Rád bych tu novinku v rámci těch asi dvacetidevíti Aliceových řadových alb někam vrazil, pokusím se tedy:
První dvě desky Easy Action a Pretties For You platí za nepříliš záživný rozjezd, v konfrontaci s nim se Road chytá, následující roky už dlouho ne.
Zlaté období započaté majestátní glam-rockovou epopejí Love It To Death, pokračující přes Killer, School´s out a s vrcholem u Billion Dollar Babies, je zcela někde jinde, jakkoliv by si dnes sám Alice asi přál působit právě takhle. Tohle jsou skvělá alba a perly rocku sedmdesátých let. I labutí píseň kapely ALICE COOPER, deska Muscle Of Love by ve srovnání s Road asi obstála, jakkoliv jde o slabší matro diskografie.
V roce 1975 začíná Aliceova sólová dráha, kapela ALICE COOPER působící sedm let v neměnné sestavě se rozpadá. Welcome to my Nightmare je jedeno z nejlepších koncepčních děl scénického rocku, trochu nasládlé, lehce dekadentní a jemné, a taky staromilské, jakoby vypadlo z nějakého předválečného surrealistického snu Salvatora Dalího, na něco podobného Alice dnes opravdu nemá. Následující dvě až tři řadovky, především pak Alice Cooper Goes to Hell a From the Inside (inspirovaná nejen filmem Přelet nad kukaččím hnízdem, ale i Aliceovým pobytem v blázinci), mají také něco do sebe a vůbec se nejedná o špatné desky. Takže do roku 1978 jsem v podstatě s jeho tvorbou srovnanej na max a nenalézám v ní moc děr. Road? Nechytačka!
Krize začíná až od roku 1979, těch zhruba pět řadovek zakončených lehkým pahorkem v podobě DaDa je asi nejslabší etapou jeho kariéry, tahle kapitola končí v polovině osmdesátých let. Tady Road ve srovnání se všemi uspěje, jen s DaDa remízka.
Constrictor i Raise Your Fist And Yell představují velký hair-metalový návrat, hlavně první zmíněná deska je plná hitů, esence osmdesátých let! Road? nechytačka.
Nejúspěšnější období představují desky Trash a Hey Stoopid, které jsou pop-metalově nadýchané, plné hitů a produkčně i skladatelsky fantastické. Alice prožívá nejslavnější období své dráhy. Mě osobně se líbí i hrubší hard rock vydaný v časech grunge The Last Temptation, na tenhle level už dávno starý bard nemá. Vlastně se o něj ani nepokouší.
Sympaticky se mě jeví tvrdé desky Brutal planet a Dragon town z přelomu milénia, které zněly lehce industriálně a moderně, byť samo šlo o hard rock první ligy. Následující The Eyes Of Alice Cooper, Dirty Diamonds a Along Came a Spider znamenají naopak návrat ke klasickému sedmdesátkovému zvuku, sympatické hardrockové období, všechny tyto desky jsou lepší než Road.
Welcome to My Nightmare 2, ambiciózní, hodně producentský a hodně singlově rozháraný projekt, ne úplně charismatické dílo ale sem tam slušná skladba, Paranormal už bylo o něco lepší a představuje nej Aliceovo album za posledních cca 15 let. Ve srovnání s ním je Road slabé. Předposlední Detroit Stories je slabší deska, možná ještě slabší než Road, byť ty rozdíly nejsou až tak patrné. Zkrátka údržba. |
