Možná ruplo, ale záleží jak a každopádně dal se do kupy. Já mluvím o období kdy se ostříhal na krátko, přestal nosit zuby... :)

Já ale záměrně nepsal žádné bonusové songy, ale bonusový materiál a to je velký rozdíl, to není žádné fuj. Znovu opakuji, speciální vinylová edice, v nějaké luxusní krabici, s velkou obrázkovou knihou z dob nahrávání a třeba turné. K tomu přiložit dobový koncertní záznam atd. kreativitě se meze nekladou a to vydat ke 40. výročí.

Ruddovi ruplo v bedně už po úspěchu Back In Black pro to byl v roce 1983 vyhozen , počátek událostí viz příští článek.

Myslím si, že Brian Johnson svým dílem přispěl k velkému úspěchu. jeho angažování bylo správným krokem a on všechny své úkoly splnil na výbornou. Úspěch by to byl i s někým jiným, ale třeba ne až tak velký. Hlavní díl ležel samozřejmě na kapele, na Youngách, ale ve výsledku to byla souhra mnoha příznivých skutečností - přetlak nápadů, nadstandardně dobré songy, produkce, studiová stránka, hlad po úspěchu, teamový duch, hladový Brian Johnson.

Jaký bonusový materiál? Fuj. Kapela nahrála a vydala všechno, deset skladeb, žádné jiné se nenahrály. Nemám rád zbytkový dosud nezveřejněný odpad a tzv. speciální edice.:-)

Toto album je za 20/10 bodů. Absolutně zásadní deska v mém životě. Rok 1980 je pro mě mimo jiné také jeden z nejsilnějších roků v hudební historii a i přesto AC/DC s tímto kusem naprosto nekompromisně zaváleli po celém světě.

Mimochodem otázka číslo jedna: Myslíte si, že Brian Johnson něco ovlivnil v úspěchu desky a vyznění kapely? Zdánlivě stupidní dotaz, ale myslím si, že AC/DC byli v té době absolutně na vrcholu a podle mě by dominovali jak s Bonem, Brianem nebo někým úplně jiným. To není nic proti Brianovi, jako frontmana ho mám strašně rád, ale spíš tak přemýšlím, jestli může zpěvák nějak výrazně ovlivnit směřování a úspěch kapely. Tak mě to napadlo v souvislosti s několika kapelami, které stály v obdobné situaci a podle mě se s tím poprali nebo nepoprali především s ohledem na to, v jaké fázi kariéry se nacházali a jestli byli nebo nebyli za zenitem. Viz Judas, Anthrax, Black Sabbath, Accept atd.

Otázka číslo dvě: Back in Black slaví 40. výročí a přitom AC/DC nepřichystali žádnou speciální deluxe edici s bonusovým materiálem atd. A tak mě to přivádí na myšlenku, že AC/DC na tohle obecně vcelku serou a jiné kapely to chrlí, při jakémkoliv možném výročí. Docela by mě zajímalo, čím to je a kdo to určuje, protože nějaký luxusní vinylový boxset bych si u této desky s chutí koupil. Na remastery seru, ale občas přijde někdo s nápadem pěkně zpracované knížky a podobným věcí a ty já mám tuze rád.

P.S.: Na For those about to Rock jsem zvědavý, čekám, že to Stray strhá, ale ta deska si to zase tak nezaslouží, prostě cokoliv po Back in Black bude slabé :)

Chrise Sladea jsem měl rád, ale Phil Rudd je jádro AC/DC, netlačí tolik na pilu jako Slade, hraje více na groove. Jinak jsem Rudda viděl na živo v ČR a je to zvláštní týpek. Z dobových záznamů mi přišel vždy jako strašně sympatický týpek, mnohem víc než Youngovi, ale asi mu někdy po roce 2008 ruplo v bedně nebo nevím.

Tak jestli myslíš, že kratší článek bude v mém případě obsahovat konstatování, že hudba AC/DC stojí na přímočaré rytmice, drsných rocknrollových riffech, bluesem ovlivněné sólové kytaře a frenetickém hlase, pak chodíš namísto sem na nějaký všeobecný a v rámci celospolečenské navštěvovanosti mnohem význačnější portál.:-) neblbni, kratší článek tady neznamená obecné plky. Chris Slade je bubeník, se kterým mám AC/DC spojené především, dlouho byli pro mě kapelou s tím parádním plešounem za bicíma.:-) viz.živák z Donningtonu z 1991, kterej jsem si na VHS několikrát pouštěl ještě na střední škole. Když pak nastoupil Phil Rudd během Ballbreaker, tak se mi ho ani moc nechtělo přijmout, jakože nějakej normální týpek, co tam vůbec dělá? Kdo to je?

Stray: já myslím, že minimálně The Razors Edge by si podobný podrobný rozbor zasloužilo. Možná jsem ovlivněnej tím, že jsem už aktivně zažil dobu, kdy album letělo (oproti hlavním peckám za 70 a počátku 80), ale i dneska mi přijde, že touhle deskou se kapela zas pořádně nadechla a ukázala, že ještě nejsou žádný staříci. Což je v dnešním pohledu směšný, ale my jsme je tenkrát za vykopávky opravdu považovali.
A taky tohle album nabubnoval ikonický bubeník Chris Slade s jeho nádhernou bicí soupravou:-)

Však se mi taky do těch recenzí dalších alb už moc nechce.:-) Napíšu je, ale budou to klasické kratší články a budou zajímavé, nepůjde o strohé vyjmenovávání natočeného, ale každá dvouletka sebou nesla něco zajímavého mimo obor tvorby. Poslední odstavec jsem připsal včera večer těsně před zveřejněním. Jinak díky.

Tento soubor písní a tanců mám nastudovanej, takže mne žádná informace nepřekvapila. Ale oceňuji, jak jsi to čtivě napsal a nadhled s jakým jsi v posledním odstavečku okomentoval jejich následnou tvorbu. Vidím to podobně a já osobně bych zbytek diskografie shrnul v závěrečném článku, protože už není o čem moc co psát. Kapela se začala vzdalovat své původní bluesové zemitosti a stal se z ní metalovej cirkus. Kdysi jsem zažil klubovej koncert zahraničního revivalu v malém zakouřeném klubu pro 300 lidí a v takovém prostředí jsem se cítil jak strojem času katapultovanej do australského pubu v polovině sedmdesátek. Tam jsem si užil starý fláky víc než na stadionu pro dva miliony lidí.

Musí to být zajímavý pocit, stát se slavným zpěvákem v 33 letech...

Recenze opravdu skvělá. Není to jen rozbor jednotlivých skladeb, jde to do hloubky a člověk se dozví plno zajímavých věcí z procesu natáčení i života kapely. Parádička!