To Imothep: jediný co o něm vím, že to byl jeden z filmů, na který jsme šli se ženou, když jsme ještě jen randili a podle toho to asi nenajdu, tzn. bylo to docela starý zřejmě na konci osmdesátek nebo na začátku devadesátek a dopadlo to špatně, ta zpěvule, co se mi líbila, skončila na drogách a v pekle

Bluejamie65: co to bylo za film o tech sestrach?Stray: cece, asi bych se nepoustel do uvah, jestli by mel hudebni publicista nutne umet hrat na nastroj nebo mit hudebni vzdelani. Jiste, byla by to pro nej vyhoda. Nicmene pak uz se dostaneme do uvah, na jake urovni by ten nastroj mel zvladat v zavislosti na tom, jak slozitou muziku recenzuje apod. Znam vcelku dost lidi bez hudebniho vzdelani, kteri na nic nikdy nehrali a jejich nazory jsou vcelku dost relevantni a vyhodou je, ze jsou nezatizeni praktickou strankou muzicirovani.

Mě podobné věty jako "To je taková nádhera" přijdou mimo mísu a jako nějaký "šmankote babičko, čaruj" :-), především když jsou součástí třeba jen dvojvětné charakteristiky nějakého hudebního díla, v případě jejich přítomnosti v delším textovém útvaru samozřejmě nevadí. Ale taková ta jejich samozřejmost určo z dnešního pohledu fascinuje.:-)

V jeho případě ale nešlo o bohorovnost k Mišíkovi a jeho tvorbě, ale spíš podcenění Mišíkovy pevné vůle a vytrvalosti, psal to z toho důvodu, že zřejmě nevěřil, že astmatik má jako zpěvák budoucnost.

Tím směrem nemá cenu dumat, pan Černý je člověk z jiného času, tzn. většinu aktivního pracovního života prožil v době, kdy se mínění muzikantů, publicistů, fanoušků i (západních)vydavatelů o tom, co je dobré a kdo je hvězda shodovalo...,

Mě by hlavně zajímalo, zda-li pan Černý má nějaké hudební vzdělání nebo zda-li umí aspoń průměrně zadrnkat na kytaru nebo zahrát na piáno skákal pes, když jej tak občasně sleduji a zvláštně bohorovné a informačně nedotažené vedení jeho kritiky, které je v obsahové složce naprostro odlišné od toho, co tu provádím já, protože s větami typu - "To je taková nádhera." - bych velmi pravděpodobně neuspěl.:-)

a ještě jednu věc k atmosféře... viděl jste někdo tohle: http://www.postavy.cz/svet/11-22-63/ seriál, ve kterém je jedno, jaký je děj, protože atmosféra konce amerických fifties vám prostě urve hlavu...

Jo, jo s tím Rejžkem je to složitější. Vždycky jsem měl takový intelektuální trauma z toho, že se nechám doběhnout atmosférou. Tzn. že se nedokážu vystihnout progres, přínos nebo instrumentální výkon, pokud je to v rámci celku alba, koncertu, filmu nebo videa překryto silnou atmosférou. Vždycky si u toho vzpomenu na jeden film, který porovnával život dvou sester, z nichž jedna se cíleně připravovala na kariéru zpívající hvězdy a druhá žila a zpívala s punkovou kapelou. Hlavní myšlenou toho filmu bylo ukázat, jak poctivou přípravou, vzděláním a úsilím se talentované zpěvačce v podstatě na každém vystoupení a albu daří dosahovat pokroku takřka mílovými kroky a jak se naopak v kontrastu s tím ta její punková sestra propadá do pekel a zpívá stále hůř. A já se po celou dobu toho filmu divil, proboha co mi to tu tlačí za klíny do hlavy. Proč mi říkají že ta sterilní vzorňačka, která se ke konci téměř nedala poslouchat má být lepší než někdo, kdo skoro po celou dobu filmu/života zpívá parádně pak jsem si to přebral tak, že někomu asi příliš ležela v žaludku Joan Jett). No a právě případ Rejžka mi umožnil přestat brát ten můj nedostatek tak tragicky, protože jsem viděl, že ta posedlost hledáním úplných novot nebo soustředění pozornosti na progres u už existujících kapel pak může způsobit, že někdo přistupuje s takovou bohorovností i k těm lidem, kteří v rukách a hlasu mají tu magickou schopnost, že po prvním tónu a první sloce ti okamžitě ze vrušení naskočí husí kůže. Díky Rejžkovi jsem pochopil, že to vlastně někdy může být dobře, že se nechám tak snadno doběhnout atmosférou. Na druhou stranu v rámci spravedlnosti je třeba uznat, že Jiří Černý uváděl jako jeden z největších omylů svého života to, že na počátku Mišíkovy kariéry o něm psal jako o bezperspektivním...

Bluejamie: Jak je možné, že mně a těm mým dojmům někdy skrytým mezi řádky, ze všech čtoucích lidí rozumíš zrovna právě ty, čéče? "Stray si zas naběhl tím, že do pregnantně přesné recenze vpašoval filozofický podtext takového typu, že to samozřejmě nejednoho ortodoxistu nadzvedne nebo pořádně nadzvedne" :-)))haha, tohle je věta, kterou bych si nejradši přišpendlil na klopu jako bigotní vojevůdce sovětskou medaili (znovu můj způsob vpasovávat se do rolí lidí, kterým se vysmívám). :-) Tuhle jsem viděl rozhovor s panem Rejžkem a taky mne tento divno-pán nadzvedl, protože tvrdil něco neuvěřitelného, a sice, že - pro názornost, jednalo se o sdělení týkající se Vladimíra Mišíka a znělo: "Povýšil BANÁLNĚ ZPÍVANÝ TEXT na čisté umění!" -)) A co jako čekal od rockového zpěváka? Aby ten text odchrochtal? :-)

Klasika, Stray si zas naběhl tím, že do pregnantně přesné recenze vpašoval filozofický podtext takového typu, že to samozřejmě nejednoho ortodoxistu nadzvedne nebo pořádně nadzvedne. Dalo by se říct, že s ním souhlasím do písmene, až na to, že k těm kapelám, které prověřený model napumpují energií i poctivostí a v podstatě se vykašlou na progres, jsem ještě mnohem shovívavější... I má duše je schopná rezignovat na progres a průběžnou změnu, protože stejně je cenné především to, že je tu stále ještě někdo, kdo neoblbujícím způsobem vrátí zpět atmosféru osmdesátek a v tom se Doro vlastně skoro nikdy neplete mašina2nemašina... nostalgie je sice svině, ale násobí autenticitu, takže vždycky bude otazníkem, zda na ni hrát nebo ne...

Je lepší se dělit. Ale nikoho se zájmem psát neznám. Těch lidí s podobným koníčkem a aktivitou, která by jim vydržela roky, moc není. Jsou li vůbec nějací?

Jsem rád, že to aspoň uznáš. Není pak lepší se o recenze na kapely, které ti nejsou blízké, podělit s někým, kdo ten vztah k nim má?

Deny: Co k tomu říct? Snad nikdo nemá hluboký vztah k tisícovce kapel a interpretů, že jo? K stovce to jde, k tisícovce prostě ne. Můj vztah k DORO je opravdu povrchní. Vlastním vše od WARLOCK na originále a alba DORO do roku 1993 taktéž, pak už nic. Mám jí rád jako kultovní metalovou figuru německé scény, mám rád několik jejích hitů z dob WARLOCK, mám rád i její snahu prorazit na začátku devadesátek v USA, považuji ji ovšem, co se jejího stylu týče a skladatelských schopností rovněž, za výtečnou metalovou zpěvačku, ale o to průměrnější skladatelku. Její hudba je v mém žebříčku mírně nad GRAVE DIGGER a SINNER, ale dalece pod ACCEPT, HELLOWEEN atd. při hodnocení celé její tvorby bych se hodně rozmýšlel, abych jí za ten venkovský bigbít dal 70%, to je asi tak všechno v krátkosti.

Je vidět, že recenzent diskografii Doro buď nezná, a nebo píše o něčem, co nemá dostatečně naposlouchané. Doro není tak jednotvárná, jak zde líčí. Má dvě superdesky, které snesou ta nejpřísnější kritéria a přitom každá z nich je hudebně velmi odlišná. Fight (2002) se výrazně odlišuje pestrostí skladeb a velmi moderním zvukem. Naopak o dvanáct led mladší album Doro, které produkovali Gene Simmons a Tommy Thayer, zvukově vyznívá podobně jako alba té doby. Ale hudebně je to naprostá perla. Co píseň, to pecka. Obě tyto desky by byly za plných 100 %. O něco níž, cca za 90 %, zejména kvůli některým málo hluchým místům, ale pořád silně nadprůměrné, jsou Calling the Wild (2000) a Angels Never Die (1993). Prvně jmenované předchází desce Fight a nese sebou jak moderní zvuk, tak skvěle povedené songy, včetně vynikající coververze Billyho Idola White Wedding a duetu s Lemmym v coververzi od Motorhead Love Me Forever. Parádní je i úvodní Kiss Me Like a Cobra nebo v němčině provedená, tak trochu punková, Ich Will Alles.Angels Never Die bylo natočené pod producentskou a autorskou taktovkou Vice Pepeho a Jacka Pontiho. Proto je taky svým spíše hardrockovým podáním velice odlišné od všech ostatních nahrávek, dokonce i od americké "dvojky". Ponti v něm nezapře svou spolupráci s Alice Cooperem, Bon Jovim, Baton Rouge nebo Bonfire. Ostatní alba jsou celkem nevyrovnaná, některá dokonce velmi slabá, jako experimentální Machine II Machine nebo neslabší ze všech nahrávek, příšerná Fear No Evil.Nejenže tedy Doro zkouší různé, i dost odlišné hudební cesty, ale taky se jí některá alba zdařila naprosto brilantně a naopak jiná (těch je naštěstí málo) se nedají skoro poslouchat. Takže recenzentova věta, že se Doro "málo pohnula z místa" je nesmysl a kdo její diskografii dobře zná, dá mi za pravdu. Shodnu se se Strayem v jedné věci. Poslední album, které zde hodnotí, je tak zhruba za 50 - 60 %. Pět velmi dobrých skladeb a zbytek +/- bohužel slabý odvar, opakující klišé svého předchůdce, zoufalého Fear No Evil. Jsem zvědav, jestli se zde objeví recenze i na ostatní desky. Třeba při jejich poslouchání změní Stray svůj současný, dle mého soudu dost povrchní názor. Bylo by to fajn.