A hlavně to byl čtrnáctideník, možná že jeden čas i týdeník, jestli se nepletu, jak by řekl Sam Hawkins :-) Což bylo super. A jasně byly i dobré články.

Taky jsem se vždycky těšil a jsem kupoval úplně každé číslo. Navíc, což jsem v některých vypjatých okamžicích nechápal, bylo to čtení velmi velmi výchovné. Na vlastní kůži jsem se přesvědčoval, že ve vztahu k rocku "osvobození se ze jha totality" nemusí nutně znamenat, že věci od toho okamžiku nutně půjdou správným směrem... např. trvalo víc než dvacet let, než se i v naší zemi začal být alespoň na hardrockovu klasiku uplatňován princip mid prize...

Shrňme to tak, že BIG BENG! měl svá pro a proti, na jednu stranu mě málokterý časák vždycky tak nasral, na druhou stranu jsem se na žádný jiný tak netešil (v určitou dobu ani na SPARK ne). Byli tam hodně dobré články, ale samozřejmě i věci k posrání. :-)

No konkrétně "Dejchač" musel novináře srát neskutečně, protože předem ve (i Sparkem) zveřejněných interview oznamoval, že dojde k tomu, že i muzikantsky skvělé kapely budou z mainstreamu vyšupnuty a zájem časopisů i vydavatelů bude přeorientován na alternativu..., k čemuž ale nebude důvod v hudební kvalitě, nýbrž prostě a jednoduše v kšeftu, který je bohužel živen změnou, ne kvalitou... (a já mu v tý chvíli nevěřil). Taky si myslím, že to spojení přiklonil se k blues je nesmyslný paradox. Je něco pod jménem Whitesnake nebo Coverdale bez blues??? Možná 1987, teda ani ne proto, že by v tom blues nebylo, spíš proto, že je to tak drsně a "hlasitě"...

My to tenkrát s kámošem dost řešili. Ulítávali jsme si na Whitesnake. Navíc "Dejchač" oznámil po dlouhé době novou nahrávku. Ad Dejchač: všimněte si jeho hlasitých nádechů při zpěvu, to nemá skoro žádnej zpěvák v nahrávkách. Takže v Bengu vyšla špulákova recenze na Restless Heart. Ty vole snad 2,5 hvězdy z pěti a snůška dehonestujících urážek o tom jak je David za zenitem a že je z něj důchodce, kterej se přiklonil k blues a podobně. Byli jsme z toho špatní, protože deska byla vynikající a dodnes jí řadím k tomu nejlepšímu od něj. Po pár letech z ničeho nic se v Bengu objevila opravná recenze s výrazně vyšším hodnocením. Asi Jarda prožíval krizi středního věku. Dneska si rád přečtu jeho hudební články. Ale tenkrát kopal pár let za major labels, abych použil tvojí terminologii :-)

No tak je přece rozdíl mezi módním trendem a žánrem:-) navíc některý žánry, jako třeba rock, jsou nesmrtelný. Už ho neproklínej. To celé je nedorozumění, kterému sice mohl předejít, ale i tak je to jen nedorozumění. Jakkoliv to někdy tak nevypadalo, rock má taky moc rád. Pokusil jsem se ho (tzn. J.Š.) vysvětlit dvoufázově: první depresivně motivační fáze: http://kamil-tom.webnode.cz/news/z-casu-big-bengu-1/ a druhá smířlivě chlácholivá fáze: http://kamil-tom.webnode.cz/news/z-casu-big-bangu-2/

Tak to se povedlo, tomu se říká karma. Jarda Špulák, kterej v devadesátých letech nenechal v recenzích pro Big Beng na žádné classic rockové kapele nit suchou, dnes dělá rozhovor se současnou možná nejvíc classic rockovou kapelou :-)

Maličký doplněk k zajímavému koncertnímu reportu z pražského Hardrock Caffe zde:http://kamil-tom.webnode.cz/news/rock-will-never-die/?_ga=1.167244670.1994235583.1469719687