Co se týká těch vnitrokapelních záležitostí, vycházím hodně z Masonovy autobiografie, on je tam hodně vyrovnaný s minulostí, dost sebekritický a ke kolegům přátelsky naladěný (včetně Waterse), takže mi přijde, že to tam nemá potřebu někomu "natřít". Musí to být fajn chlapík s typickým anglickým humorem - jestli je tedy ještě suchý anglický humor povolen :)

Pár lidí okolo mě si taky myslí, že Pink FLoyd je od "Pipera" po "Zeď" a zbytek už je jen takovej dojezd. Jenže ono asi bylo těžký odolat tomu jistýmu výdělku pod značkou PF. Kolik by "Final Cut" nebo "Momentary" vydělaly pod jmény Waters a Gilmour? Moc ne, když údajně třeba Gilmour musel k "About Face" rušit koncerty, protože to netáhlo podle očekávání. Ale to je asi obecný vývoj u všech velkých jmen - třeba u "Seventh Star" se taky říkalo, že to nemělo vyjít jako BLACK SABBATH ... a tak podobně.

Co se týká sólovek, paradoxně mě baví hlavně to, co udělal Nick Mason, i když to zpravidla nebyla jeho hudba, spíš to jen zaštiťoval svým jménem. Třeba "Nick Mason´s Fictitious Sports" je dobrej blázinec, samozřejmě to absolutně nejde sehnat. Waters taky udělal zajímavý věci, i když beze zbytku PF je to slabší než v kapele, a musí se na to dost zvykat. A Gilmourovy sólovky mě nebaví vůbec, takovej ten rock, kde kytarista hraje ve fialovým saku ... ne ne ne. Proto mi nesednou ani PF v Benátkách, to je přesně to období. Ze všech PF sólovek mám nejradši prvního Syda, to je totální chlív, ale má to krásnou atmosféru.

Na Masona jsem chtěl zajít, ale chytil jsem už jen lístky na balkon asi za 8000, na což pochopitelně seru. Ale playlist vypadá famózně.

jo jeste nesmime zapomenout na “ostrý obraz a dobrý zvuk …” Benatky byly take velkym zjevenim na tuzemskych obrazovkach … nedavno jsem si je pripomenul, neb byly soucasti later years … ale nebylo to ono.

jj DV je fajn deska, souhlas ze prinos RW ji posunuv. Kazdopadne vztahy v te kapele asi byly dost na hovno uz dlouho, nekde jsem cetl ze RW vyhodili Waters/Gilmour spolecnou rukou, nikoli jen diktator RW a mam pocit ze DG a NM si vzpomenuli na RW mimo jine protoze potrebovali posilit sance v tech jejich soudech s RW a nabrali ho jako hudebnika, nikoli jako clena kapely. Proste jak rikam, nejsem nadsenej z dehonestace jmena PF. Melo se to nechat byt, napr. solovky z obou taboru nedopadly casto vubec blbe. O mile ocisteni ducha floydu se nyni kupodivu postaral NM a jeho vlastne pohadkove vzpominani na casy rozbresku

Lord: S tím výsadním postavením jsi to vystihl, pro české fanoušky skutečně deska, která jim koluje v krvi.

Division Bell mám o dost výš, tak 80 %, je z ní cítit, že PF skládali znovu jako kapela (Gilmour+Wright), měli víc nápadů a deska má koncept, takže plynule jede. Jen je zbytečně dlouhá, takže ve druhé půlce trochu padá řemen. Momentary se mlátilo odnikud nikam, což u Division Bell neplatí. Svoje pocity sesumíruju v recenzi :)

A na koncertě jsem taky byl - už jsem to trochu naznačil u Wish You Were Here.

album má v čechách takové docela výsadní postavení ... neb pro mnoho z nás znamenalo první skutečné setkání s PF. Po převratu zdobilo výlohy všech supraphonů a knihkupectví. Ty postele jsou prý skutečně fotka a Dogs of war je nejhorší skladba PF všech dob. Strašný výtvor. Celkově může být deska klidně za 70% ale PF to již nejsou. Mám Gilmoura rád, ale on se nikdy nestal skutečným Pinkem a nevtiskl Floydů přesah, punc vyšinuté geniality, jako Barrett nebo pak Waters. Přesah který někoho nadchnul, někoho ne, ale popřít ho nelze. Celá Gilmourova na truc éra 2 desky + živáky a živáky PF, je omyl (až na High hopes), a to říkám já, sběratel floydů, který byl kdysi na Strahově téměř ušlapán davem na tom památném konciku.

KrebsKandidat: :):)

Mne sa tento album páči viac ako Final Cut. Ale je pravda, že je iný ako celá tvorba kapely pred tým.
DarthArt si latku drží o niečo lepšie :D

Spajk: Podle různých zdrojů těch postelí bylo 700 nebo 800. Já jsem radši uvedl neutrální číslo, abych nenapsal zrovna to blbý. Stavěli to tam dva nebo tři dny.

J. Rose: Ta pauza vlastně nebyla způsobená ničím zvláštním - starší páni prostě už netvoří v takovým laufu jako zamlada :) No a důležitou úlohu měla délka turné. To trvalo tři kalendářní roky, tedy do 1989 + Knebworth v 1990, pak jeli Mason s Gilmourem závody v autech po Mexiku, ke kterýmu dělali dokument + hudbu, no a někdy 1991 se začali pomalu chystat na další album. 1993 to celej rok nahrávali a 1994 to vyšlo a spláchli turné.

Zrovna tuhle mi říkal kámoš velkej Floydista, že ten obal není žádná malba, ale skutečná fotka, kdy na pláži bylo asi deset tisíc opravdovych postelí.
Ale neověřoval jsem to.

Já mám album tak na silnějších 70%. Může to být i tím, že díky skladbě Learning To Fly, jsem začal Pink Floyd pořádně vnímat. V dobách kdy byl pro mě internet tabu a YouTube leželo v plenkách na porodním stolku, jsem si klipy nahrával na VHS kazety. Nastavil jsem časovač a ráno už se kochal úlovky. Pořad se jmenoval Velká noční hudba a šlo v podstatě o jeden velký blok videoklipů a koncertů. Takhle jsem například objevil Panteru, Guns n Roses, nebo právě Pink Floyd. Krásné časy.

Mám hodně rád kytaru Davida Gilmoura a Momentary je na jeho sólové exhibice bohaté více než dost. Možná i to je jeden z důvodu, proč mám pro to album slabost.

Na další díl seriálu se velice těším. Nikdy jsem nepochopil tu dlouhou pauzu mezi A Momentary Lapse Of Reason a The Division Bell. Předpokládám, že se dozvím co za tím bylo. Jinak článek jako obvykle naprosto skvělý a čtivý.