Hm na to se asi nedá pozitivně odpovědět:-) možná snad jen tohle: https://www.kosmas.cz/knihy/133567/...-a-bude-hur-s-fotoprilohou/?gclid=CIqc19fez80CFUE_GwodJvUCZQ

A čo s nami, mládežou čo musela vyrastať v dobe najväčšieho rozkvetu slovenského hip hopu? Vy ste to mali ešte zlaté.

To Stray + Louža Úplny souhlas! Šťastný konce miluju. Na druhou stranu chápu, že když jsem se s některýmá lidma bavil tímhle způsobem - Jooo, Yeah, ten grgle, fuckt cool, frikulíne, asi jsem leckoho vytáčel... jo a někdy jsem místo frikulíne říkal kuliňáku, jakože jeho koule jsou určitě in.... omlouvá mě snad jen to, že jsem byl vždycky proti přesile a docela jsem riskoval. Bylo to vlastně docela divný až neuvěřitelný rifle a džíska si podržela téměř totožný identifikační a sebeuvědomovací kód jako za totáče... a grotesknost toho všeho se vlastně posílila i tím, že mi kdosi (Luke Lewis?) podstrčil i hudební řešení té věci viz More than a feeling.

Me se v Louzovo příběhu hrozně líbí rozuzlení - "no a dnes Maideni přiletí velkým letadlem. :-) To je opravdu Šťastný konec.Po pravdě i já hudebně v letech 1993-96 trpěl. A nikdy jsem si nemyslel, ze se vše v dobré obrátí tak jednoznačným způsobem. Když jsme šli v krivakach s kudrnatyma helmama do rockovyho klubu a koukali na nás skrz prsty, kdo poslouchal hard rock a melodickej metal v roce 1994, byl u frikulinu za curaka. Pamatuju jak jsem probox hrudník nějakými hubenymu debilkovi s bradkou, co vypadal jak Michael Stipe. SEL do hoven, to ti povidam. To bylo mých 19 prožitých v koženým křiváku.

Louža: na dobu grgle marastu si taky pamatuju, zrovna nedávno jsem se dozvěděl, že některý moji známí se mnou tehdy pravidelně chodili do hospody ne z kamarádství, ale proto, že je víc než televize nebo sex s manželkou bavilo sledovat mě, jak se sekám s nějakými pivem rozkuráženými nevrmajnďáky a jak se postupně spor rozlévá k lidem od dalších a dalších stolů... Ale v tvým případě musím říct totéž co ne dávno při diskusi nad filmem The Veil(s J. Alba), který je srovnáván s jednou hororovou pseudoklasikou: "Kdybych kdysi věděl, že někdo navzdory mediálnímu výplachu byl o filmu Blairwitch říct, že je to špatný film... určitě bych si už nepřipadal tak osamělý." Ale vážně, máš pravdu iq jednotlivců ve většině postkomunistických zemí klesá pomaleji než na západě, ale na druhou stranu v davu se na to nedá sázet.

Bluejamie65 : osobně pořád ještě věřím, že lidi jsou v jádru chytří. I ti mladí. Já například vyrůstal v době největšího grunge marastu a nikdy jsem to neposlouchal i když placku Nevermind měl na tašce tenkrát snad každej. Zato jsem sjížděl Iron Maiden, kteří s Blazem brázdili Evropu v malých sportovkách a měli solidně našlápnuto ke konci... A podívej se kde jsme s Kurtem dneska. Já jdu narozdíl od něj a jeho nohosledů příší týden na koncert IM. Maidni přiletí velkým letadlem...prostě každému co jeho jest :-) Takže bych se toho zase tak neděsil. Všichni jsme nějakým způsobem ovlivňovaní, ale je tam podle mě přirozená hranice přes kterou nejde jít sebe rafinovanějším nátlakem. Takhle jsem takz třeba nikdy nepropadl Led Zeppelin :-) Pro Page a Planta mám jasný vzkaz : Mě nedostanete!

Souhlasím s tím pocitem, který popisuješ. Je to pohled člověka, který se musel kdysi drát o to, aby se k hudbě vůbec dostal... ale myslím si, že je to jen malinko jinými slovy popsaný stav, kterého si všimli i na západě, ale vysvětlili to jinak:od poloviny devadesátých let v podstatě neexistuje bývalá opakovaně dosahovaná jednota v chápání toho, kdo je hvězda... jenže jak jsem už níže určitě někde napsal, je to stav, který mě zase až tak moc neděsí, protože z něj v určitém smyslu lze stejně vydobýt takovou muziku, která se mi líbí ať už cestou na ruské servery, kde se dá najít vše historicky významné, nebo na americké servery s alternativní hudbou(což je ale myšleno ne žánrově, ale spíš jen způsobem distribuce), kde se dají najít zajímavé novinky... Jedna věc mě ale na současném stavu straší docela dost, v média přece jen dosahují v určitých pro ně zajímavých věkových kategoriích opravdu výraznou sílu formovat chutě, vkus a tím pádem i poptávku. A to co pak "mladí" oblibují:+)nakupují za filmy nebo hudbu děsí... jejich smysl nebo hodnota by se asi i dala popsat slovem nic, ale ono to je horší než nic, je to to nic, které jim bylo záměrně vsazeno do kebulí... a to mě docela děsí.

Hodně jsem o tom přemýšlel a spíš mi připadá, že problém bude v nás. Každá doba "má to svoje". Dnešní fanoušci si dokáží v současných trendech najít to co kdysi my, pokud chtějí. Mají výhodu, že jsou hladoví zatím co my jsme zkrátka líní a přežraní. Na druhou stranu je fakt, že doba se mění. Ale tak to bylo vždycky 70. byly jinačí než 80. a 90 zase jiný... Tenkrát byla taková masa hudby zadarmo něčím z říše snů. Dneska úpíme pod tíhou přeplněné scény, které je z velké části kopírkou z kopírky (ale tak to bylo vždycky, jen se nám tak vehementně necpala do obýváku) a stěžujeme si že nevíme co dřív. Za blahobyt okamžitě dostupné hudby z enormě široké scény, ale platíme ztrátou její hloubky. Dnes díky youtube s spotify poslouchají všichni všechno, ale fakticky vlastně nic. Máme co jsme chtěli. Všichni jsme se za tenhle stav modlili, když jsme v devadeátkách v poličce šušlili svých pět CD za půl platu...

Případné prodlení budiž pricteno fascinací fotbalovým Eurem. Tradičně. Prostě po fiasku našich fandim Ostrovním týmům. Nejen Anglie, ale hlavně Wales i obě Irska. Jo a taky ZY Chorvati, Maďaři, Poláci. Skvělé týmy. Nevadí mi ani klasika Španělsko, Francie, Itálie a Portugalsko. Bude to skvělá fiesta. Slováci taky respekt.

No ono ale postmoderní umění takové už z definice má být. Najdete třeba v Tarantinově filmu něco, co by nebylo okopírováno ze starých filmů?

A obecně k novým proudům v umění - v muzice, literatuře, výtvarném, ve všem. Muziky vychází pořád dost, sem tam je nějaká věc výrazná, ale přelomového opravdu nic. Tisíc kapel zahraje podobně dobře jako Korn, ale žádná nevymyslí něco přelomového jako Korn. Něco, co by definovalo nový styl, nový přístup, novou filozofii, nové hnutí. Když si vezmeme osmdesátá léta, kde bylo silných a přelomových kapel na každém prstu deset, i devadesátky, kdy se rodil zase nový přístup k tvrdé muzice, dnes máme vynikající interprety, ale ne moc vynikajících tvůrců. A přitom někdy od padesátých let taková situace vlastně nikdy nenastala - v padesátkách kytarovou muziku ovládl rocknroll, v šedesátých hippies/indie, v sedmdesátkách hard rock, v osmdesátkách metal, v devadesátkách crossover různých stylů, na přelomu milénia to co se dá nazvat Korn-metal, ale dnes? Máte pravdu, patnáct let se nic neděje, recykluje se to staré, ale idea veškerá žádná. Podobné je to v literatuře, kdy naposledy vzešlo něco tak převratného jako třeba existencialisti v šedesátých letech? Ano, jsou tady výrazné věci - Harry Potter, severské detektivky, ale to je záležitost dvou tři sezón, žádný manifest. O výtvarném umění vůbec nemluvím - ve starém století se dělo pořád něco, experimentovalo se, vymýšlely se nové věci, vznikaly různé umělecko/filozofické party, které za sebou nechaly něco trvalého - co dnes? Když přijdete do galerie, najdete tam kyblík nasypaný štěrkem, vedle rozšlapaný sušenky a to je prý to kvalitní moderní umění. Jestli to třeba nebude tím, že dneska se každej blbec dostane k nějakýmu grantu, uvaří si existenci na tom, že dokáže dobře vyplnit tabulky a zadat správná klíčová slova (nejčastěji genderová vyrovnanost, rovnost šancí a podobné blbosti), a je úplně jedno, jestli má talent nebo nějakou ideu, prostě je to ten pravý, kterého budou vystavovat v těch galeriích. Talentovaný člověk pak ani není vidět, protože se na povrch vyderou nesmysly, hlavně když je v tiráži natištěná vlaječka EU. V muzice je to samozřejmě úplně jinak, tam má šanci každý (při dnešních technických možnostech), ale prožíváme teď určitý beznápadový období (s výjimkami samozřejmě). Ale pořád je to lepší než třeba klubová situace u nás někdy po 2000, kdy promotéři úplně rezignovali na koncerty kapel s vlastní tvorbou a pořádali jen revivaly. Proti tomu jsme na tom dnes úplně fantasticky. HOWGH, DOMLUVIL JSEM.

Já jsem se teda ve svých 40 dostal do pozice lenocha, co poslouchá nahrávky objevené v minulosti a nemá vůbec chuť poslouchat nějaké nové věci, maximálně si doposlechnout něco, co jsem nestihl dřív (třeba neznám Flotsam/Jetsam a chci to napravit). Nebo když si tady přečtu článek o kapele co neznám a zkusím ji.

Tak v tom je určitej problém, jenže asi neřešitelnej. Jak přijít s něčím novým a posunout a změnit podstatu nějakým libovolným směrem, avšak ne o tolik, aby se s novým výrazem identifikoval alespoň určitý okruh posluchačů, tak to může být těžké nebo dokonce nedosažitelné. Tím spíš, že od poloviny devadesátých let v podstatě neexistuje bývalá opakovaně dosahovaná jednota v chápání toho, kdo je hvězda, co je pokrok a co je dobrý... Tím se zákonitě dostanou do bezvýchodné situace lidi, kteří chtějí periodicky zažívat objevení se něčeho nového a vidět, jak se z vynořující se novinky stává stylotvorná věc a formuje se celý nový žánrový okruh. Přesněji, zažít to mohou, ale ta fáze, kdy se k novince obrátí pozornost davů nepřijde. Na druhou stanu rozčarování z toho se třeba mě ale nedotýká, protože mám jednoznačný pocit znalostního dluhu a příliš rychle plynoucího času, takže mi připadá zbytečné honit se za aktuálními stylovými revolucemi, když jsem promeškal tolik z toho, co mě zajímalo a zajímá a ta rozsáhlá množství špičkových kapel vlastně neznám. Navíc platí ještě jedna věc mnohem víc než "revolučnosti" si cením energie vložené do už existujícího žánru - tzn. mnohokrát jsem měl pocit, že mě doslova zabila třeba bluesová kapela, právě kvůli energii a míra její tradičnosti, tzn. nerevolučnosti byla nepodstatná.

Mám pocit, že to každá generace vidí trochu jinak, záleží na tom, jakej žánr kdo sleduje a hlavně časový úsek, ve kterým kdo začne tu hudbu sledovat. Když někdo začal metal poslouchat v osmdesátkách a byl spíš příznivcem toho klasického Hard N´heavy, tak si jen stěží v průběhu devadesátek mohl myslet, že se situace lepší. :-) Něco jiného třeba prožívali lidi, kteří se k metalu dostali někdy na začátku devadesátek a našli se v tvrdší hudbě, přičemž death metal jim seděl víc než thrash, ty podle mne aspoň nějakých šest sedm let vyloženě slavili, ostatně stejně jako alternativci a všichni odpůrci dinosauřího rocku a klasik. devadesátky však u mne zůstávají poslední dekádou, kdy to bylo jasně dělený a bylo jasný, kdo nový přichází a dělá z toho svého jakoby velkou věc, co NĚCO přináší. Možná poslední opravdu velké hnutí byl vážně ten nu-metal, kdy si řada kapel vybudovala vlastní ksicht a někam se vyhoupla (Korn, Deftones, SOAD, Slipknot,...), okolo roku 2000 nastoupila éra zpěvulí a symfo-metalu, no a pak šlo několik proudů, který šly každý svou cestou, ale zároveň, buď nic nového nepřinesly (revival melody a speed metalu) a nebo se snažili o skloubení něčeho nového s tím co už tu bylo (to bylo spíš záležitostí prog-metalových part, které míchaly podle svého všechno se vším podle vlastních chutí (Opeth a podobní), ale obávám se, že tohle byla tak nesourodá shrumáš, že prakticky nikdo nezískal zas až tak velkou fanouškovskou základnu, pak už se to celý tříštilo a nastala doba kdy tisíc fanoušků poslouchá tisíc kapel. :-)

Na ten pocit si stěžuje víc lidí, jenže já osobně vidím jeden jako jeden z důvodů toho stavu naši uspěchanost a nenažranost. Mně se ten pocit tak nějak vyhýbá, ovšem má to svůj speciální, možná úchylný důvod. Můžu ho ale vysvětlit spíš na ne až tak metalových žánrech. Na podobné téma jsem to psal i jinde. Jde o to že například z hardrocku, případně hairmetalu vlastně známe díky železné oponě jen naprostou špičku, jenže to je z hlediska množství kapel jen naprostý nicotný zlomek. Takže pokud bys bral v potaz jednotlivá alba, tak se stává zcela běžně, že narazíš na alba, která by tě porazila, jen některá alba jsou natolik neznámá, že jsme se k nim prostě a jednoduše nedostali a a ta alba nedostala příležitost - a to nejen v tom smyslu, že jsme je neslyšeli, ale i v tom smyslu, že do jejich nahrávání a propagace nebyly vloženy potřebné prostředky - tzn. třeba Blue Tears(debut), Pretty Boy Floyd (Leater Boys), Faster Pussycat(Wake Me When its over), Vain(No Respect), Bullet Boys (1988) - v době předinternetové jsem o žádné z těch kapel nevěděl a nečetl absolutně nic a v době internetové (ale to znamená už podstatné zpoždění a neaktuálnost) jsem se o nich dozvídal jen díky znalosti angličtiny a ruštiny, koupit v obchodě je v podstatě na přelomu osmdesátých a devadesátých let nebylo možné. Ve výsledku to pak pro mě osobně znamená, že se opravdu cíleně vrtal v současnících mediálně proslavených osmdesátkových hvězd a několikrát se u mě podobný pocit ("Kurva, tak tohle jsem ještě nežral!") u těch alb z pološera opravdu dostavil a někdy se to stalo dokonce v rámci ne jednoho alba, ale do srdce se mi zařízla i skupina alb, nebo celá diskografie (Cinderella 86-90, Lillian Axe, Slaughter,Ken Tamplin, Enuff Z´nuff...). Celá věc má u mě ještě jinou stránku věci, někdy mi nemusí naskočit husí kůže ze vzrušení nad originalitou či neslyšenou jinakostí, ale spíš nad silou energie, jakou mě muzikanti rvou (která mě chytí pod krkem i přesto, že písničku znám, ale ten příval nedokážu vysvětlit).

V poslední době začínám mít dojem, že se ve většině metalových subžánrů vývoj zastavil někdy kolem roku 2000. Za posledních patnáct let sice vyšlo plno vynikajících desek, ale kolik z nich ten metal nějak opravdu zásadně posunulo? Já s tím sice žádný problém nemám, v poslední době stejně poslouchám převážně klasiky z 80. a 90. let a novinky sleduju už jen tak nějak ze setrvačnosti, ale rád bych ještě někdy zažil podobný pocit jako při prvním poslechu alb jako South Of Heaven, Spiritual Healing, Left Hand Path, Hammerheart, Necroticism, Unquestionable Presence, Focus, Psalm 69, Demanufacture, Angel Dust, Bloody Kisses, City, Anthems To The Welkin At Dusk, La Masquerade Infernale nebo Still Life. Ten pocit by se asi nejlépe dal vyjádřit větou: "Kurva, tak tohle jsem ještě nežral!" (dámy prominou). :-)

Myslím, že jsi na tom ještě celkem dobře, především proto, že se v čase pohybuješ oběma směry. Já s tím mám podstatný problém. V drtivé většině případů se můj zájem pohyboval proti proudu času a co pak s tím,když znáš víc stylových souputníků Beatles, než alb samotných Beatles, když tě poslech ska přinutí k nákupu všech r´n´r legend z padesátých let, nebo když v polské kultuře náhodně koupená deska Johny Wintera způsobí, že začneš shánět nahrávky bluesových kytaristů od čtyřicátých let... atp.