To je pochopitelné. Já jdu také do hloubky u kapel, co se mi echt líbí, ale GREAT WHITE mezi ně nepatří. Na rozdíl od tvého názoru, že jde o kapelu v Top5 mezi hair-metalovými, si myslím, že jim patří v mé padesátce určené pro profily asi tak 32.příčka. Mezi Top věci naopak určitě počítám třeba HANOI ROCKS a nebo filadelfské CINDERELLA.

Když se mi echt líbí kapela, tak jdu do hloubky a chci poslechnout vše. Uznávám, že ve většině se jedná o kvalitativně horší věci, ale jsou i vyjímky. Třeba kapely členů Tesla jsou skvělé (Soulmotor, Moon Dog Mane), sólovej Tommy Bolin výrazně lepší než u DP, první Zakkova Kniha stínů je přímo nádherná, Joe Walsh měl pěkný solovky, Kip Winger apod. Z českých, at si o tom můžete myslet cokoliv - první Ledecký, Habera a Koller byly super. Většinou když kapela funguje a nejsou v ní problémy nebo ambice se osamosatnit na solo dráhu, tak se moc solových nahrávek stejně nekoná. Ke Kendallovi: čistě blues rocková nahrávka s až minimalistickou kytarou. Žádná dvouminutová sola se bohužel nekonají. Hlas příjemně zastřenej, nerušící, ideál do blues. Hodně povedená baskytara. Zvukově moc pěkně ošetřené. Nástroje čitelné, hezky oddělené, činely nenesou známky komprese. Dynamiku jsem neměřil, dle mého vytrénovaného ucha tipuju minimálně 8dB.

to Stray: Taky mám rád, když i ten největší a nejzdatnější macho maká na kapelu:-) a ne na sebe. Asi jedinou vyjímku jsem připustil Keitha Richardse, jinak každý nákup solovky-bokovky přinesl víceméně zklamání, tak se jim často spíš vyhýbám.

Čerpal jsem z víc zdrojů, ale tohle myslím na googlu bylo a sice jen v jednovětné poznámce u období GW 2000-2001, kde je psáno, že Kendall realizoval 2 sólo alba bez uvedení názvů těch věcí. Jiné zdroje totiž byly spíše tiskoviny z devadesátých let. Hele já se o sólovky téměř vůbec nezajímám, ani u větších borců. Ačkoliv se to asi nezdá, v hudbě uznávám týmového ducha a ono kouzlo pro mne tkví v tradiční a pravidelné práci pro kapelní značku, nikoliv nějaké hudlaření bokem na svém. Vždycky mě zklamalo, když vyšla newska, že nějakej člen mé oblíbené kapely chystá sólovku, která má být údajně víc komorní, víc jeho. :-) Co to jako je? I v tom psaní mě víc vyhovuje týmová práce, ale když jsou ostatní blbci, přistupující bez úcty s neustálým zpochybňováním a vtipkováním, nejde to jinak, já si to takhle nevybral, já to tak udělat musel. :-)

U Kendalla jsem našel jen jedno sólové album s názvem Two Point Zero. Bohužel fyzický nosič je nesehnatelný, tak jsem koupil digital download (flac). Z jakého zdroje si čerpal? Rád bych si doplnil vzdělání. Strejda Google nemůže nic najít.

Určitě ne, protože se mi líbí jen první dvě alba, a další dvě jen trochu. Nemám na to, kromě chuti, ani čas.

Strayi, neuvažuješ k ukončení činnosti Kingdom Come o nějakém speciálu? Dík.

Stray to popsal docela trefně, na to že vyrostl na metálech :-) a Bluejamie65 dolepil "díry" jako vždy :-). Psycho City je bez debat jedna z nejsilnějších desek od kapely, kde jsou namíchány všechny prvky typické pro kapelu. Zastavme se na chvíli u Sail Away. Tu desku mají snad doma všichni, tu nešlo v pražských bazarech minout. Dokonce v 2 CD verzi, kde na druhém kotoučku jsou živé songy ukazující, že kapela nejsou žádný rychlokvašky, ale dokonale sehraná rokenrolová mašina. Trošku bych oponoval, já si naopak myslím, dokonce jsem někde četl, že šlo cíleně o unplugged album, kdy to měl všechno vymyslet a protlačit Alan Niven. V té době byla MTV unplugged mánie v plném proudu a Nivem si zřejmě myslel, že se na ní komerčně svezou. Proto dostal po komerčním nezdaru padáka. Ale ta deska je kouzelná. Mám jí hodně rád. Už jenom obal. Když si dáte na titul obrovskou malbu, která visí v galerii Louvre (Vor Medůzy), asi nechcete nahrávku odbýt. Všechny songy jsou nadstandartní a ukazujou, že hudba GW obstojí i bez aranžérských fintiček a fíglů. Na desce není slabého místa a najdou se i povedené rýmy jako "In a city of prayers where no one believes" viz Gone With The Wind. ___Let It Rock - v době vydání totálně pro český trh nedostupná deska. Pouze japonský nebo americký import. Aly bylo to dobře investovaných osm kil. Vůbec ne temná deska, právě naopak. My World je divná, ale tu skládal Dokken. Zbytek alba staří dobří GW. Krásné balady, hlavně Easy s foukací harmonikou a houslema. Oblíbené skladby: Hand On the Trigger, Pain Overload, Anyway i Can. Máme tu i jednu cover verzi od Q5 a mystickou Man In The Sky, kterou napsal týpek jménem Todd Griffin. Zajímavá postavička a leader kapely The Graveyard Train, která vydala v 93 jedno album. Všichni kdo si ted cvrnkají do kalhot z projektu Dead Daisies by si to album měli poslechnout____https://www.youtube.com/watch?v=kFCJvPpvqdc____. Ve stejném roce přichází první Jackova solo deska Shelter Me (opět japonský import za 11 kil), kterou z velké většiny napsal Matthew Johnson, ten který hrál s GW ve Zlíně. Deska je poměrně syrová záležitost s menším akcentem na blues ___https://www.youtube.com/watch?v=hmTVdhES1jI____. Zajímavý postřeh: Já osobně si myslím, že největší slušňáček a popíkář v kapele je Michael Lardie. Konec postřehu. A jsme u poslední smysluplně GW desky. Cant Get There From Here. Deska bez Kendalla, kterej si dělal svoje solovky a s výše zmíněným Toddem Griffinem hrál v kapele Train Station. Desku produkoval Jack Blades. Ano. Další ikona amerického rokenrolu, basák Night Ranger a lídr Damn Yankees. Později vydal s Tommy Shawem krásnou tradicionalistickou nahrávku My Hallucination. Tenhle Jack je podepsán pod jedenácti skladbami jako spoluator. Kdo zná NR ihned pozná jeho rukopis a proto jsou si desky CGTfH a Seven od Night Ranger tak podobné. Pak už jen přichází doba temna a poslední záchvěvy agonie v podobě ještě se zavřením obou očí poslouchatelné Back to The Rhythm. Následující Rising je jen slabý odvar z kdysi našlápnuté kapely. Druhá Russellova solová nahrávka For You cílí nekompromisně do amerických kuchyni na zdejší hospodyňky. Následuje tragedie na Rhode Islandu. Russellova těžkotonážní deprese ze smrti sta lidí léčená hektolitrama alkoholu zavinuje málem jeho smrt. Probíhají nějaké perforace v oblasti žaludku a nechybělo málo a Jack skutečně odešel. Jani Lane z Warrant - nejčastější Jackův parták při alkoholových dýchánkách a také jednu krátkou chvíli zpěvák Great White náhle umírá, což vystavuje Jackovi výstražnou stopku a údajně přestává chlastat. Údajně znamená, že jen na chvíli a právě tady přichází resp dochází kapele a Kendallovi trpělivost a vyhazuje Russella natrvalo. Vychází deska Elation, kde už zpívá Terry Illous, zpěvák americké partičky XYZ, terá na přelomu devádesátek vydala snad 2 alba____https://www.youtube.com/watch?v=VZEC35r3XYk___ Koukal jsem se a je jich trochu víc. Terry nezpívá špatně, ale GW jsou pro mě hlavně Jackův vokál. Ale ohlasy nebyly špatné. V současnosti tedy máme dvoje Great White a poslední zprávy hovoří o připravovaném albu okolo party původního zpěváka. Už vyšel jeden song___https://www.youtube.com/watch?v=XyBfba8MAHU___. Tak uvidíme, kam se nakonec budou ubírat velkého bílého.....

Jo vysvětlil jsi to pěkně, dobře z toho cítím, že na stejné muzice, ujíždíme každy vlastně jinak. Je jedno, jaké panují trendy, je jedno, co říkají novináři, Great White z minulého století jsou trvalá hodnota. Jejich dost nepochopitelné označování za hairmetal podle oblečení, dlouhých vlasů a asi i estetiky klipů tak úplně nepasuje ani s tím, jak pevně jsou kromě rocku spojeni s blues a boogie a ani s tím, na které kapely a osobnosti se odkazují v coverech (Hendrix, King, Dixon, Marriot, Brewster, LZ, Foghat, Sawoy Brown, Dr. Feelgood, Mott the Hoople... ). Ale v každém případě je moc dobře že se o ně tisk tak zajímal a že jsme se o nich tím pádem dozvěděli i my:-). Mně osobně imponují kromě hudby samotné i tím, že měli svůj vlastní unikátní a přitom univerzálně srozumitelný rukopis, z něhož neuhýbali, ať už se kolem dělo cokoliv. Líbí se mi všechna jejich alba (zatím neznám asi jen Elation a Rising). "Utišením" na Hooked mě rozhodně nenaštvali, neboť to bylo první jejich album, které jsem si koupil. O Psycho City si myslím, že je to jejich nejvyrovnanější a nejlepší album. Původně boogieový a boogie woogieový prvek, kdy v určitém okamžiku zní pouze rytmika, je tu s jednou nebo dvěma vyjímkami použit vlastně ve všech skladbách, aniž by však měl člověk pocit, že se něco opakuje. Při poslouchání mi moc chutná, jak je postupně písnička "odstrojena" až na rytmiku a jak se objeví motiv zpěvu, kytary nebo harmoniky jakoby samostatně a po chvíli zahřmí znovu vše společně, což často bývá docela dramatický okamžik. Je to jako by veřejně přísahali na boogie, tohle jsou naše kořeny, což vzhledem k letopočtu bylo docela odvážné, Trochu je podezřívám, že právě té dramatičnosti si cenili mnohem víc, než toho jestli to album přijmou novináři nebo do slepé uličky zavedení čtenáři a posluchači.