Moje úplně prvni SHM-CD je od The Rolling Stones.
(Kapely které jsem dlouhé roky nemohl přijít na chuť a nepřesvědčili mě ani rady starších rockerů v mém okolí, že ti The Quireboys, co se mi tak liběji, jsou úplně jako Stouni. Samozřejmě s odstupem círka dvaceti let jim musím dát za pravdu).
Minulý týden jsem jen tak z plezíru fláknul dvě kila na aukci japonského výběru Made In The Shade (75) a vyhrál. V pátek to přišlo. Vyvoněná vinyl replika s OBI (japonská cenovka) a nejvíc mě dostalo, že disk byl uložen v mikrotenovém obalu přesně jako vinyl. Nechybí ani vnitřní obal. Nadherný kus umění. Sběratelovo srdíčko poposkočilo radostí.
Reedice z roku 2020. Malá skvrnka na kráse je DR 6, ale hraje to celkem dobře na sluchátka. Ale ten tracklist! Deset ikonických songů na ploše půl hodinky. Masakr!
https://www.discogs.com/release/16324746-Rolling-Stones-Made-In-The-Shade

Já jsem postupně strávil i Black and Blue, jediný, kde trochu váhám (ale už vlastně skoro 37 let) je druhá strana Satanic Majesty Request. Vybrat nejoblíbenější písničky je těžký, nejspíš Out of Time (i díky filmu Návrat domů s Jane Fondovou) a pak to, co jsem v dětství chápal jako nářez - Goin´home, Shattered, Summer Romance,Let me Go, She so cold... ale jak jsem řek, z mýho pohledu je nesmyslný něco řešit, můžu je jak rychle, tak pomalu, jak nahlas, tak potichu...

"Voodoo Lounge" taky beru jako jednu ze slabších desek. "Steel Wheel" i "Bridges To Babylon" mám výš. Osobně mám hodně v oblibě podceňovanou desku "Goat Head Soup" 73´, ta je fantastická "Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker)" je jedna z mých nejoblíbenějších věcí, stejně tak "Dancing With the Mr.D", to jsou věci, které řadím na úroveň největších perel jako "Gimme Shelter", "Under My Thumb" nebo "Ruby Tuesday". Nemám moc rád...jak jinak "Wild Horses" a "Honky Tonk Woman".

To Stray: O Black and Blue máš samozřejmě pravdu, na druhou stranu použití reggae, bylo vizionářsví. Je pravda i to, že hit je vždy jen jeden nebo dva, ovšem já to budu vždy číst vlastně naopak, tzn. už jen standardní náplň těch alb mě naprosto uzemňuje a ty případné hitovky jsou bonus navíc. Zřejmě nejvíc Some Girls a Emotional Rescue, ale v podstatě pro mě od Aftermathu nemá cenu něco vyzdvihovat, z rauše jsem se začal probírat až na Voodo a Babylon...

To Stray: cituješ Keitha z jednoho společnéh televizního interview, kdy na chvíli vypnuli reportéra a začali mluvit sami KEITH: Rone, ty hraješ úplně na hovno. RON: Keithe, ty s tou chromou rukou hraješ celej život uplně na hovno. KEITH: No to máš recht, ty jsi k ničemu, já jsem k ničemu, ale společně to je jiná...

Plus Faces samozřejmě, to je kult.

Ron Wood je uplně skvělej! Miluju jeho sedmdesátkové desky se Stewartem (hlavně 1971) a i jeho pozdější solovky nejsou k zahození.

U Stounů mám nejvíc v oblibě období 1968-74, ovšem ani to před tím není špatné. Vlastně když u nich hrál druhou kytaru Taylor, bylo to nejvíc. Počínaje nástupem té loutky se zlýma očima (Ron Wood), to šlo ve smyslu skladatelského vkladu trochu do kopru. "Black and Blue" (1976) je jedno z nejslabších alb v historii RS, od roku 1976 už se jen o málo momentech dalo říct, že jsou nadprůměrně zdařilé. Spíš bych řekl, že každá deska od té doby je zajímavá jen díky nějakým dvěma nebo třem singlům. Jasně že tam Jagger tahal ty vlivy černošské taneční hudby. Svou náklonností k tomuhle se nikdy netajil. Na druhou stranu od osmdesátek mám pocit, že Keith Richards nebyl ve skladatelské práci přesvědčivější než Mick, byl sice vždy větší rocker, ale to ještě neznamená, že byl tím, kdo Stouny zachraňoval. Myslím, že jim vždy prospěla spolupráce a mix.obou směrů.

Přestože souhlasím s podezřením na to, že Jagger připumpoval v podstatě na každý album nějakou šílenost, povětšinou soulofku nebo funkačku, celkově to ale vnímám odlišně.Hodnocení hitovosti jakékoliv skladby od alba Aftermath dále jsem se nikdy nezabýval, neb všechno písnička po písničce je pro mě KÁNON, jen jsem byl ochoten připustit, že teda je možný že se vlastně na každém albu najde 1 podivná šílenost, která se nějakým způsobem podobá produkci Motownu po vyhození tria Holland-Dozier-Holland a že díky tomu je mým idolem Keith a ne Mick, kterej to tam zřejmě pašuje. Moje podezření se pak potvrdilo, když Jagger vydal první solovky. Stouny tak vlastně vnímam naprosto mimo žebříčky nebo články a v prostoru mezi Aftermath a Bridges of Babylon jsem se snažil nakupovat co nejvíc to šlo a pruboval jsem i Keithovy solovky.