Ve chvíli, kdy jsem uslyšel kytarové sólo Johna Noruma na The Final Countdown, bylo jasné, že tímhle směrem prostě půjdu.:-) No, a o pár let později po mnoha posleších heavy, power, speed a thrash desek mi jeden z mých mentorů zapůjčil kazetu, na které bylo Spiritual Healing. Najednou bylo vymalováno, začalo se mi líbit takřka všechno. Pak mi ještě pustil Leprosy z vinylu, takový iniciační okamžik bych přal zažít každému.:-) Nikdy jsem se za deathmetalistu nepovažoval a existuje x lidí žánrově poučenějších, ale death mám velmi, velmi rád. K pojmu old school by se dal napsat esej, nemám v tom zas tak jasno.

Můj příběh ohledně death metalu, DEATH a vůbec podobně tvrdé hudby je jasně danej.:-) První extrémní deskou (myslím tvrdší než thrash) byli NAPALM DEATH - From Enslavament To obliteration, fakt jsem to prohnal kazeťákem jenom jednou, brali jsme to jako bizár a trochu se zasmáli, nenahráno, vráceno, zapomenuto, to byl konec roku 1989. Hned asi v únoru 1990 už jsem přinesl Leprosy od DEATH a to byla jiná káva, vzhledem k tomu, že si mi tou dobou už hodně líbila SEPULTURA Schíza a Beneath, tak jsem si oblíbil i DEATH, od jara 1990 přicházely na řadu další nahrávky, včetně Spiritual Healing, který mne sejmulo, ale musím říct, že kromě alb DEATH a debutu Altars Of Madness od MORBID ANGEL, tyto věci šli poslouchat doslova sami, tak jsem se se vším podobně tvrdým dost pral a musel to pokoušet na víc pokusů, než jsem to přijal, možná trvalo do roku 1991, než jsem přijal OBITUARY, PESTILENCE, DEICIDE, ENTOMBED. Fakt mě to dalo zabrat.

Opravdu není zač, díky za tvůj příběh, až budu u compu, stručně vylíčím svou death story.:-) Možná už jsem někde něco uvedl, ale to neva.:-) Samozřejmě, jako u každého melodika, i mém případě v tom sehráli roli DEATH.

Nevypadá, ale je to k DREAMING DEATH, jen začnu trochu zeširoka.
Moje posluchačská evoluce začala na základce stříbrným live albem KATAPULT a to byl na zdejší poměry a tehdejší dobu hard rock jako řemen. Cesta tak byla jednou provždy vytyčena a pak už to jelo: KISS, QUEEN, PINK FLOYD, RAINBOW, SCORPIONS, NAZARETH, DEEP PURPLE, AC/DC, BLACK SABBATH.
Na střední se přidali JUDAS PRIEST (British Steel, TDOTF), IRON MAIDEN (TNOTB), DIO (Holy Diver), SAXON (Crusader). A dál se přitvrzovalo, po maturitě naskočili ACCEPT, HELLOWEEN, METAL CHURCH, METALLICA, ANTHRAX, MEGADETH, SLAYER, ONSLAUGHT, HALLOWS EVE (kdo je taky znáte?), VENOM.
A tady jsem si tehdy myslel, že to už je můj strop a ten ještě rychlejší a tvrdší “bordel”, že už není nic pro mě. Bylo to ale hlavně o tom, že jsem u novějších kapel nepobíral jejich odlišné vokální interpretace (murmur, growling), který mi už přišly jako blití a dávení.
Pak, když už jsem sám hrál v HM kapele, ptal jsem se našeho o 10 let mladšího bicáka, co by mi z novinek on doporučil k poslechu. Moje zadání znělo: “Hlavně ať tam jsou dobrý kytary a ať to řeže, ale taky nějaký hezký vyhrávky”. On povídá: “Tak to bude bez debat tohle” a podal mi originál kazetu DEATH - Symbolic. Totálně mě to odvařilo, ty mistrovský kytary, jejich dravost a zvraty temp a i to Chuckovo chrčení jsem si nakonec zamiloval.
Takhle jsem se tedy postupně od hard rocku a heavy dostal přes thrash až k death metalu. Od té doby sjíždím PESTILENCE, OBSCURA, GRUESOME a další. A teď, na základě této recenze, k nim přidávám i DREAMING DEATH (sjel jsem si hned i předchozí album a jsou opravdu vynikající).
Na vrcholu mám samozřejmě DEATH a onen death metal schuldinerovského střihu je pro mě dodnes vrcholem tvrdé metalové muziky a zní mi to tím pádem pořád velice moderně (třeba např. oproti SWEET nebo URIAH HEEP, kteří mě taktéž formovali). Proto mi to označení “old school” připadá takový nějaký divný :-))
Díky, Pekárku, za skvělou recenzi a rozšíření obzorů 👍

Super tip, jako vždy :).