Dal jsem celou diskografii pěkně chronologicky pro utříbení názoru na tuto kapelu.
Trochu jsem je vzdy měl bokem, věděl jsem o nich už od dob vydání Reach For The Sky, jenže jsem tenkrát ležel v jiných kapelách. Měl jsem ještě Detonator a modrou verzi alba z 99 roku na Axe Killer. Tu bohužel někde odnesl čas.
Vše odstartoval nevinný nakup debutu a jeho poslech. Samozřejmě jsem to dávno před 25 lety už pouštěl, ale všechno zaklaplo až ted. Já jsem tak nadšenej, že jsem si je pro sebe znovuobjevil! Nevim, jestli to znáte. Pocity kdy je člověk už ze všech těch kapel unavenej a nečeká nic významnýho, upadá do skepse a pak přijdou Ratt a radost z muziky je zpět se vším vsudy jako pred 30 lety.
Zpetně se tedy sám před sebou kapele omlouvám a uděluji jim obrovský kredit. Zařadil bych je dokonce před Sixxovu partu jako vůbec největší pionýry amerického hair metalu!
První kvintet desek už jsem dal dokupy a teď ještě nekde poshánět ty zbylé dvě desky.

Za mě by vypadal žebříček desek takhle:

1. Out Of The Cellar 100%
2. Invasion Of Your Privacy 90%
3. Detonator 80%
4. Reach For The Sky 70%
5. Infestation 70%
6. Ratt 70%
7. Dancing Undercover 60%

Samozřejmě dodatečný dík za pěkný profil.

Stray: Žádný flákání a sypej to tam ! Až sleze sníh, budu zas celý víkendy venku. Teď je ideální čas se vzdělávat !

Umožnil jsem ti poznal celý další Kontinent metalové hudby. :-) I Kropis mě psal, že prej nestíhá číst a naposlouchávat vykládanou látku. Nemám psát na té tabuli pomaleji? :-)

Pane, to je novýho. Dodělávám v kanclu resty z loňska a k tomu poslouchám jedno pro mě nový album za druhým. Teď jedu Invasion of your privacy a prozatím za mě trochu nuda, i když se to dá poslechnout. Hanoi Rocks ale tisíckrát lepší. Vidíš Strayi, možná že mě začínáš zbavovat jednoho mýho předsudku - že hudba hair-metalových kapel je stejně příšerná jako jejich image. A pak že člověk ve čtyřiceti už nemůže poznat nic novýho.

Imothep: Od G.Moora mám originál jen "Wild Frontier" 87´, ty další desky mě přišly moc bluesové a málo hitové. Dal jsem ho za příklad úplnou náhodou jako někoho, kdo mě moc nezajímá a pravda, vlastně ani nevadí...

:-) Gary Moore, ač by byl starší, je na tom obdobně jako dnes Tom Keifer, ať už hrál v jakékoliv bandě a jakýkoliv žánr, on prostě blues od prvních okamžiků svého života jí, pije, dýchá i vylučuje. On blues nehraje, on blues je, teda vlastně už není, ale to jen proto, že zasáhla vyšší moc:-(

Garymu bys mohl jeste dat sanci. Myslim, ze hodne skladeb z jeho alb v 80tych letech(cca az do After The War) plus minus splnuje tvuj ideal svizneho har rocku. Na blues zacal ujizdet spis az v 90tych a dal.

Chápu cos chtěl říct. Mám to tak, že bluesový nádech u amerických kapel respektuju a vždy jsem ho vnímal jako takovej prostor, když ty muzikanti jedou udržbu/ na nižší výkon (jako u hokeje střídačka):-), jako něco, co třeba kapelám mírně za zenitem stačí a pravda, řeknu to přímo a na rovinu, mě právě ten bluesovej feeling spíš nebaví než baví, třeba díky tomu vpodstatě nemusím Garyho Moorea, člověče on je vlastně právě tou položkou, která mi trochu hatí plány, brát LED ZEPPELIN jako největší a nejlepší kapelu na světě, zkrátka si radši poslechnu BLACK SABBATH i KISS. :-)

A taky moc a moc dík za krásný článek-profil.A taky se tady nabízí srovnání - Ten rozdíl, jak umřel Steve Clark a jak nedůstojně odešel Robin Crosby.A taky jak v kapele udržet rozumnou spolupráci s někým, kdo ujíždí tak jak Robin, dá se to vůbec?A taky máte husí kůži, když má někdo hlas tak naskřípaný jak Stephen Pearcy?

Přestože se vlastně téměř do puntíku shodujeme bodovém hodnocení alb, vnímám některý rysy jejich muziky trochu jinak. Především chápu americké muzikanty osmdesátých let jako lidi, které jejich maminy kojily bluesovou hudbou a rock´n´rollem (a v případě Jona Bongioviho i country). Z toho důvodu chápu, že pod vlastně jakoukoliv hardrockovou nebo glam metalovou nahrávkou z osmdesátých let někde v pozadí je ta svázanost s blues cítit (na rozdíl od evropských kapel prostě u Američanů nikdy nemohlo dojít k absolutnímu přemazu a "očištění" od blues) i když to třeba není vždycky slyšet. Proto některý věci cítím jinak. Například když někdy někde o něco víc blues slyšitelně pronikne na povrch, tak mě to spíš vzrušuje, navíc mám při tom pocit, že jim rozumím. Když někdo několik let sypal nápady na rockové a metalové písničky mimo bluesrockový vzoreček slýchaný od dětství a nahradil ho dravostí, agresí, radostí či strojovým rytmem, je jasné, co udělá ve chvíli, kdy ho doběhne (nejspíš drogami vyvolané) vyhoření a pocit že schází inspirace(nebo je její další stimulace chemikáliemi už životu nebezpečná)?Mně je to jasné - nechá blues, rock´n´roll a country, aby aspoň chvíli hráli za něj a někdy je ta kombinace stejně dobrá jako snaha vzdálit se od těch axiomů patrná na předchozích albech. Ve výsledku se pak s tebou na bodech a průběhu té kvalitativní křivky alb shodnu do noty, ale nikdy nebudu schopen negativního vyjádření třeba o albu Ratt, protože přes všechny výhrady jsou Over The Edge, Break out, Luv Sick pro mě právě pro ten bluesový "přídech v pozadí" geniální.