Mělo by být na koncertech členové kapel ti novější normálně vpředu na ohmatání fanouškům a původní členové na podstavci nebo terase nad nimi a lépe nasvícení.

Hned se mi líbila ta druhá skladba, taková drnčivá deska a komu se to líbilo, toho třeba zaujmalo potom asi Renewal. Nová doba, asi to jinak nešlo.

Stray: Naprosto přesné

Spíš jde o ten optimistickej tón u prezentování tohohle stavu, to je něco, co se úplně vymyká fandovství konkrétní kapele, tak jak jej známe my pamětníci...

Stray: Logo Accept pokračuje dál by bylo asi výstižnější...

To máš pravdu, že dneska ten prvek osobitosti ohledně každého jednoho člena z řešení vymizel. Tahle věc už hudební svět zřejmě netrápí, personifikace už není u držitelů prstu na tepu doby na programu dne :-), ono mezi námi dost z toho bažení a těšení se z nové hudby vymizelo. Už tu o tom bylo proneseno hodně vět. Já jsem třeba v němém úžasu šokovaně četl v jednom z posledních Sparků oslavné promo na leden chystané novinky ACCEPT, kde autor stavěl fakt, že v kapele je ze základních členů už jen kytarista Wolf Hoffmann a Němci dokonce rozšířili sestavu o třetího kytaristu (takže pět tváří nepamatujících 80´s + Wolfi), jako klad. on to v podstatě pojal jakože ta situace je vlastně skvělá a že příběh ACCEPT pokračuje...:-)))

Stray: Já si osobně myslím, že všechny kapely té doby měli sestavu která tu kapelu nějak tvořila a posouvala vpřed. Technika zdaleka nebyla na takové úrovni a každý tam měl kus sebe, svého srdce a svého umu. Např. v Metallice nelze vyměnit Ulricha, který není žádnej nejlepší bijec za lepšího, protože to už nebude Metallica. U Slayer po smrti Jeffa Hannemana už to také nejsou ti Slayer a i Lombardo tomu dával jinou živočišnost, než Bostaph, AC/DC a Phil Rudd némlich to samé. Současné kapely mají počítače, dokonalou techniku a vybavení a rukopis hráčů není už tak vytříbený a originální. A když vymění kytaristu, basáka nebo bicmena, někdy to sotva poznáš. Vezmi české Arakain - i Brichta tam prostš chybí, i když je Toužim mnohonásobně lepší zpěvák, Žezulka je prtakticky nenahraditelný a tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Já třeba hodnotím Release From Agony i Cracked Brain výše než Infernal Overkill. Eternal Devastation je nejlepší studiovka, klasika, prostě něco s trvalou platností v rámci žánru. Živák Live Without Sense je nejlepší počin DESTRUCTION vůbec, no a takové ty highlighty nové etapy jako The Antichrist, Inventor of Evil, D.E.V.O.L.U.T.I.O.N. nebo také můj osobní favorit Metal Discharge, tak ty mám také v přijatelných mezích (80%). Kapelu považuji za slábnoucí až na posledních čtyřech řadovkách, kdy se z toho stala seriová výroba thrashe pro odběratele Nuclear Blast produkcí.

Líbí se mi zpětně se zamýšlet nad oním rozkolem mezi za jiných okolností na vrchol se deroucí techno-thrash kapelou, která mohla být možná stejně velká jako KREATOR a jejich odcházejícím frontmanem, který se sebou vzal fanoušky. Schmier byl vždy spíš taková ta bodrá lopata, ale měl charisma a tak jeho odchod DESTRUCTION umrtvil. Vždy mě posledních dvaceti letech přišel jako takovej ten metloš, co rád říká věci od plic :-) a má rád kapely, který maj rádi všichni (MOTORHEAD, JUDAS PRIEST). Z DESTRUCTION tento německý metalový Landa :-) odešel, protože se dle mého nechtěl s tím proklamovaným intelektuálstvím z časů 1988, 1989 smířit. DESTRUCTION bez něho narazili, lidi čekali to, co razil Schmier, přímočarej nářez - viz. song Crack Brained z debutu jeho HEADHUNTER, kde se tehdy vysmíval intelektualizaci thrashe jeho někdejších spoluhráčů - místo Rozkřáplý mozek (Cracked Brain) tu najednou máme Křáp mozečnatý (Crack Brained). Schmier je lopata, ale nějakým způsobem vždy vítězí. Obdobně to má třeba Angelripper, prostě hraje pro většinové metalové posluchače co hltaj věci bez nadstavby. Přísahám, že jsem vždy fandil Mikeovi Sifringerovi, alespoň tedy v éře rozkolu, v etapě Cracked brain jsem byl na straně DESTRUCTION, ne Schmiera.

Já jsem na gymplu drtil první dvě alba, u Release From Agony jsem se už kroutil a deska Cracked Brain se mi nelíbila. A dál už jsem Destruction nesledoval. Ale jako již starší a zkušenější jsem si Release a Cracked zalíbil a první 4 fošny od Destruction miluju. Myslím si, že po těchto dvou posledních deskách už neměli co nového přinést.

Fakt dobra recka, desku jsem si dnes připomněl. Ano, tak kvalitní opravdu je. Slyším tam kde co, ale celek zní dost originálně a progresivně. Propadák to být asi musel:)