Předně velké děkuji všem vstoupivším do diskuze nad Saxon.
A aby to nevypadalo jako o mě beze mě, tak malé vysvětlení mého recenzentského i reakčního útlumu. Ten je sice v poslední době způsoben objevem zcela nevšední ženy, jež mi "nabourala" do té doby vcelku usedlý :-) způsob života, ale prazáklady daleko spořejší činnosti, se objevily už během prázdnin skrze časté dovolenkování nedostatkem času a hlavně celkem zřetelného opouštění pisatelského nadšení. To i tak trvalo dost let a už mi nepřináší ani třetinu uspokojení co v minulosti. Doby, kdy člověk během jednoho dne spokojeně vyplodil tři recenze, účastnil se různých debat a přečetl mraky ostatních recenzí, vystřídaly časy se sotva jednou recenzí týdně, nezájmem se do podobných debat zapojovat a vesměs rezignace na čtení ostatních. Tento stav pochopitelně nemám nic společného s láskou k hudbě jako takové, jejím nakupováním a četností každodenních poslechů (i když tam šlo to číslo samo sebou dolů). Hudbě i ostatním příjemným činnostem zdar :-)

Přátelé, pozor - recenzent není automat, do kterýho se hodí pětikoruna a on vysype recenzi. Je to věc chuti, nálady, odpočatosti, inspirace a milionu dalších věcí, třeba jako u skládání muziky. Chápu, že u oblíbeného pisatele by čtenář rád četl článek každý den, ale to prostě fyzicky není možné. Navíc by při přehnaném vypětí logicky musela jít kvalita práce dolů, a to by jistě nikdo nechtěl. Nechme to volně běžet, věci se odehrají přesně tak, jak mají.

rumcajs a jiní : zřejmé důvody útlumu horynovi pisatelé činnosti popsal autor osobně v diskuzi připnuté u své poslední recenze na Progboardu se skupinou Perfect Beings. Jak jinak, je v tom samozřejmě ženská a časový pres.
Asi i proto se úplně distancoval od různých diskuzí napříč tématy na všemožných hudebních portálech, kterých byl v minulosti častým hostem a některé dokonce sám zakládal.

Mrzí mě když Horyna publikuje jen jeden článek týdně. Dřív dával dva, což byl ideální stav. Sám moc novinky neposlouchám a tak si daleko raději přečtu o starších věcez z různých rockových zákoutí.

Stray: Naprostý souhlas.

Z řady alb SAXON 1980-85: Wheels, Strong Arm, Denim, Power, Crusader a Innocent je Crusader bezpečně nejslabší deska.

Tato deska je úplně v pohodě, řadím ji k mým třem nejoblíbenějším - vedle této Crusader a Power And the Glory - a rád ji posluchám.
Akorát silně nesouhlasím s větou uvedenou v recenzi: "Kapela po plochém a občas dost přeceňovaném albu „Crusader“ "..... CRUSADER není přeceňován, CRUSADER je NEJlepší SAXON!!

Taky se připojuju do fanklubu této povedené desky. Úplně první deska, kterou jsem od nich slyšel. Bych byl bídnej pompéz, nemít jí doma. Americká uvolněnost jim jde nesmírně k duhu, nikde žádný zádrhele v podobě přílišného tlaku na líbivost a podbízivost.
Menší radost mám z toho, že vlastním jen deset let starý remaster od EMI. Měl jsem v ruce i vydání od (údajně) pololegální francouzské firmy Axe Killer. Nevím jakou s nimi máte zkušenost vy, ale mě se zdá, že na svých reedicích docela solidně nechali vyřádit dynamický kompresor. Na druhou stranu některé jejich vydání se pyšnily skvělou ambaláží. Od papírového přebalu, který chránil pvc obal proti poškrabání, přes knižní vydání (Operation Mindcrime) až k dárkovým boxům s plakátem (Sahara od HOL) a někdy i s tričkem (Great Zeppelin).
Mám od nich Saxoní Destiny v normální jewel verzi. Čím se dostávám k tomu, že Saxon jsou pro mě takovou kapelou, kterou bych nikdy nezařadil do osobní top 20, ale vždycky když si pouštím jejich desky, jsem navýsost spokojen a ptám se sám sebe, proč mám od nich na cd jen pět řadovek a koncert z 90 roku Transmissions.
Před deseti lety jsem namátkou poslechl tehdejší novinku Call To Arms a byl jsem tak spokojen, že jsem pořídil vinyl a od té doby opět nechávám kapitolu Saxon zavřenou.

Ted mi tu hrajou Crusader. Asi máte pravdu, že rokenrůlek, ale Sailing To America je rajcovní vypalovačka. Ty kytary! Nejlepší z alba.

Díky Horynovi za připomenutí starých desek, už jsem myslel, že na nás zanevřel.

Demonick: Proc by neměla být? V pondělí. Už je připravená.

Recenzia na Ballbreaker od AC/DC už nebude? Celkom som sa tešil.
Inač od SAXON preferujem skôr 90te roky až po dnešok. Dovolím si tvrdiť, že tak silné albumy ako Metalhead, Unleash The Beast, Dogs Of War, Lionheart, The Inner Sanctum či A Battering Ram, to je jedna slasť, ktorú im môžu závidiet i omnoho známejší Judas Priest či Iron Maiden...

Tak to je mazec! Večer jsem si nejmíň tak po 20 letech tohle album nostalgicky oprášil a po půlnoci tady na něj vyskočí recka! Takže pokárání Horynovi za ten 3-hodinový skluz, příště ať nám to klapne přesně, čtení + poslech musí být v dokonalém synchronu! :-)
Díky moc, fajn čtení, jen si nemyslím, že by tahle deska byla tou nejvíc “černou ovcí” směrovanou svým soundem za oceán. I následující “Rock the Nations” (1986) jede v podobném duchu a za vrchol jejich amerického tažení já osobně považuji “Destiny” (1988). S následující “Solid Ball of Rock“ (1990) pak již postupně Byffordovci otáčejí kormidlo nazpět k břehům Starého kontinentu.

J.Rose: “The Inner Sanctum (2007), “Metalhead” (1999) a “Unleashed the Beast” (1997) zmiňované Horynou jsou opravdu skvělá a na poměry SAXON i poměrně nabušená alba, ale u nich prakticky nelze šlápnout vedle, žádnou z jejich desek bych za vyloženě slabší neoznačil. Samozřejmě mám moc rád třeba klasiku “Crusader” (1984) na které jsme většina vyrůstali, ale z jejich ranné éry je moje absolutně nejoblíbenější album “Strong Arm of the Law (1980) - to je NWOBHM jízda od začátku do konce, jedna šleha za druhou! Dodnes nechápu, proč je o hodně víc známá a uznávaná sesterská “Wheels of Steel” (stejný rok vydání 1980 - to bývala frekvence!), které však po čtyřech úvodních peckách začne v závěru, díky několika zařazeným rock´n’rollovkám, znatelně padat řetěz. Takže můj tip z pravěku je jednoznačně na dřeň a bez jakékoliv vaty “Strong Arm of the Law (1980) a pak už je to vlastně jedno co zkusíš, protože tihle SAXON ještě nikdy nic neošidili ;-)

SAXON tu je už dávno čtyřdílný profil diskografie. Přiznávám, že tuhle recenzi jsem v první fázi odmítl, určitě ale ne kvůli tomu, že by byla špatná. Stránky dělám systematicky (jako berlínské magistrály). Jinak Innocence Is No Excuse považuji opravdu za jednu z nejlepších desek od SAXON, právě díky té uvolněné hymnické nadstavbě.

PS: Jinak jsem si teď dodatečně všiml, že ty čtyři profily SAXON jsou docela strožejšího rázu, takže dobrý, v pořádku, dobrá recenze.:-)

Díky. Saxon jsou pro mě velká neznámá podobně jako třeba Paul Rodgers. Respektuji ale prakticky je neznám. Doufám že těch recenzí bude víc. Tahle je teda skvělá. Určitě je časem prubnu.... Možná už dnes, nač čekat.