Tak jsem těm KING CRIMSON trochu dal během minulého týdne: výsledek - první dvě "In The court Of Crimson King" a "In The Wake Of Poseidon" mě přijdou nejskousnutelnější a vlastně se mi ty dvě alba docela i líbí, takovej ten dalekonosnej hippie styl se srdnatým vokálem a psychedilickým zvukem, dokonce se mi líbí i ty jazzové momenty a dechová sekce. Jenže tím asi s CRIMSON končím. "Lizard", "Aspic" a "Red" už mě tolik nebavili, "Islands" vyloženě nudila, celkově se tam začaly propašovávat postupy, které mě od poslechu spíš odrazovaly/ překážely.:-) Proto těmhle čtyřem albům byla i "Discipline" poměrně přímočará zábava, v osmdestkách jsem se nijak dlouze nepozastavoval, ale je pravda, že ten New Wave to tam opanoval, prakticky jsem ještě před časem vůbec nevěděl, že CRIMSON takhle někdy hráli, u mně je tohle prostě na dýl, zatím na to nemám nějak buňky, pak přišel "Thrak" a co k tomu říct? TO JSOU BLÁZNI! :-)) To co mi nejvíc vadí jsou takový ty rytmy a kytarový party co mě evokuujou na metalové scéně CYNIC, to mě vyloženě vysíralo.:-)

Ono je otázka, čím vlastně u King Crimson začít...Ale asi debutem. Koho neodrovná riff 21st century schizoid man a přežije tu freejazzovou pasáž, může pokračovat dál. Už proto, že tahle kapela se fantasticky vyvíjela album od alba.

Co máte všichni s tím Elephant Talk, já jsem přece nenapsal, že je to špatná skladba. Chtěl jsem jen říct, že pro někoho, kdo se chce seznámit s diskografií K.C. a není podobnou hudbu zvyklý poslouchat, to není zrovna nejvhodnější místo, kde začít.

Hooya: Díky, taky si myslím, že vzhledem k spontánnosti jeho napsání, nakonec článek vyšel nad očekávání. Byl to prostě cílený text. Seriál YES bude jedině tehdy, když se ho někdo jiný chopí. A teď se zas vrať ke svým největším kámošům ...

Článek pobavil. :) Moc se těším za pět let na dvanáctidílný seriál o Yes - kapele STOLETÍ.ad Crimsoni) Famózní kapela. ad Discipline) Parádní deska. Neo-prog jak vyšitý!ad Elephant Talk) Božský otvírák. Kdo ho nezkousl, se pravděpodobně musel odprásknout při poslechu Pražského výběru.

Já se taky divím, vzhledem k některým směnám připomínajícím spíše román RUNNING MAN, kdy fyzický zdatný jedinec zápolí o přežití v labyrintech průmyslového kolosu, odloučen od normální lidské populace, všude pára, trubky, ventily, tlakové nádoby, dopravníky a jiná zařízení (zvlášť noční směny stojí za to - připomíná mi to závěrečný souboj z filmu Commando, jak tam Schwarzenegger zápolí s tím hovadem na těch roštech), je to vlastně jako všechno, otázka zvyku, čím dýl to děláš, tím Ti to přijde v cajku a víc se v tom orientuješ, na druhou stranu už si představuju jak budu v padesáti v plnej rychlosti vybíhat sedmkrát za směnu do padesáti metrů nad nultý podlaží, UMBRTKA tu natáčel klip v kolejišti, přesně u nás, ale já je moc nesleduju, neposlouchám a vlastně ani nemám v oblibě, mám to jinak než tihle umělci, vyměňuji nepohodlí a nevábné prostředí za poměrně uspokojivý pravidelný měsíční příjem, já těmhle volnomyšlenkářům a umělcům vlastně asi ani moc nerozumím.:-))Občas si spíš přijdu jako ten chlápek s technickou dokumentací, rozvodama a plánama, kterýho Bruce Willis potkal v podzemí newyorského letiště ve filmu DIE HARD II.:-))Ale jo, psaní je ohromnej relax, ohromnej, ale jako všechno, nesmí se to přehánět.

To se divím, že máš pak ještě chuť ve volném čase něco sepisovat. Jinak jsem si při čtení toho popisu tvé práce vzpomněl na některé texty kapely Umbrtka. Celkem by mě zajímaly tvoje názory na jejich tvorbu a image, když znáš ty plzeňské reálie z první ruky. Neplánuješ s nimi nějaký rozhovor do budoucna?

Dneska je prdel, budeme tedy pokračovat v podobném duchu. :-))) To já to mám hodně různorodé, řekl bych i čím čistší práce, tím stresovější, takže je to buď a nebo a celkově se to obsazení u nás točí, jde zhruba o rozptyl - od "kormidlování" asi sedmipodlažní haly plné strojů pomocí počítačových systémů, což bych složitostí přirovnal asi k něčemu jako řízení dopravního letadla (euforie), až po házení lopatou (deprese), když ti třeba takhle třikrát do roka chrástecká rozvodna při zvýšeném elektro-odběru zatahá za kotle a spadnou ti podtlaky, takže rázem lovíš mrak (třeba šest ale někdy i patnáct tun spalin s vápnem) z podlahy. ALE čím větší sračka, tím čistší hlava a pohoda - je dobré to střídat, samosebou tohle jsou dva krajní mezníky, mezi tím je spousta činností zhruba tak napůl cesty mezi sedavým a fyzicky náročným úkonem.

Já jsem kdysi dělal pár let v hlučném prostředí a navíc jsem byl skoro pořád ve stresu a to už jsem pak doma neměl vůbec chuť pouštět si nějaký další "kravál". Teď dělám neskutečně nezáživnou práci na počítači, která mě vůbec nebaví, ale zase to má tu výhodu, že si můžu v podstatě celý den poslouchat co chci. Je ale pravda, že mi to většinou jde jedním uchem tam a druhým ven, takže pokud si chci v klidu naposlouchat nějakou novinku, na kterou se těším, tak si ji stejně pustím až ve volném čase (kterého zase tak moc nemám).

No tak to já polovinu pracovní doby nejsem ani uvnitř, natož abych si poslouchal hudbu.

Stray: Já můžu naštěstí poslouchat hudbu i při práci a to je asi i důvod, proč si v poslední době pouštím spíš ty jednodušší věci, na které se nemusím soustředit a které mě nerozptylují. Pouštět si jako zvukovou kulisu Spastic Ink, Unexpect nebo Scholomance je samozřejmě blbost. :-)

Ono se to hodně snadno řekne, poslouchej tohle a tamto, nediv se že je to takový nebo makový, chodim do práce, jsem v presu a na poslech nových věcí mám mnohem míň času a chuti, než si jen můžeš představit a navíc, psaní mne naplňuje mnohem víc než poslech nové hudby, což je pro pokračování stránek Crazy Diamond vlastně i dost nebezpečné tvrzení. :-)

Stray: Já jsem ten "cíl článku" pochopil a s těmito názory i souhlasím. Já jsem taky plno kapel docenil až po několika letech (nedávno jsem je tu dokonce i někde vypisoval). Celkově se mi ten článek líbil, měl jsem jen výhrady k nějakým drobnostem. Jak už jsem psal, u podobné hudby je opravdu potřeba víc poslechů, případně se k tomu vrátit třeba za několik týdnů. Já třeba když si teď ty desky King Crimson nebo třeba Gentle Giant pustím, tak mi vůbec nepřijde, že jsou tam nějaké divné struktury skladeb, komplikované rytmy nebo netypické postupy, prostě už jsem podobné věci zvyklý poslouchat a nepřijde mi na nich nic divného, tu hudbu vnímám jako celek a nijak o tom nepřemýšlím.

Wuxia: Abych se přiznal, mě se ta tři alba z 80. let z diskografie K.C. líbí asi nejmíň (nicméně Discipline je z nich určitě nejlepší), i když uznávám, že na svou dobu byla hodně originální a inovativní. Některé novější řadovky mě bavily víc (třeba právě zmiňované The Power To Believe). Jinak souhlasím s tím, že výraz art rock k téhle kapele moc nesedí.

wuxia: Výborně, čekám na poutavě vystavěný seriálek (3.díly stačí).:-))

Pořád mám pocit, že King Crimson do té "dinosauří" přihrádky nehodí a nikdy nehodili. To fakt není "art", "prog", "classic" nebo kdovíjaký rock, to je hudba nad všechny žánry. Odpálit Discipline skladbou Elephant Talk že byl špatný nápad? Neřekl bych, to je otvírák s prominutím jako kráva. A další krásy - Frame By Frame, Tela Hun Ginjeet... Nebo celé album Thrak. V 90. letech, kdy Yes, Jethro Tull, Genesis a další zmírali na úbytě přišla kapela s ohromující nadupanou a hlavně naprosto čerstvě znějící deskou. A co třeba zatím poslední The Power To Believe? Kompletní katalog KC je radostná práce na hodně dlouho a odmněna je z nejsladších.

Cílem článku bylo říct, že není nutné se stydět za názorové změny a vývoj hudebního vkusu, hlavní bylo na příkladě GENESIS ukázat, že lze něco nemít rád a po letech k tomu mít vztah zcela opačný, ať už to bude tím, že tomu člověk dá větší šanci, víc se na to soustředí, je s věkem otevřenější a nebo prostě dospěje do stádia, kdy mu to přijde jako dobrá hudba. KING CRIMSON tam zastávali okrajovou úlohu a dal jsem je tam, abych měl ty největší dinosaury trochu víc komplet. Jinak jsem si pustil teď pár ukázek z toho alba 81´a vadí mě prostě ty matematický postupy, nelíbí se mi celé to zaměření, celá konstrukce tý hudby, naopak ty atmosférický pasáže a aranže v podobě ženských vokálů atd. jsou v pohodě.

Ale jo, četlo se to dobře, i ten nadhled tam byl cítit. Jen mi třeba přišlo divné, že někdo odepíše nějaké album po poslechu prvních pár minut, i když uznávám, že skladba Elephant Talk je dost ujetá a asi nebyl zrovna nejlepší nápad dát ji zrovna na začátek desky. Jinak je mi jasné, že se opět jedná pouze o subjektivní názory a pokud se ti hudba některých kapel vyloženě nelíbí, tak nemá samozřejmě cenu se do poslechu nutit. Mě se zase nelíbí nu metal a jsem si stoprocentně jistý, že by se mi nelíbil, ani kdybych si stokrát poslechl nejlepší desky z tohoto žánru. Každý má prostě svůj vkus, některé žánry mu sedí víc, jiné míň a další ho neosloví vůbec.

Netušil jsem, že to vyznívá takhle - jakože s předsudky. Článek reprezentuje moje názory, stránky jsou o mojich nápadech, ze kterých skládám pointy článků, nemám potřebu mapovat stav věcí mezi nejznámějšími kapelami historie art-rocku, na to si je třeba zajít někam jinam. Tady je v hlavní úloze Crazy Diamond, ne Roger Waters.:-) ...což se mi taky jeví jako dobrá věta na závěr vzkazu, pokud na Tbe ta četba nepůsobila lehce komediálním dojmem a text ti neodsejpal, pak je něco špatně.:-)

Článek není špatný, jen by to možná chtělo k těm kapelám přistupovat bez těch zbytečných předsudků (jako, že je to hudba pro unavené dědky nebo zakomplexované pseudointelektuály, kteří si poslechem podobné hudby chtějí dokázat, jak jsou duševně na výši). Já v podstatě žádné fanoušky art rocku osobně neznám (ani nechodím na žádná diskusní fóra, kde se scházejí), ale věřím, že drtivá většina z nich tu hudbu poslouchá prostě proto, že se jim líbí. Já jsem se k ní tak nějak plynule proposlouchal někdy v 90. letech přes progresivnější metalové skupiny jako Mekong Delta, Voivod, Cynic, Atheist a Psychotic Waltz, které se ostatně svým obdivem ke kapelám jako Pink Floyd, King Crimson nebo Rush nijak netajily. V CD půjčovnách, kam jsem chodil, byl v těchto žánrech navíc daleko větší výběr než v metalu. Postupně jsem si tenkrát prošel všechny progresivnější odnože hudby 70. let a zastavil se až u kapel jako Mahavishnu Orchestra, Weather Report a Soft Machine. To jsem už přišel na to, že dvacetiminutové jazzrockové instrumentálky opravdu nejsou nic pro mě. :-) Nemyslím, že by většina té hudby byla nezáživná nebo nestravitelná, jen ty desky prostě chtějí víc poslechů. Samozřejmě se najdou i kapely, které opravdu nejsou pro každého (takoví Magma, Gong nebo Amon Duul II jsou pro běžné posluchače přece jen už dost bizarní). Tenkrát jsem se různých progresivních, avantgardních a experimentálních kapel dostatečně „nabažil“ a přiznám se, že v současné době už si něco náročnějšího pustím málokdy. Paradoxně mě teď nejvíc baví přímočarý syrový death metal typu Asphyx, Cianide, Obituary, Bolt Thrower a dokonce si občas pustím i takové Six Feet Under, o které bych si před patnácti lety „neopřel ani kolo“. :-) Progresivní věci se mi sice pořád ještě líbí, ale určitě si dnes pustím častěji třeba Crowbar a High On Fire než třeba Ayreon a Porcupine Tree. Co se týče toho Zappy, pro začátek bych určitě doporučil ještě alba Overnight Sensation, Sheik Yerbouti, Apostrophe a Zoot Allures, které obsahují relativně normální rockové skladby. Zbytek jeho diskografie pak už jen na vlastní nebezpečí. :-)