Alda: Nemá, on tam toho zas tak moc nemá, asi spíš to, co tehdy neprodal. Nějaký CLAWFINGER a tak podobně. Šel jsem se tam vlastně podívat, jestli nemá DEATH. Ale za ty CHAINS jsem hodně rád. Hlavně jsem rád, že jsem se zase jednou mohl normálně pohrabat v cédéčkách a jet po těch titulkách ... jo jo, mlíko není voda!

Jinak příští týden se konečně pustím do těch fanzinů. Pak se ozvu mailem.

Ulcerate mě zajímají, ale z hlediska recenzí jsem se stran podobné hudby vyčerpal u Maere.:) Trivium, no jsem rád, že je bude psát někdo jinej. Kolem Shoguna jsem se jich "přežral" a od té doby je nemusím. Paradise prostě nikdy nebudou moje krevní skupina, ale respekt...

Taky mi ty vynil repliky moc nesedí. Jediné pozitivum je, že zabírají málo místa. Jsem odkojenec klasických plastových cd, už nástup digipacku jsem zprvu nesl nelibě :-)

Novinka Ulcerate je geniální. Starší alba mi nešla kousnout, ale teď tam jsou navíc neuvěřitelné emoce, možná jsem je dřív nevnímal, ale díky většímu počtu melodií to tam cítím. Letos asi zatím to nejvíc.
Kromě nich teď sjíždím i Trivium a novinka vůbec není zlá, super mainstream metal. Narozdíl od Katatonie žádné zklamání. Už se těším na Paradise Lost.

DarthArt: má ten MUSICSHOP nějaké webové stránky? Nějak to nemůžu najít...

Jaktože je to tak levné? To nemá knížky nebo proč? Já dostal celou diskografii v papírových vinyl replikách z 2014. Dokonce In Throught...byla zabalená v igelitovém obalu, tak jako vinyl. Stejně si na ty papírový cédéčka nemůžu zvyknout. Je to vyšší a má to úzký hřbet :-)

jj, ale hodně je právě z let devadesátých. Památná krabice od LED Zeppelin to myslím spustila v masovým měřítku
https://www.discogs.com/Led-Zeppelin-The-Complete-Studio-Recordings/release/8741384

Hodně remasterů je povedených. Black S., Rush, Beatles, L. Z., Procol Harum, Genesis, D. P., U. H., I. M., Jethro Tull, ale s metalovými deskami je to daleko horší.

Discogs se postupně stal mým nejoblíbenějším portálem/obchodem s muzikou. Je tam vše na co si vzpomenu. Najdu tam jak novinky, tak hlavně staré vykopávky. Zpětně si tam nakupuji některá alba z kraje devadesátek, kdy jsem s hudbou začínal a pak je prodal. Jedině tam najdu původní neremasterované originály např. devadesátkové Megadeth, nebo klenoty jako Set the World on Fire od Annih.

A. I. Ch. mám taky ještě z mládí a Rainier Fog se mi z post-comebackovské trojky zdá nejlepší.

Z remasterů se mi líbí staří Black Sabbath z roku 1996, tam šlo ještě o remastering.

Painkillera mám na vinylu i s tou zrnitou fotkou na vnitřním obalu. Pár let zpět mě to bavilo digitalizovat a čistit od praskáni, mám asi 140 vinylů takhle převedenych ve vysokém rozlišení. Pro jistotu jsem Painkillera, Ram it down a Turbo dnes objednal z Discogs. Ty remastery někomu věnuji zadarmo. Na co doma držet desky s dr7, když můžu mít první vydání s dr 12 a vyšší.

Darthart dobře ty! Sice by jeden čekal, že Dirt a Facelift by skalní fanda stylu měl mít z doby vydání, když je mám i já. Člověk, který ke grunge nikdy moc nepřirostl a radši si pouštěl Joyride nebo něco od Poison.
Pozdě, ale přece. I to oceňuji!

Jinak dokola CHAINS - Rainier Fog ... ta deska pořád roste! Prozatimní tutovka - "Maybe" s geniální hlasohrou.

Dneska pěkná koupě:

ALICE IN CHAINS - Facelift
ALICE IN CHAINS - Dirt
ALICE IN CHAINS - Tripod
ALICE IN CHAINS - Jar Of Flies

... ze starých zásob v musicshopu, o kterým jsem si myslel, že už je tak patnáct let zavřenej. Devadesátkový dovoz z US, dohromady za 900.

spajku takhle jsem se spálil s Painkiller. Remaster se opravdu nedal poslouchat. Přebuzená kupa (hnoje) uši drásajícího řevu. Šel jsem do originálu sic z druhé ruky, ale zvuk je o miliardu světelných let lepší.

ACCEPT - Eat The Heat
JUDAS PRIEST - Ram It Down

Alba formující můj pubertální hudební vkus.
Když už jsme u těch Accept, tak bud Kaufmann hraje nesmírně účelně a stroze nebo je to dobře udělaný automat. Anebo mix obojího.
Trošku mě hněte, že mám ty JP jen v remasterech z 2002. Koukám na DR databázi a dynamika je v průměru o 4-5 dB nižší. Neměl někdo možnost porovnávky s původníma edicema?

Petře: Oni se totiž narážky na tyto Accept objevili pod jinou mou recenzí na Pink Floyd - Atom Hearth Mother, kde jsem si dovolil desce udělit pouhé dva body. Pak bylo těch plných pět pro Accept využito jako neadekvátní nepochopená protiváha. Ale tak to hold někdy je, všem se nezavděčíš.

Vždyť kritika u tvých Accept horyno na progboard není zas tolik zžíravá.

Souhlasím ze spajkem. I pro mne je Eat the Heat klenot nejklenovatější - viz. má nedávná recka na Progboardu, za kterou jsem od zdejších zarytých progresivistů schytal pěkných pár pohlavků :-)

Přesně tak. Eat The Heat je klenot. Tam není slabšího songu. Možná Turn The Wheel je lehce ve stínu ostatních pecek. Navíc skvělá, ale opravdu skvělá produkce a nadčasový zvuk, který obstojí v klidu i dnes. Přijde mi, že angažováním Reeceho, kapela získala barvitějšího a technicky mnohem lepšího zpěváka a mohla mu napsat skladby přímo na tělo. UDO má zase unikátní barvu, kterou poznáš v sekundě, ale chtít po něm aby zpíval Mistreated by asi nebylo dobré. I když naživo ho snad ACCEPT s Udem paradoxně zařazovali do playlistů. Prostě tahle deska je za 100%.

Accept - Russian Roulette (1986)
Accept - Staying a Life (1990)
Accept - Eat the Heat (1989)

U posledne jmenovane se gtrochu zastavim, podle me trochu nepravem nenavidena a shazovana deska. At uz Udo k Accept patri nebo ne, tak i ja jsem se bohužel před lety přistihnul, ze se mi jeho hlas uz proste docela zajida(a to jsem byl a stále jsem obrovsky fanoušek jeho ery), takze dle mého nazoru změna urcite prospela(klenoty jako Mistreated si opravdu vůbec nedovedu představit v podani Uda), materiál mozna old school fans Accept moc nevoni, jednalo se ale v te době o prvotridni glam/hair, kterej nejen ze se mohl rovnat pomyslne spicce zanru jako Poison, Cinderela, Motley Crue, atd - ale mnohe kapely z zanru daleko prevysoval.