Sheik Yerbouti (nevím, jestli jste si všimli té slovní hříčky v názvu - čte se to stejně jako Shake Your Booty) pro začátek určitě není špatné. Ještě vhodnější je Over-Nite Sensation, to se líbilo dokonce i mé přítelkyni. No, "líbilo" je asi trochu silné slovo. Je to v podstatě jediné Zappovo album, při kterém na mě u třetí písničky nezačala ječet, ať už tu kravinu konečně vypnu. :-)

Bluejamie: my se tomu nesmějeme, nám to jen nepřijde moc dobré. Konkrétně, ty popěvky neměly tu sílu, aby přežily stylově/ zvukově bez zaváhání těch bezmála padesát let, tedy až na pár vyjímek, které hodnotím spíše díky hitovosti a svěžím nápadům("Children of the Revolution", "Metal Guru", "20th. Century Boy", "Ballroom Blitz", "Far faraway"... + Bowie komplet),Ale prosím tě, nechtěj na mne abych nadšeně vytleskával "Tom Tom Turnaround" nebo jak to bylo... to bych si také mohl připadat, jako na sjezdu SSM. :-)

To Stray + To Spajk: ve výsledku pak jde o to, že nevím, proč bych se měl smát tomu, co se i mým hrdinům líbilo natolik, že to i s odstupem let narvali na svá alba

To Stray: to je právě to, Bylo ty nápady jen na jedno použití??? mně se nezdá, nebo někdo zařazuje kovery z toho důvodu, že původní skladbu a skupinu nenávidí???

To Spajk: asi jsi to úplně přesně nepochopil, stačí si dát otázku která byla úplně historicky první úspěšná kapela, která v Americe probourala cestu do mainstreamu metalu potažmo glammetalu, šlo o to, že ať už ti lidi říkali cokoliv, na tracklistech jejich prvních alb vidět, jaká scéna je inspirovala včetně vámi odsuzovaných halekaček, tzn. evidentně takovým despektem například ani Quiet Riot ani Van Halen netrpěli.

Startovat by se mělo na Sheik Yerbuti, jsou to dějiny populárních žánrů podle Zappy, tam je jsou v podstatě všechny vstupy zkoncentrovaně a pokud to vyhovuje, tak pak pokračovat do šíře,

Valič: Dík za radu. Jasně že začnu s těma stravitelnýma. :-)

Stray: Frank Zappa byl nejen hudební génius, ale také šílený workoholik, kterému chyběla jakákoliv soudnost (takový Devin Townsend mu v tomhle nesahá ani po kotníky). Díky tomu není pro člověka, který se chce s jeho tvorbou seznámit, zrovna jednoduché se v jeho diskografii zorientovat. Já už jsem tu kdysi nějaké jeho desky doporučoval (určitě jsem zmiňoval Joe´s Garage, což je moje nejoblíbenější Zappovo album), každopádně by bylo dobré začít s těmi posluchačsky stravitelnějšími deskami ze 70. let, které obsahují převážně kratší rockovější zpívané skladby: Over-Nite Sensation, Sheik Yerbouti, Zoot Allures, Apostrophe a pak případně pokračovat s prvními dvěma deskami The Mothers Of Invention (Freak Out! a Absolutely Free). Začínat s progresivnějšími jazz rockovými alby jako Hot Rats, Waka / Jawaka nebo The Grand Wazoo by asi pro člověka, který podobnou hudbu není zvyklý poslouchat, nebylo nejšťastnější rozhodnutí a od poslechu dalších desek by ho to mohlo spíš odradit.

Upřesnění, ten poslední příspěvek se týká britského glam-rocku nikoliv punku. K punku jen tolik, že tenhle song by se určitě umístil v TOP 10 výběru neoficiální hymny Crazy Diamond. :-) https://www.youtube.com/watch?v=fkvrpQidTSs

Punk vystrnadil z centra zájmu dinosaury jako YES, JETHRO TULL a další, v té době už byl britskej glam-rock mrtvá záležitost. Byla to jen několikaletá vlna, o kterou zájem opadl díky tomu, že ty kapely nedokázaly nabídnout víc než pár chytlavých halekaček na jedno použití a tomu také odpovídali fans, kteří hudbu brali jen jako takové módní zpestření života. Tenhle cukrkandl bylo možné považovat jen jako rockovějšího předchůdce švédské kapely ABBA. :-) Vše bylo bezpečné, uhlazené, natož aby to hlásalo nějaký postoj. Mě je ta vlna taky vcelku ukradená. Zásadní kapely té doby byly jinde, za přímé předchůdce a největší ovlivňovatele GUNS N Roses beztak považuji skotské NAZARETH a ne nějaký přiblblý SLADE.

Asi jsem to špatně pochopil. Myslíš zřejmě společnost a její despekt ke glam rocku a pak glam metalu. Co vlastně pohrbilo původní glam rock? Punk?

To asi težko Bluejamie. Na hair glam sleaze scéně jsem vyrostl, ale původní glam rock mě rozesmivá. To je hudba pro naše táty, protože ti na tom taky vyrostli. Dej si vedle sebe fotky Motley Crue nebo Guns a Slade resp Sweet. To i Smokie vypadali důstojněji :-)

Marc Bolan byl určitě talent a hitmaker, jeho odkaz je nezapomenutelný, ale týká se max. dekády působení v branži, kdežto David Bowie je génius, který šel napříč styly po dobu čtyř dekád a skoro vždy přinesl něco nového a zajímavého. S těmi dvěma bych důležitost nějakých SWEET nebo SLADE nesrovnával. :-) Já mám před sebou jednu dlouho odkládanou hudební porci, kterou chci ještě za života prozkoumat, nejde o nějaký YES, JETHRO, KING CRIMSON apod., ale je to porce jako kráva, nějde ani o THE BEATLES, u kterých jsem utratil za komplet BOX plnej digipacků všech remasterů jejich alb asi dva a půl tácu a nemůžu se toho tři roky nabažit, nejde ani o ROLLING STONES, který mne až na pár alb z přelomu 60/70´s vlastně nebaví, řeknu jenom jedno jméno a bude to jasný, na toho chlápka se už dlouho chystám a jeho mega-biggest-diskografii vlastně neznám - FRANK ZAPPA!!! Pokud má někdo nějakou zkušenost s poslechem hudby tohohle týpka, tak sem s tím, vítám každou radu. :-) Díky.

To je samozřejmé, ale je to v podstatě důkaz, že historie běžela po spirále, takže despekt ke glam rocku je jen starší verze despektu ke glam metalu, protože u obou žánrů najdeš spoustu společných rysů, argumenty i charakter despektu je taky velmi podobný. Podle mě není opodstatněný v celé řadě případů, nejen případech Bowie nebo Marc Bolan...

Bluejamie: No myslím, ze doba, kdy se vkus Američanů určoval podle toho, kdo je v přízni Quiet Riot, už je dávno pryč, ty dědo. :-)))

Jo jo jo, ten anti glamrockový despekt dobře znám, ale sami Američané to tak neměli viz track list prvních alb Quiet Riot(covery Dave Clark Five, Small Faces, Slade) až teprve myslím QR III (tzn. 5. album) bez přímého britského glamrockového coveru. Allan Merril se načas přestěhoval do Anglie, aby v něm vystupoval se skupinou Arrows nebo třeba s cukrkandlem jménem Bay City Rollers, Joan Jett bez zábran resuscitovala glitter sound a na první alba narvala právě covery Arrows, Garry Glitter a Dave Clark Five... mně osobně taky naprostá většina britského glamrocku nepřipadá směšná,

Taky mi to nic neříká a spíš mi to vyloudí úsměv na tváři, když slyším Sweet nebo Slade. Obzvláště songy od Chinna & Chapmana v případě Sweet. Na Garyho Glittera jsem odvahu nenašel, po shlédnutí jeho fotek :-) Bowie jde mimo mně velikým obloukem. Jediný glam rocker, kterého můžu, se jmenuje Marc Bolan, to je špejle!

Tak ten původní londýnskej glam-rock z let 1971-73, to byla taková limonádka pro mládež sledující teenagerské magazíny a oblékající se dle posledních výstřelků módy - kalhoty do zvonu, boty na vysokých podpatkách, pestrovarevná saka, nakulmovaný vlasy, boa a podobný krávovinky. :-) Moc to nemusím (krom Bowieho), uznávám totiž BLACK SABBATH a DEEP PURPLE.

No ono se sice zdá, že Pepsi Tate je základ, ale když se to vezme popořádku britský glam měl bohatou historii, že který se dalo brát:-)

To já jo. SUEDE mám první čtyři, MUSE, FRANZ FERDINAND, PLACEBO všechno, OASIS první čtyři, mám komplet U2, THE CURE, DEPECHE MODE, SISTERS OF MERCY, obě JOY DIVISION, první tři THE MISSION, něco od NEW ORDER, a ještě určitě dost těch menších rybek kytarové scény. Dost se mi líbí THE HORRORS, cítím tam talent a skladatelskej potenciál, kterej není všední. ECSTASY of St.THERESA, pamatuju si na ten úspěch, ale nikdy jsem je neposlouchal, je to přesně taková ta vcelku prasečina z UG, dost abstraktní, beru to spíš jako vyjádření nějakého uměleckého postoje než výtvor muzikantů. V takové hudbě se dá kamuflovat, což se u DEEP PURPLE neděje.:-)