Show No Mercy je pro mne taky nejlepším debutem v rámci "Big Four prvotin" a zároveň nejmelodičtější deska SLAYER. Vrcholy? Namasířená satanistická jízda Fight ´Till Death, uhrančivá klasika Black Magic, naprosto boží Judasoidní rockec Tormentor a snad vrcholná Crionic, jejíž táhle zpívaný text značí parádní chorál kontrastující s dynamikou kytarových kaskád raného thrashe. Něco co příznivec God Hates Us All ani nemůže docenit. Crionic je stokrát nad vším, co SLAYER nahráli po roce 1991.:-))

S týmto názorom nemôžem súhlasiť, keďže najlepší debut veľkej štvorky je jasne Show No Mercyyyy

Tak s tím bych tedy nesouhlasil, Peace Sells je naprosto zásadní milník na úrovní ostatních desek z 86. So far je naopak o fous slabší, aby pak Rust in Peace uzavřelo celou dekádu thrash metalu dokonalou deskou, na kterou se naopak Justice ani South nehrabe. Já si myslím, že i debut KIMB se s odstupem času pěkně vybarvil a po vydání definitivní edice Final Kill se jedná o hodně silnou desku, kterou třeba i Scott Ian považuje za nejlepší debut z velké čtyřky.

Petr Hanzlík teď po třiceti letech zveřejŇuje playlisty jednotlivých dílů Gung-Ho a mnohdy je to velmi zvláštní čtení. Připomněl třeba speciál o MEGADETH, kde projížděl celou jejich tvorbu, jenže bacha: bylo to vlastně ještě před vydáním "Rust In Peace" !!! Z dnešního pohledu si prostě vůbec nedovedu představit profil MEGA bez Hangáru, Countdown, Tout Le Monde a všech těch dalších věcí. Vždyť vlastně představoval začínající kapelu, která zatím nevydala žádný mistrovský kus - "So Far" je dobré, dokonce velmi dobré, ale milník typu "Master Of Puppets" to ani náhodou nebyl. To SLAYER už měli "Reign" a "South", METALLICA "Ride", "Mástra" i "Justici" ... a MEGADETH z těch kultovních nic. Zvláštní si to takhle představit, ne?

to Stray: no vidíš :) a někteří už měli v Práglu dokonce bábovky a hltali každej koncert zahraniční UG kapely a nebo každý vydání časáku Bang! ;)

Hard n Heavy z osmdesátých byl přesně ten styl, který Hanzlík v Gung Ho moc nepreferoval. Vlastně vůbec. Glam metal jednou okomentoval jako americké kapely, které dělají metalu jen ostudu a jal se pouštět From Beyond od Massacre nebo něco z Gothic od Paradise Lost. On vlastně vychovával tu generaci old school extrému - thrash, death, doom, progres kapely atd. Mě to nevadilo, tehdy jsem těm metal sledoval globálně a historii začal objevovat až od 1992/1993. Jasně že byl asi nejlepším zdrojem informací v době před Sparkem, tedy 1990,1991 a ještě 1992, kdy se ty zdroje začaly rozšiřovat.

To jsem nikdy netušil, jakej měl ten Hanzlík vliv na českou metalovou obec. To musím zpětně ocenit. Klobouk dolů. Jsem si donedávna myslel, že to byl takovej umaštěnej obrejlenej klučina prodávající desky na Národní třídě. Párkrát jsem u něj byl, ale snad jsem nikdy nic nekoupil. Prodával převážně metal a ani jeho obchod mi do oka nepadl. Přišlo mi to tam prostě divné. Naopak cením, že zákazníkovi nechal před koupí desku poslechnout do sluchátek. Jen jsem chtěl říct, že jsem Gung Ho nikdy neposlouchal a taky jsem vyrostl. Na druhou stranu jsem měl všechno pod nosem téměř pár týdnů po vydání neb jsem druhá generace sběratelů hudby. Možná i proto mám silnou vazbu na hard n heavy osmdesátých let.

Tam jsem člověče nikdy nebyl. Čili Legenda je pro mě legenda :)

Ten Azyl mi taky atmosférou nějak moc nesedí, ale je zajímavej tím, že tam maj vždycky velkej výběr piv a často je střídaj.

A ještě existuje takovej známější podnik Stamina, na Rybníčku cestou k nádraží. Ale chvilku to fungovalo, chvilku nefungovalo, chvilku to bylo takový áčkařský, chvilku nebylo, poslední roky se v tom vůbec nevyznám. Ale viděl jsem tam koncert DROM, naprosto nepřipraven, a bylo to jako tvárnicí do držky. V pozitivním slova smyslu. Fakt mazec!

DarthArt: Vím, tam jsem zavítal asi 2x v rámci nočního tahu. To už mi víc sedí Legenda i když nejde přímo o hudební klub.

J.Rose: Ne ne, ten je tak akorát velkej. Myslím Azyl pod krajským soudem, je to takový hardcorářský hnízdo a byl jsem tam jednou na Insanii. Kdybych si kluky zaplatil na koncert ke mně do bytu, vyznělo by to zhruba podobně.

DarthArt:To myslíš BUNKR ROCK CLUB, na Tržním náměstí?

Já zas myslel, že to byl nějakej sklepní byt provizorně předělanej na klub.

Na jednu stranu bych tohle období strašně chtěl zažít v Praze a tak v 19 letech, na druhou stranu podobný kluby o rozměrech 5 x 5 metrů jsou fakt peklo. V Liberci jeden takovej máme a poslouchat v něčem takovým koncert je utrpení. Napadá mě ještě třeba Farářova sluj v Boleslavi - byli jsme tam na MASTER, "sál" takovej obejvák, do kterýho už se nešlo vejít, takže jsme koncert poslouchali z vedlejší místnosti .... :(

A já myslel, že U zoufalcu byla nějaká nalevna pro Plastiky a další hnusný mastný řepy, co na devadesatej čekali jak na smilovani.

Vlastně když si to tak spočítám, tak něco tvůrčího ze mně lezlo až hluboko po třicítce. Tak je naděje, že mi ten tvůrčí duch vydrží zas dýl než lidem, kteří byli na vrcholu někde v 25.

Chtěl jsem napsat megakoment, ale byl bych vůl, kdybych si vystřílel náboje na svou recenzi "So Fine" :) Takže až přijde čas.

V patnácti otevírat klub - ty vole, to já jsem možná uvažoval, jestli z poličky sundat angličáky a nábožně si tam postavit vinyl "Žeravé znamenie osudu". Maximálně.

Pro mě je vůbec nepochopitelné, jak někdo dokáže v supermladém věku vytvořit tak zásadní počiny jako dejme tomu "Ride The Lightning" - Hetfieldovi bylo, ty vole, dvacet! Já ve dvaceti - škoda mluvit. Dítě. Hannemanovi při psaní "Reign In Blood" 21, Petrozzovi při "Pleasure To Kill" 19 !!! Já vím, že takhle mladých hudebníků, co kolem dvacítky vytvořili alba, co otočila svět, bylo poměrně dost, ale já to prostě nedokážu pochopit.

Martin: Dík, čtu to. Klub U zoufalcu založil ani ne sestnactilety Pavel Beno. Ty blaho, mě když bylo šestnáct, tak mě ani nepustili samotnyho vlakem do Prahy. :-)

Torcha jsem kdysi měl, ale víc mě oslovila následující So Fine. Každopádně to tenkrát bylo něco nového a přitažlivého. Vlastně Waltari ve vrcholné formě.

Fajn recenze. Ten koncert v Praze nebyl v klubu Bunkr v roce 1992, ale v klubu U Zoufalců a bylo to v lednu 1993. Tenkrát hráli Waltari asi necelých 30min, protože klub byl šíleně přeplněný, nedalo se tam dýchat a Janne, bubeník Waltari, během koncertu omdlel.