Exciter - Violence & Force (1984)
Hallows Eve - Tales Of Terror (1985)
Abattoir - Vicious Attack (1985)
Razor - Evil Invaders (1985)
Whiplash - Power & Pain (1985)
At War - Ordered To Kill (1986)
S.D.I. - Satans Defloration Incorporated (1986)

Dave78: Dík za tip, do zítra tu snad bude recenze.

Phil Spector Wall of Sound - Rare Masters (2012)

Chci se zeptat jestli tady někdo oceňuje projekt G3 mě přijde zajímavý a to hodně.Jde, ale i o to v jakém složení jezdí. To je opravdu ukázka kytarového umu o nic jiného tam nejde.

Mimochodem když je níže zmínka o Levenovi a Candlemass, tak jejich nové EP je znovu (stejně jako to minulé) excelentní!

Nakonec nálada určila skoro polární opak Yngwieho, dostal jsem chuť na doom.

Novembre - Ursa (2016) - Skvělé album, pokud vám šmakuji starší Opeth, Katatonia a melodičtější/ energičtější/progresivněšjí "doom" celkově, doporučuji všemi deseti.
Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Electric Wizard - Dopethrone (2000)

Queens Of The Stone Age - Rated R (2000)
Queens Of The Stone Age - Songs For The Deaf (2002)
Queens Of The Stone Age -...Like Clockwork (2013)
Monster Magnet - God Says No (2000)
Monster Magnet - Monolithic Baby (2004)
Clutch - Earth Rocker (2013)
Clutch - Psychic Warfare (2015)

Ne ne, naštěstí jsem si sázku rozmyslel. Na Němce nebyl moc velkej kurs. :-)

A tys určitě projel tiket 😁

Korea popřála: AUF WIEDERSEHEN !!! :-))))))))

Leven mě na Brutalu s Candlemass učaroval, takže minimálně kvůli němu to zkusím.
S Hardwired to mám stejné. Prosvištělo to, songy to špatné nejsou, ale..dokonce ani tolik opěvovaná Spit out the bone se mnou nic nedělá.
Ačkoliv mám celkově Metallicu radši než Megadeth, tak Zrzoun stále dokáže na každé album dostat minimálně 2-3 super songy, když pominu Super Collider.

Pak obema doporucim minimalne Pekarkem zminene "Facing The Animal" z roku 1997. Vytecny priklon k hardrocku se skvelym Matsem Levenem za mikrofonem a famoznim Cozy Powellem za bicimi(myslim, ze to byla jedna z jeho poslednich, neli vubec posledni nahravka pred smrti).

Roonagu: To máš jedno, já zase neslyšel ani jedno jeho album po roce 1995. Stačily mě některé ne moc povedené věci z první půle devadesátek a pak si přečíst o tom dalším, kde z těch článků bylo patrné, že to určitě není lepší, naopak, že se to s mistrem zhoršuje.

Yngwie je jeden z kytaristů u kterého jsem si řekl, že by bylo fajn naposlouchat a něco se od něj naučit..bohužel mě začal brzo nudit. Je fakt že první alba jsem nikdy neslyšel.

Nicméně co se týká instrumentální kytarové muziky tak mě víc baví mladší generace, už se tolik nehraje "na ego" a míň 80káma inspirováno.
Intervals - The Shape of Colour je skvělé album. Tvorba Plini(ho), The Aristocrats.
Já vím, Guthrie Govan a Marco Minnemann mladší?? Nicméně když se podíváte na Youtube na video improvizací z G3, kde podium sdílí Satriani, Vai a Govan, je krásně slyšet že Govanovo přístup ke kytaře má s 80kovýmy shredery málo co společného, a i takové extratřídy jako Vai a Satriani zní vedle něho skoro až nudně/neinovativně.

Metallica - Hardwired... to Self-Destruct (2016). 2CD verze

Slyšel jsem to až teď(ano, desky už z netu opravdu netahám)a zjišťuji že jsem vůbec o nic nepřišel. Příjemné retro od Metallicy, ale moc mě to nebaví, jen tak to prosvištělo.
Ale pěknej Japonskej digipack, artwork a grafika se jim povedly :oD

Mám rád všechny jeho alba, kromě dvou posledních, na kterých už asi plně udeřila duševní porucha:)

Staré desky se Sotem a Boalsem jsou fajn, Odyssey je naprostá bomba, Eclipse úžasně vyprodukovaná pecka. S Vescerou a Tsangaridesem to bylo správně heavy. S Levem a Powellem natočil opravdu výtečnou desku. Comeback s Boalsem je takový příjemně urputný a bubnuje tam Macaluso. No a desky s Whitem jsou opravdu velmi slušné, Attack mám dokonce velmi rád. S Ripperem to bylo zas fajn maso.:)

Nejlepší skladbou Malmsteena je pro mne "Making Love", úvodní song z alba "Eclipse" (1990), žeru tam to americký nazvučení, lehce afektovaný Edmanův zpěv a celkově vše, co tu skladbu táhne od metalu do pompézních salónů AOR. Jinak si všimněte i toho zvuku Malmsteenova sóla v druhé polovině skladby (2:46) to je jako ty bublaniny když u DESTRUCTION v jejich nejvíc psycho období vedle Sifringera trápil kytaru i Harry Wilkens (zejména album "Cracked Brain"):-), neříkám že je Malmsteen pro mne hudebně nějak zásadní, ale jako kytarista má fakt zvuk.

https://www.youtube.com/watch?v=citXWAQCpcc

Z alb mám asi nejradši "Trilogy", protože Mark Boals mě taky hlasově vyhovuje víc než Turner, druhá nej deska je pro mne asi "Marching out", což je asi nejvíc evropský pojetí metalu v podání ranýho Malmsteena, album "Odyssey" mne naopak přijde takový moc konzervativní a učesaný.

Imothep: Souhlas, Malmsteen zdaleka není jen rychlost, ten zvuk je skutečně jedinečný. Epigoni jsou schopni kopírovat skutečně jen tu rychlost, ale co do zvuku,který je tvořen jeho stylem hry, nemají šanci. Malmsteen přitom sám napovídá těmi covery Hendrixe, odkud vítr fouká:) Ano, je to takový "zbarokovatělý" Hendrix a kurva tak rychlý, že to tam dost lidí ani neslyší, přestože to bije do uší. A riffy teda taky umí - někdo zmiňoval Eclipse - zkuste song Badroom Eyes.

DarthArt / Stray: add Malmsteen ..... uznávám že své schopnosti přehání a mnohdy nedával příliš do služeb kapely. Ale jako kytarista je nesmírně kvalitní. Mrzí mě že spoustu lidí souvislosti s ním vnímá pouze rychlost, ale zároveň uznávám že si za to tak trochu může sám. Nicméně jako člověk který se o kytaru zajímá trochu hlouběji dokážu vnímat jiné detaily než ty, které jsou jeho případě patro je na první poslech - tedy pro někoho pouze rychlost. Má úžasný tón, což mimochodem vůbec nebývá pravidlem ani u těch nejznámnějších kytaristů a také má dle mého názoru jedno z nejlepších vibrát mezi kytaristy na světě. To, že se to ztrácí v té mnohdy pro někoho změti tónů to je věc druhá, Ale určitě bych neřekl že jeho sóla jsou jen samé stupnice. Pokud bude zájem, můžeme si rozebrat nějaká konkrétní.
Pro začátek bych doporučil k poslechu nějaké další desky, namátkou třeba druhou “Marching Out” pro ty, kteří preferují méně načančaný osmdesátkový styl- toto je taková zemitější riffová záležitost s vynikajícím zpěvem Jeffa Scotta Sota. Pak také jeho jediný studiový zářez s Alcatrazz -“No Parole from Rock and Roll”, kde dle mého názoru hraje v životní formě. Na desce se nachází opět vynikající zpěv, tentokrát Grahama Bonetta.
Srovnání s Therion je naprosto mimo, To je jak srovnávat cokoliv z dílny Františka Ringo Čecha se skutečnými skvosty světového formátu. Prostě na jedné straně stojí neumětel který neuměl nikdy nic a nikdy nic umět nebude a na druhé straně umělci, kteří vytvořili zásadní díla a ovlivňují tisíce dalších. Ještě k té poznámce stran Therion a syntezátorů. Myslím, že Ch. Jonsson by byl moc rád, kdyby jeho skladatelský um byl aspoň na úrovni továrních presetů těch nejlacinějších syntezátorů a my bychom pak možná byli ušetření jeho antihudebních zvěrstev. Nicméně jakékoliv spojování jména jeho kapely s Mozartem, Wagnerem nebo Beethovenem je minimálně hrubá urážka těchto pánů.

Josef: Věřím. Je to o něm známé. Já ty jeho alba poslouchám (mám 4 originály od Malmsteena, konkrétně Marching Out/ Trilogy/ Odyssey/ Eclipse), abych zjistil jaký to vůbec je, protože jsem to slyšel hodně málokrát a protože je to na hranici prodeje. Teď se snažím snížit sbírku asi o stovku kousků.