Určitě jedno z povedenějších alb pozdního Kinga Diamonda.Hodně melodií dělá z alba celkem atraktivní kolekci.
Texty vynikající, až mrazivé (odkazující na spoustu reálií).
Bicí zbytečně bum - čvacht - bum - čvacht (mohlo se to klidně naťukat na počítači a nikdo by rpozdíl nepoznal).
Občas moc fajn basa (po chudých letech opět příjemný poslech).
Instrumentálka "Peace Of Mind" je nádherná :-)
...ono asi opravdu hodně záleží na tom, kdy a v jakém rozpoložení člověka to či ono album zastihne.

Editovat někdy musím, protože jak píšu spontánně, po čase mě přijde, že jsem to nepopsal s patřičnou přesností.

90%:-), jako fanda 100%

Teď koukám, že jsi editoval svůj koment v 18:30, kde potvrzuješ co já píšu na konci :-)

Stray: Já po prvním přečtení recenze chtěl psát, že takhle rozdílně jsem "situaci" už dlouho neslyšel jak recenzent. Po zamyšlení se nad tím ale chápu tvůj pohled na věc a vysvětlil jsi ho víc než dobře ( už v recenzi v kontextu s předchozími alby KD ) a naopak i se spoustou zmíněných věcí souhlasím...Přesto mi nevadí a House of god je u mne v topu. Více se rozcházíme jen s tou slabší hlasovou formou, tu fakt neslyším. Jak už jsem psal dříve, nezažil jsem dobu Abigail atd. a začínal jsem až s novější tvorbou, a tam bude asi důvod proč raději novější KD...

Dost blouznění. Chtěl jsem hlavně říct, že stran názoru jde vždy hlavně o to, v jaké době a s jakými poslechovými zkušenostmi se člověk k té hudbě dostane. Z toho si utváří narativ věcí, který subjektivně v souvislosti s nahrávkou on sám prožívá, a ten může být i v rámci shodně "erudovaných" osob v názoru na jednu a tutéž věc vlastně úplně jiný. Kdyby House Of God bylo v pořadí třeba druhou nahrávkou od KD, ke které jsem se dostal, asi bych to slyšel jinak, jenže tak to nebylo, ta deska přišla v době, kdy jsem za sebou měl vše co jí předcházelo a na KD nebyla vůbec chuť. Abigail II jsem věnoval víc pozornosti, i když přiznávám, že za to mohl taky název desky, označované jako pokračování slavného příběhu ze zlatých časů. Kdyby se ta deska jmenovala jinak, asi bych na to taky kašlal.:-)

Pro mne byl prostě přelom milénia hodně špatnou dobou pro vnímání metalu. Dost jsem jel v stoneru a garáž rocku, a taky v MANSONOVI, NIN a KORN. Byl jsem již unaven zklamáními z pokroucených devadesátkových alb všech těch legend metalového mainstreamu. 2000,2001 - rezignoval jsem na touhu poslouchat a připouštět si novinky kapel jako JUDAS PRIEST, KING DIAMOND nebo MEGADETH. bylo to všechno tak strašně vyžilý.

je to jako s Pelém, pro řadu lidí nejlepším fotbalistou všech dob. Když se podíváš na jeho kariéru, která trvala zhruba 13let.
Tak tam máš PRVNÍ VRCHOL hned v osmnácti letech - Pelé vyhrál s Brazílií MS 1958 ve Švédsku, naprostostej objev, fenomén (je to jako můj nástup do poslouchání metalu na konci osmdesátek a začátku devadesátek, mluvím o té míře euforie, o té chuti objevovat a nadšení do metalu!). Pak přišly krize, Brazílie sice o čtyři roky později znovu vyhrála zlato i na MS v Chile 1962, ale Pelé se v druhém zápase zranil a posedával skoro celý turnaj na lavičce, nezazářil (tak tohle jsou u mne v poslechovém životě devadesátky, etapa samé kdyby, furt jsem hledal, co bych vyždímal z toho postupného kazení se věcí):-), MS 1966 v Anglii, Pelého surově zkopali Maďaři i Bulhaři, doslova se na něm vyřádili, Brazílie nakonec prohrála ve skupině i s vynikajícími Portugalci a z třetího místa nepostoupila do čtvrtfinále - naprostá katastrofa, nechuť do fotbalu a několikaměsíční léčba - hm tak tohle je právě u mne přelom milénia v rámci poslechu metalové hudby, skoro u všeho jsem si řekl, tohle může poslouchat akorát nějakej zamrzlej ....člověk :-), MS v mexiku 1970 - Pelého DRUHÝ VRCHOL, druhá věž, pomník majestátního loučení, obrovský comeback, Brazílie na sklonku jeho kariéry vyhrála potřetí titul, ...a to je ono metalové vzepjetí, které si jako posluchač užívám již nějakých 15 let. Mezi dvěma věžemi planina hrůzy! :-)

Napsal jsem to dostatečně srozumitelně? :-)

Asis Strayi k tomu albu přišel v nějaké špatné době a jde to s tebou dál....třeba se to jednou zlomí a najdeš tam tu krásu i ty. :)

Skutečnost, že člověk prostě k albu nemá vztah, se chtě nechtě na rázu článku projeví. Teď nemyslím kritikou, ale už pojetím textu a nepotřebou se potápět.

S King Diamond to mám tak, že čas od času propadnu některému albu, točím ho pořád dokola, čtu si texty, a nemůžu se ho nabažit. House of God není výjimkou, mám to album rád. Příběh mi přijde zajímavej a v jeho kontextu mi titulní skladba nebo závěr alba spolehlivě navodí husí kůži....Jsou sice alba KD, kterým propadám o něco častěji :), ale za mě v rámci diskografie KD určitě 80%, mimo KD bych klidně ještě 10% přidal.

Ano, závěr od Catacomb skvěle vygradován. Skvělý vokály.

Asi nejlepší KD...takže logicky 100%.

No, 60% je sakra málo, 80bych bral, ale tohle je fakt asi nenaposlouchané CD. ;)
Třeba This Place is Terrible, to je závěr jak hrom, z toho má šlověk až husí kůži :)
a ano, ta instrumentálka potom je zbytečná