DarthArt: Behemoth měli něco podobného na CD Thelema.6 (2000) a před nimi třeba Acheron na Those Who Have Risen (1998) a Marilyn Manson na Antichrist Superstar (1996). Ani v jednom z těch případů ale nebyl počet skladeb 66. Jako první to pravděpodobně použil Danzig na své čtvrté sólovce z roku 1994. Ten to měl dokonce ještě vychytanější než to, co popisuješ. Displej některých přehrávačů totiž na začátku poslední skladby ukazuje údaj 66 61:38, přičemž poslední tři číslice odkazují na skladbu We Are 138, kterou Danzig složil pro svou původní kapelu Misfits. Poslední krátká skladba Invocation má sice číslo 66, ale ve skutečnosti je to třináctá „skutečná“ skladba na desce. Začátkem 90. let se mohlo někomu podobné natahování stopáže alb zdát vtipné nebo originální (mě tedy ne), dnes už mi to ovšem připadá jako naprostý vrchol debility.

Tohle do dokonalosti dotáhla jedna death či black kapela (že by Behemoth? ale vůbec si nejsem jistej), která po svých deseti písničkách cédéčko dopnila stovkami třívteřinových "tich", aby na konci disku bylo na displeji číslo 666. Jinak tahle móda mě taky srala, i když sem tam se na konci (někdy i po půl hodině ticha) objevila celkem slušná skladba. Ale většinou to byly ty pazvuky.

Ano je to fascinující deska a v budoucnu se bohužel Leppardi už ani zdaleka této metě nepřiblížili. Jen taková úvaha: nikdy jsem nepochopil zakončení alba. Tedy ty podivné zvuky na závěr Billy ´s Got A Gun. Šíleně protivný a bez logiky... Celkově se v devadesátých letech rozšířil takový podivný zvyk vkládat na konci poslední skladby několik minut ticha na který navazuje podivný shluk zvuků tvářící se jako hudba... Začla s tim myslim Nirvána na Nevermind ale je to i na FIGHT - War Of World a další a další. To jsem nikdy nepobral.