Čau, díky za zajímavé postřehy. Ano je tam v základu ta zmelodizovaná forma metalu, kterou DT a IF dotáhli k dokonalosti. Já tam toho třeba z prvních třech alb DT zas tak moc neslyším a hodně těch hypermelodických prvků šlo taky na fasádu - na štuky.:-) Ale jinak se v podstatě shodneme. Prostě moc fajn deska. Dnes jsem si ji objednal. Jo, a s tou Amerikou. Jedná z těch rychlých skladeb má refrén jako od Killswitch.

Já tam teda ty staré DT i IF slyším. Kapela na nich stojí. Ale určitě pouze nepřehrává své kořeny, což by si možná mnozí přáli. THE na své kořeny navazuje dál a obě desky jsou krásným příkladem toho, jak by se obě kapely vyvíjely, kdyby po milénue nedošlo u IF k příklonu k americké scéně a u DT k jistému vyprázdnění. Dvojka mi oproti vyhypované jedničce vychází trochu lépe, ale z dost nečekaných důvodů. Na prvním albu jsem měl pocit, že je způlky IF a některé skladby jako kdyby byly psané pro DT. Celé album změlo spíš jako crossover, než jako regulérní kapela. Tady je výsledek mnohem konzistentnější. Obě složky krásně promíchané a to ještě ve fakt zvláštním poměru. Skladby jsou místy až úchylně naravné Jesperovskou hypermelodikou, ale celková struktura alba i vlastních skladeb není nijak zvlášť hitová. Album, na to jaká je to v jádru vodrhovačka, snese překvapivě dost poslechů než se začne zajídat. Tenhle kontrast se mi moc líbí. Stejně jako to, že se kapela snaží pohybovat směrem dopředu a nenechala se zlákat možností nahrát znovu Colony nebo Clayman 2. Podobně jako Pekárek tipuju, že za kapelou stojí hlavně Niclas Engelin s vydatnou podporou všudybýlka Stanneho. Doukážou z ostatních vymačkat to nejlepší a krásně jim to šlape. Hlavně aby jim třetí a poslední žijící apoštol severského melody metalu Jesper dlouho vydržel.

Já nic nečekal od Days of the lost a nakonec super. Proto jsem čekal, že mi bude sedět i dvojka a bohužel jaksi se nemám čeho chytnout...Na jedničce byly pecky jako GAteways, In broken trust, The most alone a další momenty, zde pro mne nic nevyčnívá. Šanci tomu ještě dám, zatím 60%.