Valič: Tak ty určitě znáš daleko víc thrashových desek než já, takže ten můj pohled byl samozřejmě omezený na těch pár titánů, ale obecně to byl v první polovině devadesátek takový fenomén šoků. Nějaký český muzikant kdysi prohlásil, že dobový grunge tehdy hrozně uškodil metalu, což mi ale přijde směšný, protože pokud by celý styl mělo položit několik partiček ze Seattlu, byl by ten styl celkem na hovno. Mě spíš přijde, že se po devadesátých letech takový ten klasický metal trochu vrátil do undergroundu, což mu naopak pomohlo, protože se holky z diskoték přestaly dožadovat "Helou, Helou", "tý pomalý od Metalliky" (někdy si ji pletly i s Metalindou) a "pískání od Škorpiónů". A člověk zas věděl, na čem je, a kdo je a není spolubojovník ve zbrani:)

Je pravda, že od začátku 90. let už žádné opravdu zásadní nebo přelomové desky typu Master Of Puppets nebo Reign In Blood v rámci thrash metalu nevyšly, ale plno starších kapel přišlo s alby , která na kvalitu jejich starých nahrávek celkem důstojně navázala - kromě právě recenzovaných Testament to byli třeba Exodus (Tempo Of The Damned, Shovel Headed Kill Machine), Overkill (Ironbound, The Electric Age), Sodom (M-16, In War And Pieces), Voivod (Target Earth) nebo Heathen (The Evolution Of Chaos). Pár hodně dobrých desek vydali i Death Angel, Destruction, Paradox, Grip Inc. a Flotsam And Jetsam (další jsem tu nedávno uváděl v jiném příspěvku). Taky bych rád zmínil své oblíbence Deceased, ti sice začínali jako celkem průměrná death metalová kapela, ale jejich poslední čtyři řadovky mají k thrashi dost blízko. Pokud je někdo nezná a přitom má rád tvrdší odnože metalu 80. let, doporučil bych pro začátek výborné album As The Weird Travel On z roku 2005.

Já měl taky v době vydání s Divine problém. Za prvé se po Seasons/Decade na novou desku strašně dlouho čekalo, za druhé byly předchozí Slayer-desky strašně strašně dobré a za třetí v druhé polovině 80. let a lehce přes vycházely obecně asi ty nejlepší thrash desky vůbec (Coma, Rust, Justice atd. atd.). A najednou se všichni zbláznili a začali experimentovat. Fanoušek byl natěšenej a očekával od svých miláčků jejich standart... a ono nic! Jedna rána - Renewal. Druhá rána - Divine Intervention. O něco později - další rány - Chaos A. D., Load, Cryptic Writings. Takový kapely! Ty přece nemůžou nahrát jinou než geniální desku! A najednou hovno! Experimenty, žádný geniální riffy, potlačený sóla, divný obaly, změny loga... to zklamání bylo strašný! Jednu modlu za druhou jsem v podstatě odepsal a přeorientoval se na nový jména, který byly v té době na vrcholu (např. Paradise Lost). S odstupem času koukám na věci jinak a některé ty desky se mi hodně líbí, konkrétně Divine Intervention a Renewal (ten dokonce mimořádně miluju), ale zlatá éra thrash metalu byla prostě mezi lety 85-91. A pokusy titánů z pozdějších dob na návrat ke kořenům (desky Megadeth nebo poslední Metallica) se většinou moc nepovedly. Snad jen Kreator...

70% V době vydání dost velké zklamání, s odstupem času celkem solidní album, které doplatilo na to, že kapela předchozími řadovkami nastavila laťku hodně vysoko.

Tak vidis a ja som vlastne suputnik od albumu Hell Awaits a aj cez to povazujem Divine Intervention za poslednu dosku Slayer s ktorou nemam ziadny vacsi problem.V tej dobe sme ju dost pocuvali a boli sme z nej nadseni.Samozrejme ze dosky od Hell Await po Seasons povazujem za lepsie a posvatne ale tu s kludom davam 90%.

No tak to se potom všechno lehce vysvětluje a projasňuje se. Na "Divine" mi vadí malý počet automaticky zapamatovatelných veršů, malý počet nosných riffů přecházejících jeden v druhý a taky mi vadí, že je všude strašně Arayi, jakoby si kladl za stěžejní cíl nepřestat řvát, to byla změna, která mi jako fanouška starých SLAYER dost iritovala. Dřív totiž byly hlavní devízou SLAYER, minutu až dvě minuty trvající rifforamata hledající vyústění :-) ke zpěvu a následné katarzi skladeb. To mi chybělo, SLAYER a hardcore byly pro mne vždy pojmy s dobrou náladou na líci těžko slučitelné. :-)

Tak částečně máš pravdu. Ke Slayer jsem se dostal až v druhé půlce devadesátek, tuším, že v 96. Tehdy mě napadlo koupit si něco tvrdšího a tak jsem v Cieszyně sáhnul po kazetě Undisputed Attitude a docela jsem z toho sral. Asi po dvou měsících mi kolega ze školy půjčil South of Heaven a bylo vymalováno. RiB jsem slyšel až skoro o deset let později, předcházely jej SITA a Hel Awaits. Čili, DI nebyli mí první Slayer a nebyli jimi ani SoH, ale tu hlavní vlnu jsem nezažil V době jejich nej alb jsem poslouchal Pretty Maids, Accept a Van Halen :-).

No ono dost značným způsobem záleží na tom, kdy ses k hudbě SLAYER dostal. Já na přelomu let 1988/89 a "Reign In Blood" tudíž beru automaticky za skvělost, sice mám o trochu blíž k "South Of Heaven", ale kdyby mě někdo nabídl koupi vinylu jednoho z těch alb, zvolil bych "Reign In Blood". "Seasons" vyšlo v době když už jsem byl v dění a SLAYER byl pojem, který se stal součástí každodenního života. :-) Když to řeknu nadneseně.:-) Zatímco na "Divine" jsem čekal 4 roky a byl zklamán - pamatuju že po prvních posleších odpovídala požadované kvalitě snad jen skladba "Fictional Reality" a pak snad ještě dvě z druhé půlky (věci jako "SS-3"...). Ta deska je zpětně dobrá, ale všechno starší mám mnohem výš. Ty ses podle mne ke SLAYER dostal nejdříve s vydáním právě tohoto alba, jinak bys pochopil, že to zásadní vyšlo dlouho před ním. :-)

Tak tady opět budu v rozporu s recenzí. DI je jedna z největších pecek od Slayer. Jde o méně přístupný materiál, na který je třeba více poslechů, ale ty se vyplatí. Také nesouhlasím s tím, že se zde Slayer neposunuli a snažili se znít co nejvíc jako na Reign in Blood. Naopak mi přijde, že posun, nejen kompoziční, ale i stylový a zvukový,je zde znát. Zvuk je surovější, nikoli však ala RiB, skladby obsahují hardcoreovější pasáže, které nahrávku dostatečně odlišují od předchozích alb Slayer, takže i to, že se snažili znít co nejvíc jako Slayer, je minimálně sporné. Ale co člověk, to jiné uši a názor. Kompozičně jsou skladby dostatečně nápadité a vzhledem k brutálnosti materiálu i dost rozmanité, od divoké Dittohead či úvodní palby Killing Fields po výpravnější Divine Intervention a 213. Posledně dvě jmenované považuji za jedny z nejlepších skladeb kapely.Za mě teda jednoznačně skvělé album, jedno z nejlepších od Slayer, které je jen o krůček za jejich nejlepšími opusy z osmdesátých let. Ale jen o malý. 85%