Dejte uz pokoj s tema Mastodon :D Tak jinak Metallice ja mam pocit ze jsou 4 hlasy a ja zatim stale vyckavam, udelam to totiz presne jak si rekl dam hlasy tem co maji nejvetsi sanci. AJFA doufam zustane a take Orion tp jsou pisne kvuli kterym jdu na ten koncert. S temi ostatnimi souhlasim, whiskey jsme uz resili a co tam dela the day that never to taky nechapu. Stejne ten st anger to je takova marnivost 7 minut nudy a ty bici Lars ani nezahraje :D

Stray: Aha, tak to já beru poslech desky jako dobrodružství a nejlépe i výzvu. To si holt nebudeme rozumět, když k tomu přistupujeme naopak.

No já si chci u rockové hudby hlavně odpočinout.To je asi to základní hledisko. U MESHUGGAH bych si neodpočinul, i ty TRIPTYKON spíš berou energii.

Z čistě hudebního hlediska? Já tohle nemám rád. Vždyt je to všechno jenom subjektivní pohled. Crack the Skye je jedním z nejlepších alb v metalu za poslední dekádu, ale ta kapela mne v podstatě hrozně sere, jak je v tom svém progresu zatvrzelá (oni tam prostě musí hrát furt ty čůráčiny), přitom by stačilo tak málo a byli by mnohem chytlavější, lepší a logicky i úspěšnější. Tedy z čistě hudebního hlediska asi řadím výš hroznou spoustu kapel, který nehrají tak technicky a brilantně, ale za to maji lepší songy. MASTODON jsou dobrá kapela, ale chvění u mne nezpůsobují, neposeru se z jejich koncertu, ani z toho, že jej třeba znovu už nikdy neuvidím, ale z kapel jejich generace nevím o nikom z koho bych se naopak posral. V dobvě náctileté bych se posral z koncertu Helloween s Kiskem, posral bych se z Metallicy, Slayer, Anthrax, Megadet, posral bych se i z Running Wild, tak jako se z Mastodon nikdy neposeru, přesto jsou jednou z nejlepších současných kapel. :-)Vyčerpávající odpověď?:-)

Stray: Tak třeba takový The Hunter je o dost jednodušší album. Nevím, co ti vadí na tom, že je ta hudba komplikovaná a "progresivní". Poslouchat věci typu Led Zeppelin nebo Metallica mě osobně třeba strašně nudí, protože mi při tom mozek vůbec nepracuje..

Přál bych si, aby z playlistu vysmrděly Whiskey in the Jar, The Day That Never Comes, Orion nebo Fuel, a naopak , aby se tam dostaly St.Anger, Ride the Lightning a Blackened, které vedou mezi těmi, co jsou začárou. Dál chci aby se tam udržela And Justice for All, takže pokud budu hlasovat a pokud se hlasuje pro tři songy (???) tak dam And Justice For All, Ride the Lightnig a Blackened. Nothing Else Maters už se nám vystrnadit nepodaří, to by bylo sci-fi.:-)

Stray: A čistě z hudebního hlediska, tedy když se nebudeš ohlížet na koncerty, řadíš Mastodon jak vysoko?

To já ne, to já radši hezky strukturovanější St.Anger. Odrhovačka Fuel tam nemá co dělat.

http://www.metallicabyrequest.com/results.php?s=62 2 hlasy a St anger se prohodí s Fuel, no já se poseru, to bych radši to Fuel :D

prasezlesa: Jde o to, že MASTODON se do koncertů zatím nedaří přenést tu jejich velkolepost ze studiových nahrávek.

Kropis: Chtěl jsem jen znázornit, že někdo, kdo tvrdou hudbu poslouchal už pár let před PANTEROU měl prostě problémy najet na ten novej směr. Ten kdo do toho spadnul souběžně se změnami, tohle asi moc neřešil. Jasně, byli samozřejmě i lidi, co tvrdou hudbu poslouchali od osmdesátek a všechny ty panterovské změny přijali bez náznaku pochybností, čemuž jsem se strašně divil, ale já to prostě nebyl - když posloucháš pět let Destruction, všechny ty klokotavý sóla a chaotický songy, kde je stovka riffů a všechno se to tam dohromady pere, pak tě prostě nějakej Far Beyond Driven nemůže uspokojit, to byla prostě ořezanost, najednou jsem v té nové tvrdé hudbě nenašel to, na co jsem byl zvyklý a co jsem tam chtěl najít.:-) Ano ANTHRAX mne s albem "Stomp 442" neskutečně nasrali.:-) Valič Bulev: Přesně tak. Změny to byli velké, blbě jsem je skousával, ale časem si člověk zvykne na všechno.:-)

S tou teorií "Čím víc riffů, tím větší umění" sice tak úplně nesouhlasím, ale ty změny stylu směrem k větší jednoduchosti a přístupnosti se mi tenkrát u těch mých oblíbených kapel taky vůbec nelíbily. Když po geniálních deskách jako Arise, Coma Of Souls, Dimension Hatröss, Seasons In The Abyss a Rust In Peace přišla v 90. letech alba typu Roots, Renewal, Angel Rat, Diabolus In Musica a Risk bylo to pro mě obrovské zklamání (některá z nich se mi ale s odstupem času celkem líbí). Věci jako Pantera, Machine Head nebo Prong mě ze začátku moc nebraly, ale postupem času jsem jim přišel na chuť. Od Fear Factory se mi právě Demanufacture hodně líbilo, v té době se mi zdálo hodně inovativní, zklamal mě spíš jejich další vývoj (lépe řečeno absence nějakého výraznějšího posunu, další alba už mi přišla dost nudná).

Slayer nemusím a fear factory znám jen jméno :D Ale pointu chápu Rust in Peace propracovanost / Far beyond driven jednoduchost :) Když já tohle pojetí měření hudby na jednoduchost a propacovanost beru až v krajním měřítku, když mě fakt někdo nasere, tak se musím uchýlit k tomu, že Dave Mustaine je lepší než Kirk Hammett, ale jinak je to opravdu sporné, spousta kapel se k té jednoduchosti uchýlila dobrovolně vem si třeba, jak se vyvíjeli Anthrax.

kytary: SLAYER - Reign in Blood = propracovanost, FEAR FACTORY - Demanufacture = jednoduchost. Na to člověk nemusí být Immanuel Kant, aby tu teorii pochopil.:-)

Ale jo to chápu, já jsem to samozřejmě nezažil a zrovna Prong je záležitost, kterou poslouchám od vydání Carved in the Stone a musím se přiznat, že jsi mi tady zrovna v tomhle konkrétním případě šáhl na hračku, protože od toho koncertu v Praze, je točím pořád dokola, teď to nové album, které je prostě bravurní, takže těžká závislost. Mimochodem jestli jsi neslyšel to předchozí album, tak si ho prostě musíš někdy aspoň jednou poslechnout, je to doslova klenot a myslím si, že zrovna to album Carved in the Stone a ted to nové Ruining Lives je důvod, proč je tak bráním. Podle mě je to geniální spojení 80. metalu s know how Prongu.

Kropis: Jinak bys na to koukal jako posluchač, co sledoval dění od konce osmdesátek a jinak jako někdo, kdo to loví zpětně. Ad JEDNODUCHOST - v riffové metalové hudbě byla prostě doba před a doba po. Jednoduchost myslím hlavně co se týče kytar. Rytmika (bicí, basa) tenkrát v osmdesátkách nikoho moc nezajímala. Tou dělící linkou je album Vulgar Display Of Power od PANTERY. Tedy březen roku 1992. Předtím byli všichni hrozný závodníci, co chtěli zahrát nejvíc partů, v největších rychlostech (někdo už potom ani ne). Thrash metal byla záruka barvitého kytarového vydovádění (pokud tedy nešlo o hardcore, ale na ten v roce 1989 sral pes, hardcore to byl pro nás džískaře s Jágr účesem vždycky odpad). Pak tedy přišla PANTERA a byla mnohonásobně víc groovy a kytary víc kladly důraz na sound a na přímost, už žádný pidlikačky nýbrž pily, i když Dime sóla uměl bravurní, ale všechno to bylo mnohem víc o tlaku než o jízdě po pražcích. TO SE MI CELKOVĚ SPÍŠ NELÍBILO, i když PANTERU jsem ještě vzal a dneska jí beru jako super grupu. Pak ale přišli další grupy a "ty moje starý kapely" rázem dělaly alba jako Renewal, Chaos AD (do prdele, co s tím bordelem a jednou indiánskou akustickou vybrnkávačkou jako myslí?), což jsem oproti Extreme Aggression a Beneath the Remains NEBRAL JAKO ZLEPŠENÍ. Chci jen říct, že v té době byla jasně patrná ta linie (hlůavně pro ty, co u toho stáli od osmdesátek), co bylo před a co bylo po. PRONG, PRO-PAIN, BIOHAZARD byla kytarová jednoduchost, sice větší groove, ale zmizely ty riffovité pytoreskní tsunami a na to já si hrozně blbě zvykl. V podstatě jsem to nikdy nepřijal, nikdy jsem nebyl fanouškem kapel, co byly na vrcholu v polovině devadesátek, u mne je to přesně to co jsem nikdy nebral, tenhle způsob vyjádření. Neříkám, že je to blbá hudba (Cowboys, Vulgar jsou špica nahrávky), ale dělalo mi problém si na vývoj tímhle směrem zvyknout, aspoň jsem měl dostatek času studovat historické nahrávky ze sedmdesátek a z prvé půle osmdesátek, furt lepší než se zabývat FEAR FACTORY. To je moje vysvětlení.:-)

Stray: Tak třeba zrovna ti Prong, Exhorder, Die Krupps a Grip Inc. mi zase tak špatní nepřišli, i když jsem je moc neposlouchal. Já jsem v té době sledoval spíš kapely jako Moonspell, Type O Negative, Paradise Lost, Anathema nebo Tiamat a v roce 1996 už se začaly objevovat zajímavé desky i v rámci black metalu (ty norské "včelí roje", co vycházely předtím, mě moc nebraly). Je pravda, že co se týče klasického thrash metalu, tak po roce 1993 už žádná opravdu zásadní alba snad ani nevyšla.

Dnes jsem se podíval na jeden koncert Mastodon a nebylo to špatné. Proč jste tu psali, že naživo za moc nestojí? Pravda, neodzpívají to tak jako na albu, ale to je tím, že prostě hrají moc složité věci. Podle mě to za to stojí. Btw, věděli jste, že na jednom koncertě Mastodon byl i Hetfield? :-)

Jednoduchý věci jako Prong? No neblázni člověče :D viz třeba http://www.youtube.com/watch?v=s1H9O53onxA možná, že ta muzika působí jaksi ořezaněji, ale to vzhledem k tomu, že kapela v nejslavnějším období fungovala jako trojička, tak Victor hraje neskutečný záležitosti, brutální riffmaster, který hodně experimentoval, jen tak si dokážu vysvětlit tu nedoceněnost.

FORBIDDEN samozřejmě znám, první dvě alba + Omega Wave mám samo sebou originály, ale teď jsem doladil to mezi a je to dobrý. Škoda že to nejde sehnat origo. Pro mne ta doba cca 1994-1997, to byla hrozná díra ve shánění aktuálního metalu, nebylo co shánět. Nic z nových věcí/nastupujících trendů v tvrdé hudbě se mi moc nelíbilo, vůbec jsem se o tu novější hudbu nezajímal, bavil mne skomírající glam metal z konce 80´s tak jsem v něm vyloženě plaval:-), představ si, že posloucháš 5 let věci jako Destruction, Anthrax, Overkill, Testament, Metal Church, fakt propracovaný záležitosti, no a najednou ty kapely bud přestanou hrát, nebo se stáhnou do ústraní a nebo prostě hrajou jinak. Když šli na úkor Kreator do popředí jednoduchý věci jako Prong, Exhorder, Die Krupps, Grip Inc., HateSquad, to byl pro mne signál, jít od tvrdý hudby do prdele.:-)Aspoň na pár let.