100% bez diskuzí. Když umíte hrát skvěle rychle a podřadite, máte prostor na natlakování. A to se podařilo na výbornou.

No ono kouzlo slayer je v tom že oni nikdy nechtěli s nikým o nic soutěžit ale dělat co je baví a co umí narozdíl od jiných kapel které byli ve svém dobré jenže pak se vlivem trendů a jiných nesmyslů začali ohybat jak papírek a tím sami sebe zabil. Slayer ne a proto i po třiceti letech se na poslech těším jak socialistickej pubertak. Myslím ze south of heaven asi vrchol ovsem to neznamená že ostatní alba by byly špatný. Prostě tohle se jen výjimečně podařilo.

A sakra zabudol som ... !Tak pri tejto doske som absolutne prepadol Slayeru.Neskutocna sila a magia,... a potom ten Dave Lombardo! 100%

Já jsem tenkrát vůbec neměl tušení, že se jedná o cover verzi (album jsem tenkrát poslouchal asi jako většina lidí u nás z nahrané kazety), a nezdálo se mi, že by tam ta skladba působila nějak nepatřičně. Stejně tak jsem se až několik měsíců po vydání Cause Of Death od Obituary dověděl, že moje nejoblíbenější skladba z desky je ve skutečnosti předělávka od Celtic Frost. :-)

South of Heaven jsem zachytil až někdy po Decade of Aggression, takže se mě netýkal ten šok, kdy po ultrarychlé Reign Slayer ubrali na rychlosti a přidali démoničnost a mráz. Tehdy to vzbudilo hodně šoků a emocí, ale s odstupem snad ani není ty tři klasický desky hodnotit proti sobě, protože dokonalost je prostě dokonalost a tím to končí! Reign a South jsou hodně odlišné, ale na Seasons a hlavně na živáku Decade se jasně ukázalo, jak k sobě pasujou a jde v podstatě (s nadsázkou řečeno) o jeden monolit vydávaný po částech vždycky po dvou letech (86-88-90-(91)). Na South konkrétně je řada geniálních momentů, co se nikdy nezopakujou - mráz a děs Spill the Blood nebo vazbový spojení titulky a Silent Scream (a obě skladby samy o sobě). Jediné, co jsem trochu nepochopil, je umístění předělávky od Judas Priest (i když je to dobrá skladba), ta mi na SoH vůbec nepasuje a viděl bych ji spíš jako nějakou "b-side" na singlu.

Tak díky za pochvalu ;o) Ono to není přímo kritizování RIB, to album mám taky rád a patří u mě do svaté trojice SLAYER (SOH, SITA, RIB), jen pro mě bylo zpočátku takový dost nečitelný a hrubý, moc mě umlátilo, což je divný, vzhledem k tomu, že jsem začátkem 90´dost poslouchal starý Napalm Death, ale tak to prostě bylo. Ostatně Opus magnum pro mě tenkrát bylo "Beneath the Remains", takže jsem měl logicky blíž k SOH než RIB. Metalisti v okolí byli vesměs starší kluci co ulítávali na Metallice, Venom a Tublatance, Slayer pro ně byl už trochu tvrdší oříšek a Sepultura zas banda mlíčňáků. Holt každá "generace" (tenkrát stačil odstup pár let) má své hrdiny ;o)

Čau Norre :-). Konečně nejsem sám, kdo se tu odvážil zkritizovat Reign in Blood. Napsals to hezky.

"South of Heaven" je pro mě osobně spolu s „Seasons In The Abyss“ na vrcholu tvorby Slayer a dost možná i thrashe jako žánru, kde se dělí o místo s "Beneath the Remains" a "Ride the Lightning". Mě vždy víc dávalo SOH než RIB a k RIB jsem si musel hledat cestu složitěji a dodnes se sám pro sebe směju vyzdvihování „Reign In Blood“ a "Master of Puppets" jako vrcholných děl Thrash Metalu, byť to samozřejmě dokážu pochopit, jenže já měl své "South of Heaven" a "Ride the Lightning". Ono mi totiž „Reign In Blood“ v porovnání s SOH znělo jako takové rozmazané škrábání na plech a opravdová síla byla až v těch monstrózních riffech na SOH. Ale na hudbě je fajn, že dneska je to SOH, včera to bylo SITA a zítra to může být RIB co je na vrcholu mého žebříčku. Dneska jsem si musel SOH dát hned po ránu ;o)

Já jsem se samozřejmě taky snažil neustále shánět něco nového, ale ty možnosti byly tenkrát dost omezené. Mezi prvními kazetami jsem měl i (na tu dobu) extrémnější věci jako Kreator, Bulldozer, Protector, Bathory a dokonce Napalm Death a taky pár komerčnějších kapel typu Scorpions nebo Def Leppard (ty ale na těch kazetách moc dlouho nevydržely). :-) Za pár let naštěstí začaly fungovat CD půjčovny a to už jsem pak poslouchal všechno možné i nemožné.

...a tím pádem bys nečetl CrazyDiamond. Já už jsem se od nácti snažil poslechově distancovat od buranoidů, co jeli dokola akorát SODOM a pátral, kde se co šustne. A že SODOM byli na sklonku osmdesátek v čechách hrozně populární kapelou, netřeba dodávat.

Stray: Já jsem měl obrovské štěstí, že mezi prvními alby, která jsem tenkrát slyšel byly i věci jako The New Order, So Far, So Good... So What?, Seventh Son Of A Seventh Son nebo How Will I Laugh Tomorrow... When I Can´t Even Smile Today, což byly v rámci žánru relativně progresivní, různorodé desky, které měly potenciál oslovit i jiné posluchače než ortodoxní metalisty. Možná, že kdybych tenkrát narazil nejdřív na klasické desky Dark Angel, Razor nebo Whiplash (nic proti nim), tak bych dnes poslouchal úplně jiný žánr. :-)

Přesně. Pro mne je "South Of Heaven" také jedním z prvních metalových alb, protože koncem roku 1988 jsem tu hudbu vlastně objevil. Neslyšel jsem to však v normálním provedení, ale z kazety, na které byl nahrán i s komentářem pořad Větrník, kde to album pouštěli, asi jen šest songů, a dodnes si pamatuju na některé věty jako třeba "pro SLAYER je satan to samé jako pro METALLICU loutkař", což z dnešního pohledu a vytrženo z kontextu toho komentáře (náhodou velmi dobrého, protože tam ten týžpek šel dost do podrobna v popisu obsahu songů jako "Mandatory Suicide")působí úsměvně, ale ten koment i ty songy byly natolik silný, že mě vlastně definitivně přikovaly k thrashi. Pro mne rovněž jeden z momentů, kdy jsem pochopil, o co se budu zajímat.

Tohle byla úplně první zahraniční metalová deska, kterou jsem v životě slyšel, a pravděpodobně to byl právě neskutečně silný dojem z jejího poslechu, který způsobil, že jsem si k tomuto žánru vytvořil hodně silný vztah, který mi vydržel už déle než čtvrt století. :-)

Klenot ,pamatam jak som sa po vypocuti zamiloval do Lombarda ,a to mi vlastne zostalo :)100%

100% souhlas a ode mě též 100% hodnocení.