Neposlouchat hudbu v autě snad ani nejde :-) Jezdit potichu? To nehrozí. Výhodou samozřejmě je poslech v práci, to sice každý nemůže, ale dá se tím "nahnat" hodně restů.

Tak to je zajímavý, že Hradec byl tehdy pro koncert UH tutovej, protože v 87 to byla totální ospalá díra. Do té doby byli na zimním stadionu pouze koncerty The Supremes a Eruption, ale na data konání už si nepamatuju a potom slavné "propadnutí" Puhdys v letním kině. Na koncert UH v Hradci si pamatuji docela dobře, byl to můj první "velký" koncert. Dav byl tehdy opravdu nad kapacitu stadionu a předkapela žádná nebyla.

Horyna: Já to mám s poslechem hudby naopak. Já měl ve dvaceti času dost, školami jsem proplouval vcelku v pohodě, na jaře 1988 jsem navíc úspěšně absolvoval přehrávky coby sól. kytarista(v komisi mimochodem seděl Pavlíček), což značilo nějakých 480 Kčs hrubého za vystoupení. Navíc, jak jsem zde již naznačil, mezi lety 1984-1989 jsem si velmi slušně přivydělával prodejem alb a nahraných kazet. V současnosti hudbu poslouchám daleko méně, venku vůbec, v autě minimálně(a to většinou artificiální). Času mám málo. Operuji, poté ještě sepisuji sáhodlouhé lék.zprávy atd. Občas se realizuji co studiový hráč, zhusta v Němcích.
Bowie je má srdcovka, minulý týden jsem dal Scary Monsters (and Super Creeps). Mám rád celou jeho tvorbu.
Mějte se.

Doors: U některých kapel mám rád netypická alba. Soft Parade je prý takovým. Nevím, mě nepřijde extra odlišné. Je sice sametovější a výrazně přibylo dechů, ale právě to mi u nich celkem dost sedí. Debut je jednička to asi ano, ale ani dvojka a trojka nejsou špatné.

Uriah Heep. I na Raging Silence je dost té pompy a nejvíc A.O.R nahrávka mi přijde Sonic Origami. Tu mám moc rád. Chvílemi v tom slyším čisté Journey.

Bowie: je tu nějaký Bowiovec? Nákup a první poslechy jeho desek, to je celkem velká loterie. Žádná není stejná jako ty předešlé, v jeho hudbě je cítit progres daleko větší, než u mnoha prog kapel, které se tímto termínem leda chvástají. Mám rád jeho poslední desky a samozřejmě několik prvních (to mezi už je podstatně méně stravitelné, ale časem...možná...). Před nedávnem jsem konečně rozbalil Young American, kterou jsem měl cca. rok zaigelitovanou a čekal, až na ni přijde chuť. První poslechy byly odstrašující. Nechápal jsem, proč jsem přikoupil zrovna ji. Dnes, po zhruba měsíci aktivního naposlouchávání a s asi deseti společnými chvílemi musím říct, že je to jeho další majstrštyk. Znovu úplně něco jiného, ale podobně velkolepého. Přibylo kabaretu, muzikálu, jazzu i funky. Omamně chutná kolekce mnoha barev a nálad.

Máš pravdu, oni v září 1987 psali v tehdejší Mladý frontě o třech zamýšlených koncertech - Praha, Ostrava, Hradec Králové. Hradec byl tutovej, místo tý Prahy byly nakonec dva v Ostravě. Já tehdy nebyl u nás na žádném, dvakrát jsem je zhlédl již předtím. Tou dobou jsem je prakticky už neposlouchal, ale třeba pražský koncert DM na jaře 1988 jsem si ujít nenechal, ty jsem zde viděl živě poprvé. Svůj omyl jsem si uvědomil včera večír, páč mi na mysl vytanula následná recenze v tom samém deníku, v níž tenkrát uváděli, že v Hradci bylo snad kol 12 000 lidí, přitom oficiální kapacita zimáku byla 9000, a že Praha bude někdy příště. Ještě si vybavuju rozhovor s Kerslakem v Melodii. Ptali se ho na heavy metal. On odvětil, že jej nemá rád, stejně jako punk. To mě dost překvapilo, protože hrál na prvních dvou sólovkách Ozzyho (proto vlastně absentoval na Conquest). O UH prohlásil, že hrají melodický hard rock, v němž jsou obsaženy harmonické postupy, které nehraje žádná metalová skupina - s tímto tvrzením by se dalo po letech vcelku úspěšně polemizovat. Ještě sdělil, že má v oblibě U2, Simple Minds, Simply Red a Mr. Mister. Pohovořil o tom, že tehdejší koncerty v socialistickém bloku se uskutečnily díky Gorbačovovi. Celé turné prý plánoval sovětský štáb, včetně vystoupení u nás. K těm moskevským 10 koncertům (18 500 lidí na každém) dodal, že takové nadšení během kariéry nikdy nezažili. Moskevští organizátoři prý chtěli ještě dalších osm koncertů v tý samý hale, na duben 1988 prý dokonce dalších 40!!!

Na URIAH HEEP se mě líbí takové ty jejich jasně rozpoznatelné hudební etapy, většinou lemované změnou na postu zpěváka. Rozdíl mezi alby Sweet Freedom, Conquest, Equator a třeba Sea Of Light je hodně velký. Jako by je nahrála jiná kapela.
Jediné co mě vždycky trošku štvalo, byl velký kvalitativní propad oproti předchůdci u alba Head First, protože Abominog považuji za špičkovou nahrávku. Head First zní jako z povinnosti k vydavateli. Bylo myslím taky u Bronze opravdu poslední.

Ještě poznámku ke koncertům Uriah Heep v ČR v roce 1987. Jsem pamětníkem toho hradeckého, ale kromě HK byli už jen v Ostravě. V Praze nikoli. Místo Prahy byl právě ten Hradec. Údajně v tom termínu měl ve sportovní hale koncert Dalibor Janda.

The Doors:
1.The Doors 1967 100%
2.L.A.Woman 1971 90%
3.Morrison Hotel 1970 90%
4.Waiting For The Sun 1968 80%
5.Strange Days 1967 80%
6.Soft Parade 1969 70%

I neděle se poslechově vcelku vyvrbila. Možná inspirace pro některé zájemce:

1970 Doors, The - Morrison Hotel - pro mne nejslabší Doors z první klasické šestice, i když pořád značně nadstandardní
1977 Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più - taloši jak poleno
1976 Celeste - Principe di un Giorno - další taloši, ovšem zvukově maximálně podmaniví, krásně plynoucí vzdušná muzika, plná klavíru a flétny
1973 Golden Earring - Moontan - Tento název by měli znát všichni, kdož poslouchají bílého lva. Na třetím albu umístěný cover Radar Love, pochází právě od těchto Holanďanů. Já je začal poslouchat až skoro třicet let po tom, co jsem znal onen předěl. Origo mám teď radši, má větší tah na bránu a přidané žestě tomu dávají tu správnou dechařskou nadstavbu
1985 Uriah Heep - Equator - pod dojmem Strayova objevu Abominog. Ten znám daleko víc a delší dobu, proto volba na nedávno pořízený Equator
1972 Supersister - Pudding en gisteren - z bezedné studnice Holandské sedmdesátkové provenience
1972 Golden Earring - Together - nejenom Deep Purple tehdy hráli živočišný a kompozičně vymakaný hard-rock
2008 Moore, Gary - Bad for you baby - a na závěr výletu kapku blues

Zamyslel jsem se na Prowlerovou frází "11 alb za den... To jsem naposledy dal někdy ve dvaceti:)"

Já to mám přesně naopak. Ve dvacet, či nějaký rok před nimi, nebo po, jsem muziku tak často jako dnes vůbec neposlouchal. Jednak bylo mnohem méně času, dále to nebyl tak velký koníček jak je jím v současnosti a člověk měl doma možná stovku cd, jiný lp, nebo origo, či přehraných kazet z cd půjčoven a tak byl repertoár taky daleko daleko užší. A taky jsem každý poslech podnikal soustředěně před bednama a bedlivě vnímal každý tón. Jenže když toho máš časem haldy, musel jsem poslechové priority značně přepracovat, jinak bych už neudělal vůbec nic a taky by mě nebavilo být pořád jen přikovaný před aparaturou a vnímat jen hudbu. Ale když si ji pouštím ke všem možným i nemožným činnostem, z různých zařízení a médií (tím mám na mysli, že na cesty netahám pochopitelně céda, ale přegrabovaný mp3-jky a sluchátka, nebo outdoorovej reprák), stihneš toho projet stokrát víc.

Mě Bernie Shaw moc nebaví, určitě té kapele nevrátil někdejší kouzlo. URIAH HEEP se s ním asi nějak ustálili, ale přeci jen ta někdejší úroveň první půle sedmdesátých let v tom není.

to Imothep: Jasně, Sea of Light je naprosto vynikající! Pro mě nejlepší z desek za celé probíhající období s Bernie Shawem, pamatuji si, že jsem tady vždy nejvíc ujížděl na lichých kusech (1.,3.,5. song atd.), ale i ty sudé rozhodně stojí za poslech. Nedlouho poté jsme na UH vyrazili do Plzně na Lochotín, kde hráli se SLADE. Během koncertu hrozně chcalo, stáli jsme vpředu přímo pod basákem Trevorem Bolderem (budiž mu země lehká) a když hráli pecky ze Sea of Light, tak to byla nirvána!

Z pozdějších UH mám moc rád Sea of Light z roku 1995. Mnoho skvělých nápadů a i forma kapely mnohem lepší než konec 70tých a začátek 80tých let .... koncert v Brně téhož roku toho byl důkazem.

Abominog je totální aor-kovej nakopávač zadků. Energií napumpovaná deska. Super Strayi, tak máš prvního černého koně jejich discografie, kdo bude další...

Možná ne zženštilej, ale hodně procítěnej určitě :-)

Horyna: Jó, ten sound byl spíš americkej. S odstupem času i trochu do AOR. Mně jeho zpěv zženštilej nepřipadal, ale tvůj soud akceptuji. Jak však potom označit hlasový archetyp Plantův...

Stray: Souhlasím, i pro mne jejich poslední opravdu dobré album(80%).

Teď jedu tohle, dle mého nejlepší jejich deska od Sweet Freedom 73´je jasně Abominog 82´, to je AOR jako prase, naprostá závrať ty hymny tam!

https://www.youtube.com/watch?v=91P2sY_MDNs

Alba High And Mighty a Firefly se mě vůbec nelíbily.

Prowler: Conques zbožňuju pro jeho jinakost a zřetelný funky odér. Sloman zpívá naprosto jinak, dost zženštile, ale to mi vůbec nevadí, songy jsou silné, i když s uriášema nemaj nic moc společného. Přesto, že je to poslední deska ústředního autora Kena Hensleyho. Jsem jedním z mála bojovníků za Conquest :-) Lone Star mám v nekonečném pořadníku na někdy nikdy:-) A oblíbenost G. Thaina chápu, jeho basa a kompoziční schopnosti dělali v U. H. hodně.

Tě bůh, 11 alb za den... To jsem naposledy dal někdy ve dvaceti:) Hele, ještě k těm UH. Já je aktivně registruju vod roku 1972(díky otci). Jak jsem tak tehdy vnímal svět kol sebe, nabyl jsem dojmu, že v první půli sedmdesátek byli u nás po Párplech z tvrdších kapel druhý nejpopulárnější, rozhodně před BS i LZ. V Chomutově existovaly toho času dokonce dvě kapely naráz , které interpretovaly výhradně jejich tvorbu. Známější byla Víčka(název skupiny prošel počas její existence několika drobnými obměnami). Viděl jsem je jako děcko naživo a připadali mi vynikající. Oficiálními tuzemskými coververzemi se pak prezentovaly Synkopy 61 - Bílý vrány, Hraj se mnou fair, Park a Královna(ta se na fyzickém nosiči objevila až ve výběru nevydaných nahrávek někdy v roce 1996). Nespočet zábavovejch kapel s vlastními verzemi k tomu všemu. I já považuji za nejlepší díla jejich prvních pět alb + živák, nicméně k pozdější tvorbě nejsem zdaleka tak kritický jako většina ostatních pamětníků. Na rozdíl od převážné části českých fandů se mi vcelku pozdávalo třeba i jediné album se Slomanem - Conquest (mimochodem znáš s ním FoAS od Lone Star?) , byť toho roku jej v mých sleších drtivě převálcovala řada desek NWOBHM. Naopak Shawa jsem nebyl dlouhá léta schopen akceptovat, ač s ním UH poprvé zavítali koncem roku 1987 i k nám - vyprodané koncerty na zimácích v Praze, Hradci Králové a Ostravě (krátce předtím doslova Uriášománie na deseti vyprodaných koncertech v Moskvě). Gary Thain dodnes figuruje v mé desítce nejoblíbenějších basistů. Ještě bych zmínil kult, jenž vznikl kolem songu July Morning v Bulharsku. Джулай (Džulaj pro neazbukáře) - Svátek vycházejícího slunce, podrobnosti lze snad dohledati na netu. Uriah Heep jsou rozhodně největším restem českých webů rockmetalových, nastal čas jej napraviti. Sorry za poněkud zmatený příspěvek.
P.S. Děkujme bohu za to, že chčije. Furt lepší, než kdyby sralo.

Včerejšek byl co se týče počasí děsnej, téměř na celý den šla aplikovat fráze pana Kemra - chčije a chčije. A tak jsme aspoň s juniorem projeli mraky cd: pestrý výběr z různých stylů i koutů světa (převažovala sedmdesátková Itálie):

2018 Pavlovs Dog - Prodigal Dreamer - velkolepý návrat jedněch z tvůrců košatého rocku let sedmdesátých
1972 Steeleye Span - Below The Salt - historizující folk-rock s vlivy renesance, a nádechem rytířských oslav, pitek a bojové vřavy
1978 Happy The Man - Crafty Hands - instrumentální fusion technické ultra kvality
1973 Rovescio Della Medaglia, Il - Contaminazione - italský sedmdesátkový art dle vzoru Genesis s Bachovskou patinou
1981 Foreigner - 4 - o co jde tady, snad není potřeba vysvětlovat. Pro výraznější nacpání do hlavy i skladeb, které tu nejsou hitovkami
1970 Warhorse - Warhorse - geniální deska basáka z MK I - D. P. Nicka Simpera a zpěváka Asley Holta, účinkujícího na prvních mýtických řadovkách klávesáka Yes Ricka Wakemana
1973 Nuova Idea - Clowns - další staričká Itálie
2006 Riot - Army of One - milovaná jediná deska Riot (snad proto, že je tak odlišná)
1978 UK - U.K. - neskutečně namachrované fusion a extrémní kontrast k tomu, co za čtyři roky předvede Wetton s Asií
1968 Byrds, The - Notorious Byrd Brothers - geniální písňový folk-rock a nádhernými vokály a čistým instrumentálním základem alá první Beatles
1967 Byrds, The - Younger Than Yesterday - další deska pod dojmem předešlé. Pro milovníky Simona and Garfunkela, či Crosby, Still, Nash (a Young) povinnost.

Třeba zpracujeme téma diskografie URIAH HEEP interaktivně, jako první profilovku na C.D., na které se budou podílet pohledy více redaktorů, každý díl tři alba, názory více lidí ke každému, trocha faktografie podpořená názory jednotlivců na to které dílo.

Mezistupeň k Halfordovcům? Zajímavá teze:-) Gratuluji k novému plnokrevníkovi do sbírky. K nejlepším Byronovkám řadím jasně i Sweet Freedom a částečně rozpolcenou Return to Fantasy (titulní track jistě znáš). Na Wonderworld jsou cítit problémy uvnitř kapely a High and Mighty je na delší uzrávání. Však uvidíš, když bude chuť a čas, testuj po časové ose dál a dávej průběžně vědět, jak to působí :)