Zamyslel jsem se na Prowlerovou frází "11 alb za den... To jsem naposledy dal někdy ve dvaceti:)"

Já to mám přesně naopak. Ve dvacet, či nějaký rok před nimi, nebo po, jsem muziku tak často jako dnes vůbec neposlouchal. Jednak bylo mnohem méně času, dále to nebyl tak velký koníček jak je jím v současnosti a člověk měl doma možná stovku cd, jiný lp, nebo origo, či přehraných kazet z cd půjčoven a tak byl repertoár taky daleko daleko užší. A taky jsem každý poslech podnikal soustředěně před bednama a bedlivě vnímal každý tón. Jenže když toho máš časem haldy, musel jsem poslechové priority značně přepracovat, jinak bych už neudělal vůbec nic a taky by mě nebavilo být pořád jen přikovaný před aparaturou a vnímat jen hudbu. Ale když si ji pouštím ke všem možným i nemožným činnostem, z různých zařízení a médií (tím mám na mysli, že na cesty netahám pochopitelně céda, ale přegrabovaný mp3-jky a sluchátka, nebo outdoorovej reprák), stihneš toho projet stokrát víc.

Mě Bernie Shaw moc nebaví, určitě té kapele nevrátil někdejší kouzlo. URIAH HEEP se s ním asi nějak ustálili, ale přeci jen ta někdejší úroveň první půle sedmdesátých let v tom není.

to Imothep: Jasně, Sea of Light je naprosto vynikající! Pro mě nejlepší z desek za celé probíhající období s Bernie Shawem, pamatuji si, že jsem tady vždy nejvíc ujížděl na lichých kusech (1.,3.,5. song atd.), ale i ty sudé rozhodně stojí za poslech. Nedlouho poté jsme na UH vyrazili do Plzně na Lochotín, kde hráli se SLADE. Během koncertu hrozně chcalo, stáli jsme vpředu přímo pod basákem Trevorem Bolderem (budiž mu země lehká) a když hráli pecky ze Sea of Light, tak to byla nirvána!

Z pozdějších UH mám moc rád Sea of Light z roku 1995. Mnoho skvělých nápadů a i forma kapely mnohem lepší než konec 70tých a začátek 80tých let .... koncert v Brně téhož roku toho byl důkazem.

Abominog je totální aor-kovej nakopávač zadků. Energií napumpovaná deska. Super Strayi, tak máš prvního černého koně jejich discografie, kdo bude další...

Možná ne zženštilej, ale hodně procítěnej určitě :-)

Horyna: Jó, ten sound byl spíš americkej. S odstupem času i trochu do AOR. Mně jeho zpěv zženštilej nepřipadal, ale tvůj soud akceptuji. Jak však potom označit hlasový archetyp Plantův...

Stray: Souhlasím, i pro mne jejich poslední opravdu dobré album(80%).

Teď jedu tohle, dle mého nejlepší jejich deska od Sweet Freedom 73´je jasně Abominog 82´, to je AOR jako prase, naprostá závrať ty hymny tam!

https://www.youtube.com/watch?v=91P2sY_MDNs

Alba High And Mighty a Firefly se mě vůbec nelíbily.

Prowler: Conques zbožňuju pro jeho jinakost a zřetelný funky odér. Sloman zpívá naprosto jinak, dost zženštile, ale to mi vůbec nevadí, songy jsou silné, i když s uriášema nemaj nic moc společného. Přesto, že je to poslední deska ústředního autora Kena Hensleyho. Jsem jedním z mála bojovníků za Conquest :-) Lone Star mám v nekonečném pořadníku na někdy nikdy:-) A oblíbenost G. Thaina chápu, jeho basa a kompoziční schopnosti dělali v U. H. hodně.

Tě bůh, 11 alb za den... To jsem naposledy dal někdy ve dvaceti:) Hele, ještě k těm UH. Já je aktivně registruju vod roku 1972(díky otci). Jak jsem tak tehdy vnímal svět kol sebe, nabyl jsem dojmu, že v první půli sedmdesátek byli u nás po Párplech z tvrdších kapel druhý nejpopulárnější, rozhodně před BS i LZ. V Chomutově existovaly toho času dokonce dvě kapely naráz , které interpretovaly výhradně jejich tvorbu. Známější byla Víčka(název skupiny prošel počas její existence několika drobnými obměnami). Viděl jsem je jako děcko naživo a připadali mi vynikající. Oficiálními tuzemskými coververzemi se pak prezentovaly Synkopy 61 - Bílý vrány, Hraj se mnou fair, Park a Královna(ta se na fyzickém nosiči objevila až ve výběru nevydaných nahrávek někdy v roce 1996). Nespočet zábavovejch kapel s vlastními verzemi k tomu všemu. I já považuji za nejlepší díla jejich prvních pět alb + živák, nicméně k pozdější tvorbě nejsem zdaleka tak kritický jako většina ostatních pamětníků. Na rozdíl od převážné části českých fandů se mi vcelku pozdávalo třeba i jediné album se Slomanem - Conquest (mimochodem znáš s ním FoAS od Lone Star?) , byť toho roku jej v mých sleších drtivě převálcovala řada desek NWOBHM. Naopak Shawa jsem nebyl dlouhá léta schopen akceptovat, ač s ním UH poprvé zavítali koncem roku 1987 i k nám - vyprodané koncerty na zimácích v Praze, Hradci Králové a Ostravě (krátce předtím doslova Uriášománie na deseti vyprodaných koncertech v Moskvě). Gary Thain dodnes figuruje v mé desítce nejoblíbenějších basistů. Ještě bych zmínil kult, jenž vznikl kolem songu July Morning v Bulharsku. Джулай (Džulaj pro neazbukáře) - Svátek vycházejícího slunce, podrobnosti lze snad dohledati na netu. Uriah Heep jsou rozhodně největším restem českých webů rockmetalových, nastal čas jej napraviti. Sorry za poněkud zmatený příspěvek.
P.S. Děkujme bohu za to, že chčije. Furt lepší, než kdyby sralo.

Včerejšek byl co se týče počasí děsnej, téměř na celý den šla aplikovat fráze pana Kemra - chčije a chčije. A tak jsme aspoň s juniorem projeli mraky cd: pestrý výběr z různých stylů i koutů světa (převažovala sedmdesátková Itálie):

2018 Pavlovs Dog - Prodigal Dreamer - velkolepý návrat jedněch z tvůrců košatého rocku let sedmdesátých
1972 Steeleye Span - Below The Salt - historizující folk-rock s vlivy renesance, a nádechem rytířských oslav, pitek a bojové vřavy
1978 Happy The Man - Crafty Hands - instrumentální fusion technické ultra kvality
1973 Rovescio Della Medaglia, Il - Contaminazione - italský sedmdesátkový art dle vzoru Genesis s Bachovskou patinou
1981 Foreigner - 4 - o co jde tady, snad není potřeba vysvětlovat. Pro výraznější nacpání do hlavy i skladeb, které tu nejsou hitovkami
1970 Warhorse - Warhorse - geniální deska basáka z MK I - D. P. Nicka Simpera a zpěváka Asley Holta, účinkujícího na prvních mýtických řadovkách klávesáka Yes Ricka Wakemana
1973 Nuova Idea - Clowns - další staričká Itálie
2006 Riot - Army of One - milovaná jediná deska Riot (snad proto, že je tak odlišná)
1978 UK - U.K. - neskutečně namachrované fusion a extrémní kontrast k tomu, co za čtyři roky předvede Wetton s Asií
1968 Byrds, The - Notorious Byrd Brothers - geniální písňový folk-rock a nádhernými vokály a čistým instrumentálním základem alá první Beatles
1967 Byrds, The - Younger Than Yesterday - další deska pod dojmem předešlé. Pro milovníky Simona and Garfunkela, či Crosby, Still, Nash (a Young) povinnost.

Třeba zpracujeme téma diskografie URIAH HEEP interaktivně, jako první profilovku na C.D., na které se budou podílet pohledy více redaktorů, každý díl tři alba, názory více lidí ke každému, trocha faktografie podpořená názory jednotlivců na to které dílo.

Mezistupeň k Halfordovcům? Zajímavá teze:-) Gratuluji k novému plnokrevníkovi do sbírky. K nejlepším Byronovkám řadím jasně i Sweet Freedom a částečně rozpolcenou Return to Fantasy (titulní track jistě znáš). Na Wonderworld jsou cítit problémy uvnitř kapely a High and Mighty je na delší uzrávání. Však uvidíš, když bude chuť a čas, testuj po časové ose dál a dávej průběžně vědět, jak to působí :)

Ze Salisbury mrazí, to album okouzluje a zároveň děsí (parafráze věty Nicolase Cage coby detektiva pátrajícího po zločincích snuffu ve filmu "8 mm"). :-))
Divím se, že se z Birds Of Prey nestala klasika formátu největších čísel PURPLE a SABBATH a někdo z metalové scény to pravidelně neaktualizuje... i když by to pravděpodobně zkazil, Byronův hlas má duši áááááá.... áááááá..... áááááá! Tohle je rannej heavy metal v jeho nejryzejší podobě, po poslechu tohohle můžou GHOST tak akorát odložit nástroje a odejít na hamburgera.:-) To je mezistupeň k JUDAS PRIEST!

Vyjma posledního, totální klenoty dávnověku. Vše od U. H. absolutní srdcovky a nejcennější kusy sbírky. Příjemné zážitky.

URIAH HEEP - Very´Eavy Very ´Umble 70´
URIAH HEEP - Salisbury 71´
URIAH HEEP - Look At Yourself 71´
URIAH HEEP - Demons And Wizards 72´
URIAH HEEP - The Magician´s Birthday 72´
DIO - Last In Line 84´
DIO - Sacred Heart 85´
DIO - Lock Up the Wolves 90´

Magnitude mám postahované, ale pro mne spíš druhá liga.

Horyna: Psyco: grunge-nepatrně. Pak dílem pokračovali v Magnitude 9, kteří ujdou.:)

Uriah Heep mám skoro kompletní. Byron éra bez diskuzí, miluju i Lawtonovo období (mnozí jen a pouze Firefly-to je však skutečně bomba), pak většině vadí příklon k popu, mně ne. Poslouchám i některé vzorky z let osmdesátých, na všechny jsem myslím psal recenze na Progu. Za většinu to i pěkně schytal, jelikož v tomhle jsou staří bardi neústupní. Každý jen Byron, Byron. Poslední desky jsou taky pořádný šmrncovní hard.

Tak konkrétně Firefly se mi líbilo hodně.

Lze říct, že to někdy prozkoumám, neznělo to špatně, ale zatím mám dost své prvoplánověji líbivé hudby na poslech. Po pravdě, mě víc zajímá u SAGY první polovina osmdesátých let než období posledních dvaceti let.

Já se teď neuvěřitelně nadchl pro ten fenomenální 2LP živák URIAH HEEP LIVE 73´. Neskutečnej zvuk, mám od té kapely prvních šest řadovek na cd + tenhle živák na vinylu a myslím že to byl až on, kdo mě pomohl si uvědomit, že to svého času byla fakt velká, velká kapela. Je v tom staro-Párplovská síla! Já hodně dlouho téhle bandě nepřicházel na chuť, ještě v době psaní na Metalopolis (tedy před dekádou) jsem si nemyslel, že jim někdy přijdu na chuť, pak jsem dal šanci těm prvním deskám do roku 1973 a v poho. Zajímalo by mne, jestli to na albech jako Firefly, Innocent Victim, Fallen Angel fakt šlo do prdele nebo jestli se dá ještě na jejich diskografii najít něco, co stojí za koupi?