BRITISH STEEL - spousta lidí ji považuje za vrchol Priest, ale já ji nějak hůř snáším. Snad je to totální provařeností Breaking the Law, Living After Midnight a United, které dodneška hraje každá zábavovka (protože, co si budeme povídat, naučí se je hrát každý po půl roce učení na kytaru, a zahrát tyhle tři je poněkud jednodušší než třeba Ram it Down). U British Steel mi přijde, že většina skladeb je na první dobrou a já mám u Judas radši složitější, členitější věci. Samozřejmě je to výborné album a pár skladeb mám hodně rád (Rapid Fire, Grinder, Metal Gods, Steeler), ale prostě z něj nejsem tak odvařenej jako většina fans. Mimochodem, asi nejlepší obal v metalu vůbec. POINT OF ENTRY - jak píše Stray, dvě vynikající věci (Heading, Desert Plains, ještě bych k nim možná přidal Solar Angels), zbytek podivnost. Skladby koneckonců nejsou tak špatné, ale po Killing Machine? Po British Steel? V době, kdy je kapela rozjetá jako nikdo jiný? Skoro bych řekl, že se větší část Point of Entry vrací někam k Rocka Rolla :) Ale žádnej průser to není, JP prostě měli trochu slabou chvilku. SCREAMING FOR VENGEANCE - naprostá bomba s tím, že několik málo položek je trochu průměrných a deska se párkrát malinko zasekne. Hellion, Electric Eye, Riding on the Wind, Bloodstone, Screaming, You´ve Got jsou ovšem totálně nedostižné hymny. Další vynikající a ultrametalový obal. DEFENDERS OF THE FAITH - spolu s Killing Machine a Painkiller naprostý vrchol Judas Priest. Tahle deska je strašně natlakovaná celou hrací dobu, nikde žádný slabší okamžik, Halford řve, poulí bulvy a prská jako urvanej ze řetězu, totální metalová smršť a jeden památný riff za druhým. Freewheel Burning je asi kandidát na jednu z deseti nejlepších metalových bomb všech věků, buldozerová pasáž před a po sóle totálně vraždí a unisono v sóle mě doráží podobně jako v Exciter nebo Ram it Down. Sakra, to je kapela!

Já bych Kropisovu optimistickou myšlenku klidně vztáhl i na další alba... Jinak souhlasím s Rumcajsem. Žádná britská kapela nejela do Ameriky bezstarostně a klidně, v podstatě snad všichni(možná kromě Dave Clark Five) z toho měli nervy na pochodu. Taky by se mohl zvážit dobový kontext protože šlo o dobu, kdy nejen britští novináři doslova stále ještě slintali nad punkem, takže snadno mohla zafungovat představa, že zjednodušení bude znamenat další průnik do rádií a navíc jisté zmnožení možností pro nadcházející světovou šňůru, která měla jít i přes USA. (Poznámka: možná se nabízí paralela s Accept - porovnejte si Metal Heart a Russian Roullete s Eat the heat.Mám pocit, že tu jde o podobný efekt.)V každém případě musím přiznat, že v porovnání s punkem mi halekačky z Point of entry každopádně zněly jako rajská hudba.

Myslím si, že u trojice British, Screamming a Defenders je jakékoliv hodnocení zbytečné. Všechny si zaslouží 100 % a všechny z trochu jiného důvodu. Každopádně já osobně mám nejblíže Deffenders a pokud bych měl být opravdu příšný tak British 90 Screaming 80 a Defenders 100. Co se týče Point of Entry, je to sice B-side britské oceli, ale viděl bych to nejhůře na 60 %. Pár písní se tam jednoznačně vymyká průměru.

Jsem rád, že Screaming of Vengeance hodnotí Stray 100%. I podle mě se jedná o lepší materiál než následující Defenders of the Faith, i když jen o fous.A u Point of Entry bych tak příkrý nebyl. Ta deska je sice "teplá", ale i ty jednoduché halekačky jsou zábavné a osobně má rád i takovou Don´t Go. Ale souhlasím, že vrcholem alba jsou Strayem zmiňované dvě pecky. Recenze k British Steel bez výhrad.