Ani nevím, zda mám chuť k tomu něco psát. V aktivní době šlo o mojí nejoblíbenější kapelu. Long Cold Winter a Heartbreak Station jsou desky, na které nedám dopustit. Keiferův odcházející hlas mi zas tolik nevadí, ale štvou mě ty průměrné songy. Začátek alba je přitom nadějný. Uvodni song jasně pomrkává na Bad Seamstress Blues/Fallin Apart At The Seems a klipová Death Of Me s přivřeným okem a následující balada slibují povedené album. Se čtvrtou Hype se to láme a kapela zapíná autopilota s kterým doletí až na konec alba. Bohužel. Když pominu vždy osvěžující vstupy slide kytary a povedená sóla, celé to táhne k zemi absence výrazných nápadů. K čemu tyhle aranžérské dobroty, když songy pohánějí stokrát slyšené riffy? To nechápu.
Stárnoucí umělci často mívají manýru točit zbytečně tvrdé songy, snad aby sami sobě dokázali, že ještě nepatří do starého železa a pořád za to umí vzít. Ani Tom se nevyhnul a skladby jako Death Of Me, Hype nebo Untitled jsou v tomto zpracování jako pěst na oko. Jak správně Stray vypozoroval, nepřispívá tomu ani nechutně ořezaný zvuk s minimální dynamikou. Když kapela zvolní, hned se dýchá mnohem lépe. Z pomalých skladeb se mi nejvíc líbí titulní Rise s výstavní slide kytarou a výraznými sborovymi zpěvy.
Příště by to chtělo navštívit Nashville, nasát atmosféru a natočit tradicionalistickou desku se všemi pro a proti. Něco ve stylu The Road Still Long, Electric Love nebo Coming Home. To by mi k hlasu Cinderelly sedělo nejvíc.
Za tuhle sbírku nechávam palec v neutrální pozici a ani nezvažuji koupi originálního nosiče. Velké zklamání.
50%

Ten zvuk je fakt děs, musím říct, že mě po poslechu bolela hlava. A v té bolavé hlavě mě zůstal jediný song All Amped Up.