Významné hudebníky poslouchají vždy i někteří mladí. Otec může dát tip, ale když To tam není, zájem to nevyvolá.

melounek: Jako pro tebe to může být OK, dcera poslouchá stejnou hudbu, zajímá se, tedy všechno plyne správným směrem :-), ale já to ne že nechápu, já to NEZNÁM.

Když se přenesu do třicetpět let vzdálený minulosti, do pozice dítěte někde mezi základkou a střední, na nic si nemůžu stěžovat, i když byl jsem vlastně docela skromnej, do nácti mi stačila knížka a v tichosti jsem seděl v koutě :-), měl jsem v pohodě dětství, měl jsem docela volnost, moc nás neúkolovali (většinou jsme po škole čapli hokejku a šli žínit tenisákem na hokejový brány se sítěma na betonovém placu mezi panelákama), ALE na druhou stranu rodiče byli u mne vždycky rodiče a ne kamarádi (tzn. jejich zájmy se s mými protínali v 0 % věcí):-) , říkám to pro to, že u mladších jedinců (třeba generace Y) se občas objeví rodiče, kteří působí spíš jako kamarádi těch lidí:-), Ti mí rozhodně vyžadovali respekt a slušné chování (to je asi normál, tak to maj asi i hippie rodiče):-) a mé názory je vlastně moc nezajímaly (hm, to už je horší). Musel jsem se stát samoukem v poslouchání metalu, mentory byli určitě spíš kamarádi ze školy, z místa bydliště, ale většinu z nich to ve výsledku tak dlouho nedrželo jako mne a postupně se o to pak zajímali trochu méně. Podle mne je zázrak, když je člověk obklopenej lidma, co přesně ví, co chceš a co děláš.

Díky Pekárku, díval jsem se na nějaký záznamy z posledního US tour a vypadal ve formě..

Stray, abych řekl pravdu, taky to moc nechápu, asi vzor otec. Ale má to ve sluchátkách pořád. Jediný rozdíl je asi ten, že i když ty příběhy zná už líp než já (detaily), většinou to neposlouchá v kuse, ale poslouchá nahodile jednotlivé skladby. Hlavně vše z 80. let, Graveyard, Voodoo a ty poslední singly.

To nechápu. Vždyť KING DIAMOND musí být pro dnešní náctiletý hroznej důchoďák.:-) To je jako bych na konci osmdesátek ujížděl na hudbě Louise Armstronga.

Závidím, dceru ne, tu akci:-)). Tak doufám, že vás mistr ještě dokáže potěšit. Užijte si.

Fenris 13 - jj, je to potřeba podporovat :). I když, já už to teda moc podporovat nemusím - ona už tak rok a půl neposlouchá skoro nic jiného než KD nebo MF. Vstupní branou byla skladba Is that you, Melissa?, kterou se pak naučila na kytaru a následně KD úplně "propadla".

melounek: gratuluji ke správné výchově! :-) Já zas včera udělal dceři radost, když ke 13 narozeninám dostala, mimojiné, ponožky Ghost :-)

Vyvolat ve čtrnáctiletém děvčeti nefalšované nadšení a radost je hoooodně těžký, ale k nezaplacení :). Povedlo se mi to darováním dvou lístků na vídeňský koncert King Diamond, a protože mě bere dcera s sebou, je to win win situace :))

Ten koncert z Red Rocks jsem viděl dokonce i já, a nebýt toho growlu, který mě odrazuje, se mi to hodně líbilo

V tom případě doporučuji DVD či album Garden Of the Titans, je to živák z přírodního amfiteátru Red Rocks u Denveru, kde točili v roce 1984 i U2. Tím spíš, že je to z turné po desce Sorceress...

Zase ale abych tady na Opeth jenom nekydal hnůj - naživo jsou neskuteční.

https://www.youtube.com/watch?v=toGhjsCLgqQ&ab_channel=Bloodstockfestivals

Neal Morse -Jesus Christ the Exorcist
Ty jo, já to doposlouchal.:-) Něco slabší, něco boží:-), zatím tak 70 %.

Kouknu a vím.

Tu jsem kdysi poslouchal a líbila se mi, zatím ze všech nejvíc. Trefil ses dobře.

prasezlesa, u tebe je jedinou šancí Opeth deska Sorceress, dej si tuhle a na ostatní kašli.

Opeth - Blackwater Park.

Zkouším naposlouchat starší tvorbu Opeth. Asi jsem divnej, ale mně to prostě skoro vůbec nic neříká. Přijde mi to jako technicky precizní, ale ne úplně originální/zajímavá/svébytná hudba se spoustou řvaní (tady musím uznat, že je to svým způsobem opravdu povedené řvaní, Mikael Åkerfeldt zní místy jako opravdový démon, ale pořád je to prostě řvaní). Podle hodnocení třeba na Metal Storm jeden z vrcholů metalu... Já tam asi nemám skladbu, kvůli které mám důvod si to znovu pustit.

Tak CD vydání kultovního dema Krev od DENET je venku! Ltd verze rozebrána, klasická je stále k mání! Neváhejte!

DEAD MAGGOTY PRODUCTIONS
www.facebook.com/deadmaggoty

Dnes úkrok stranou od rychlých věcí.

Novinkové album italských náladotvůrců Messa - The Spin. Parádní rokec zašpiněný troškou doomu, melancholie se skvělým vokálem a zvukem.

https://messa.bandcamp.com/album/the-spin

No vidíš, my tu spolu ještě napíšeme scénář. Z mého pohledu to v určitých střípcích něco do sebe má, i když tam máš hodně zásadních nesrovnalostí.
Jeník není dezolát, je to poslední zastánce "humanity", je to bojovník proti zotročení a vyhubení lidstva roboty a umělou inteligencí. Zásadní je jeho zápisník s celoživotním literárním dílem, tohle bude muset někdo vydat posmrtně, je to jako kdyby jaroslav hašek napsal Čapkovo RUR!!! Nikdy nepil barevný drinky na Bali, nikdy si neužíval, život nezlehčoval, nikdy tento vývoj nebagatelizoval. Kdyby mu nebylo devadesát, ale přes šedesát, řekl bych, že vypadá jako herec Miroslav Hanuš z Případů 1.oddělení, ještě si krájet jablíčko.:-) Na něj si fakt nepřijdou, přes padesát let chodil do práce, TUHLE REPUBLIKU ŽIVIL!!! To není výsměch ani ironie, to je prostě fakt.
Teplárna je blbost, v kontextu doby co chodím do práce (což je nyní v roce 2025 už 32 let) to bylo pouhých osm let, odešel jsem, páč jsem si na čtyřsměnej šichtě postupně rozsekal spánkovej režim tak, že byla doba, kdy jsem spal hodinu a půl denně, ty šedivý vlasy mám z tohohle, z nedostatku spánku z let 2010-2018. Ale aspoň jsem tehdy nakopl tenhle web a celkově prozřel, zbavil jsem se VŠECH toxických prostředí, dnes jsem vyladěnej, a do práce chodím vlastně rád, naplňuje mne. Baskytara je úplná blbost, tu jsem držel v ruce jenom v roce 2005, kdy sem se na to rychle naučil, abych někomu pomohl nakopnout kapelu. Jo a bůh zemřel v roce 2003, ne 2013.

jasné, jasné! K službám!

Memoáry Jeníka Plechoklepa: Dům na konci signálu

Rok 2066. Horní Bříza, severní Plzeňsko. Dům s pečovatelskou službou „U Klidného okruhu“. Zvenčí sterilní klid. Uvnitř ticho, co nepatří stáří, ale softwaru. Mezi polohovacími lůžky a syntetickou vůní heřmánku sedí Jeník. Jedenadevadesát. Starý mládenec, celý život v plzeňské teplárně, basák tělem i duší. Žádný Facebook, žádný potomci, žádné zbytečné řeči. Jen riffy, kotle a hluboký, vibrující tón, který mu duněl v hrudi i ve chvílích, kdy už jiní jen mlčeli.

Jeník nikdy nebyl typ, co by se podřídil. Nevěřil státu, korporátům, veganským gulášům a už vůbec ne robotům. A když mu po roce 2040 začaly do života pronikat AI – zpočátku nenápadně, pak přímočaře a povinně – jeho postoj se změnil v tichý odpor. Nejen vůči „plecháčům“, jak jim říkal. Ale i vůči celé generaci jejich tvůrců – městským, samolibým, digitálně sterilním darmošlapům, co si vymýšleli světy, kde pro basáka z teplárny nebylo místo.

Tak začala jeho partyzánská válka. Sabotoval, když mohl. Šeptal ostatním starcům, že existuje svět i mimo algoritmus. Psal vzkazy do ventilačních šachet a míchal vitamíny tak, aby to zblblo evidenční systémy. Věděl, že s tím nic velkého neudělá. Ale měl svou čest. A hlavně – měl svou saturnu. Ocelovou basovou ladičku, těžkou a chladnou jako poslední akord reality.

Ten den, kdy do pokoje vjel TAC062EX, už měl Jeník plán. Robůtek, servilní až k nesnesení, s hlasem připomínajícím bývalou rozhlasovou moderátorku, dorazil přesně v osm ráno. Nabízel: „Dobré ráno, pane Jeníku. Dneska máme doplnění minerálů, kontrolu hladiny a nový audioprogram Dechovka ze Stříbra.“
Ale Jeník už neslyšel. V uších mu duněla stará vzpomínka – riff z koncertu, kde před padesáti lety dusal v kotli. A pak už jen sevřel rukojeť saturny.

„NEBUDETE MI DÁVAT PÍSNIČKY!“ zařval.

Rána byla čistá. TAC062EX se zřítil na podlahu, systém zahlásil poruchu, ale už ho nikdo neposlouchal. Jeník stál, zpocený a roztřesený, ale napřímený jako nikdy. Ve světě, kde už nikoho neměl, si zachoval to jediné, na čem záleželo – schopnost říct NE.

A možná, jen možná… tahle nota ještě zazní.