Tak jsem si ty skladby párkrát mentálně přehrál:-), furt bomba!:-) Ta rozdílnost vnímání je stejně udivující, ale absolutně v pořádku. Jo, a tvého repete si cením. Jediná věc mě na těch klasických postkasických deskách:-) vadila. Absence Deeho, ale teď už ani to.

Z těch posledních asi čtyř náslechů (všechny proběhly v průběhu tohoto týdne) jsem zjistil, že skladbu "Life After Death" doslova miluji.:-) Původně se jevila docela nenápadně, ale poté rozkvetla, hlasové volánky jsou kouzelné! Celkově vnímám "Voodoo" jako desku, která je blíž k starým albům KD než "The Graveyard".

Já už si tu Voodoo několikrát kvůli vám dal, ale zatím ne ne - LOA House je super, pak ještě titulka a jinak to nějak ne a ne zaklapnout. :-)
Mimochodem tu někdo zmiňoval otravnost Kingova vokálu, já asi za nejotravnější považuju úvod "Life After Death", to je hrozný halekání. :-)
Hned v závěsu je pak refrén "Dreams" z The Spiders Lullabye. :-))

LOA House je každopádně dělovka na úvod jak se sluší a patří. Měl jsem slzy v očích, když jsem si to o víkendu pustil.

Oběť nebo Persona non Grata? To znám.:-)

Pekárek - :)). Tak polopatě - Lucy čisté dobro a oběť, McKenzie čisté zlo a ústřední vypravěč někde mezi nimi (ale blíže k McKenziemu než k Lucy :)

Kubýk: AD Voodoo a Puppet, no ty mi dáváš.:-)

A není obětí spíše ta Lucy?:-)

Stray - vždyť píšu, že mu nefandím :). Jen, že dokážu pochopit jeho plán, který je sice chorý, ale z jeho pohledu logický. Jinak to řeknu. Sickboy vychází z celkového vyznění díla spíše jako oběť ("Daddy"), McKenzie jako jednoznačnej záporák. A myslím, že to Mistr i tak zamýšlel ("Lucy Forever").

Zaměstnankyně ústavu a hrobník by ale určitě zastávali odlišný názor, uznávám.

Kubýk: Tak jsme si akorát podali klíče ve dveřích. Voodoo jsem ještě sledoval, ale House Of God je první deskou KD, jejíž vydání jsem vůbec neprožíval a KING mne v podstatě přestal zajímat. Nemám k tomu albu žádnej vztah. Bylo mi 25, byl jsem asi rok a půl zamilovanej a metal vlastně neřešil.:-) Možná jsem věděl, že Maidni vydali nějaký Brave New World a zašel na Výstaviště na koncert, ale to bylo tak všechno. Jo, poslouchal jsem UNION s Johnem Corabim, HARDCORE SUPERSTAR a Brutal Planet od ALICE COOPERA. S Abigail II a The Puppetmaster jsem se trochu vrátil s KD do hry, ale už to nikdy nebylo takový jako dřív.

Pro mě asi poslední skvělá deska Kinga Diamonda (společně s House of God). Hudební i pěvecký výraz samozřejmě prošly proměnou - vždyť od Abigail je to 10 let a druhá polovina 90. let bylo hodně něco jiného než polovina let 80. - Bendixovi už nebylo třicet, ale čtyřicet - vývoj je zkrátka přirozený.
Změna produkčního přístupu mně tady ještě moc nevadí, je to vlastně fajn změna, příběh je mrazivej a hudba ho, byť celkem nepřívětivě (není to až tak na první dobrou), doplňuje. King je zde víc teatrální, což o to víc vtahuje do děje. Taková Digging Graves je atmosférická bomba, ale asi bych zde nedokázal nějakou skladbu označit za hit. Je to spíš jako kdybych si pustil film, ačkoliv s kterou dobrou deskou KD tomu tak povětšinouo není. :-) Každopádně se k desce rád vracím, stejně jako k The Spiders Lullabies, která byla zase osvěžením svou poloviční nekoncepčností - obsahovala nadprůměrný materiál a už zde bylo naznačeno jisté "ohlodání na kost" a přitvrzení přístupu.
Já jsem mimochodem s Diamondem začal s deskou House of God, ta temná atmosféra mě coby desetiletého fakana úplně smetla :-) A přijde mi že na House of God je takový průsečík tvorby KD 80. a 90. let - čili výpravnost, atmosféra a podřízenost lyrice se vyvažuje se zapamatovatelnými a chytlavými momenty, narozdíl od takového Voodoo. Voodoo je bohužel album, které jsem dodnes nějak nepochopil, většinou se minimálně od půlky začnu nudit a pokud je na The Graveyard produkce tvrdá, tak u Voodoo už je řezavá za hranou a chybí mi tam výrazné momenty. To se pak vyvážilo s House of God - Abigail II, The Puppet Master a Give Me Your Soul už jsou pro mě spíš takové vyčichlé průměrné záležitosti, ke kterým se MOŽNÁ někdy více dokopu, až mě začnou nudit ty staré věci, což se asi nestane nikdy. :-D

melounek: Neskutečné tvrzení. :-) Zvlášť v příběhu, kde se nedá fandit nikomu. Takovýto - "Věkově a v náhledu na svět už jsem se někam posunul, fandím starorostovi McKenziemu!" :-)) To přeci nejde, ne?! (Politika jen pro slušné lidi. Řezníky z dovozu nechceme!)

Martin - díky tomu závěru pro mě byla skladba I Am dlouho vrcholem celé desky. Husí kůži mám pravidelně i z "Daddy". Neříkám, že po ní Sickboyi přímo fandím, ale dokážu ho pochopit :)).

Tak já s KD tímhle začínal a možná právě proto mám víc v oblibě novější tvorbu než klasiku a naopak preferuji novější vokály, ale s tím jsem asi téměř ojedinělý, jak tak pročítám diskuze... Má to někdo podobně? Rozhodně to nebyla láska na první poslech, ale začal jsem si chytat třeba na Digging graves, I am a dalších pasážích a vyrostlo to neuvěřitelně. Btw jen mne přijde právě I am jako top hit :-))?

Na tuhle desku jsem tenkrát čekal jako mlsný pes a přišlo kruté zklamání. Pro mě už neposlouchatelné vinou zpěvu a různých přiblblých dětských melodií. Toho kvílení bylo najednou strašně moc a trhalo mi to uši. To čaro klasických desek se u mě úplně vytratilo a od té doby mě King nezajímá. Snad jedině poslední Give Me Soul se mi celkem zamlouvá. Jinak mi fakt stačí prvních 5 desek. Pokud dostanu náladu na Kinga, sahám jedině tam. Ale uznává, že s podobným názorem je nás málo.

U mňa jeden z jeho najlepších albumov, top skladby: Black Hill S., Waiting, Meet me at Midnight, Trick or Treat. Spolu s Into the Unknown od MF bol rok 1996 rokom Kinga Diamonda. Vďaka za seriál, púšťam si v tieto dni obe diskografie a na záver pôjde DVD Songs for the Dead

Moj najoblubenejsi KÖNIG. Dufam, ze sa nikoho nedotknem ak tu, s dovolenim, udelim 100vkove hodnotenie.

Lucy nespí, když ji ukládá do hrobu. Pláče, a proto jí tím svým skřehotákem zpívá ukolébavku. Aby ji uklidnil... Skvělá recenze mého nejoblíbenějšího alba KD. Slyšel jsem to nesčíslněkrát, a pokaždé mě některá z pasáží sejme. Dokonalý příběh, díky hlasové virtuozitě Mistra dokonale podaný. Vychutnávám si ty zvraty v náladě ústřední postavy, tak typické pro psychicky labilní jedince. A nikdy, ani na okamžik jsem necítil stopu přehrávání nebo parodii. Trefí to vždy úplně přesně.

Ano, cítím to velmi podobně. Pak už se můžeme bavit jen o jednotlivých sólech, riffech apod. Měl jsem to štěstí vidět v Praze onen dobový dvojkoncert. Absolutní metal ve skvělé formě.