Stray: Je to stále ABR s typickými melodickými riffy a uřvaným, ale místy melodickým zpěvem/řevem, možná jen progresivnější. Nic co bychom od nich už neslyšeli dříve.Ale baví mě to.

Novej August Burns Red dám a nebo uřvaná metalcore hnědka? Respektive, má to nějakej klasicky rockovej přesah? Vcelku hezkej obal.

Rotten Mind - Rat City Dog Boy
Rotten Mind - Unflavored
Fall Out Boy - So Much (For) Stardust
August Burns Red - Death Below

D.C. Cooper - sólovka, pro fanoušky D.C. a Warda povinnost, + Ostby

Depešáky si nechám už na zítra, ale dnes jsem zvládl toto:

Wunderhorse - Cub
Guano Apes - Proud like a God
Liquido - Float
Pop Evil - Skeletons
You me at six - VI
Dan Auerbach - Waiting on a song

Tomáš: Jo doby kdy jsem nadšeně mával pravačkou v první řadě před Tony Iommim a Tonym Martinem (1994) už jsou dávno pryč. Dneska taky nechápu tu svou posedlost být na narvaném koncertě v první řadě. Vím přesně kdy to skončilo. Na pražské zastávce SLAYER k albu Diabolus In Musica (tuším říjen 1998), kde se spustila taková řež, že mě tam málem zabili. V podstatě první skladbu jsem strávil od pasu nahoru přehozen přes hrazení a nemohl jsem se narovnat, páč mi na ledvinách rajtovalo asi pět vrstev lidí. To byl nejhorší koncertní zážitek v životě, fakt jsem myslel, že budu mít po páteři. Ten rok na jaře jsem byl v první řadě v té samé Malé sportovní hale na JUDAS PRIEST s Ripperem (Jugulator tour, předkapela GOREFEST) a nic podobného se tam nedělo, rok předtím na tom samém místě na MANOWAR, KING DIAMOND/MERCYFUL FATE, WHITESNAKE vždy první řada. Po SLAYER už nikdy.
Festivaly jsou taky dobrý, že člověk může občíhnout i kapely, na které by jinak nešel a ani by nezjistil, že se mu můžou líbit.

DEPECHE MODE - Memento Mori ...vypadá to, že se jedná o growera, začíná to růst, je to lepší než alba "Spirit" a "Exciter", možná i než "Delta Machine", dnes tři poslechy a začíná se to projasňovat, dám tomu ještě zítra dva a pak to napíšu.

Urgehal - Throught Thick...

Hele úplně v pohodě, člověk se prostě časem mění. Když mi bylo 20, spal jsem kdekoliv, sežral jsem cokoliv, vypil jen slušné věci (v téhle oblasti jsem relativně rychle "dospěl). Na koncertech vždy v kotli, hrozil pěstma, skákal na každou vypalovačku. Myslím, že mám odslouženo, přenechávám štafetu mladším, a už to sleduji jen zpovzdálí.

Ono taky ty festivaly jsou dnes úplně jinde než za mého mládí že? Výběr jídla, doprovodné atrakce, často i teplé sprchy, občas i keramické hajzlíky. Já měl štěstí na kamaráda, s kterým máme na 90% stejný hudební vkus, plus on je aktivní hudebník, takže mi spoustu věcí i "odborně" komentoval (ozvučení, typy kytar, styl hraní apod.)

U následného textu poprosím o trochu shovívavosti a nadhledu.:-) Festy jsou pro mne asi nejlepší řešení, jak stihnout za co nejkratší časový úsek, co nejvíc kapel, ale i tak je (zvlášť od třetího dne) nevnímám jako něco extrémně příjemného. Ty akce maj své plusy a mínusy. Prostě se to nějak musí dát. Lze je vnímat i jako setkání se známými, ale nesmí to být jenom o tom. Nedávalo by mne smysl akci někde prožrat a nic z vystoupeních nevidět.:-) Mluvím o známých, protože, jak už jsem v minulosti naznačil, jsem nějak neměl štěstí v ranku tvrdé hudby někdy narazit na výrazného kamaráda, asi si nejsem s touhle sociální bublinou souzen :-), nedůvěru a potlačovanou aroganci vnímám občasně spíš z druhé strany a nikdy jsem se nesnažil někam cpát, takže asi tak. Tvrdá hudba bude pro mne vždy doprovázená individuálním přístupem, ne přístupem v partě. U sportu to mám třeba jinak. Vlastně když Fialka (jeden z organizátorů BA) kdysi mluvil v nějakém videu, že posluchači tvrdé hudby, kterou má i on rád, se obvykle rekrutují z oblasti jeho kamarádů a známých (zkrátka sociální bubliny kam i on náleží), tak jsem si u toho akorát povzdechl, tak tohle u mne nefunguje, "takhle to nemám".:-) Neříkám ani bohužel, ani bohudík, prostě to tak je. Jo a na ToiToiky velmi minimálně, vlastně jsem zažil i pár ročníků BA, kdy jsem za celou dobu v Toice ani nebyl. Prostě chodím někde v hospodě nebo v místě ubytování.

KDYBY RADŠI HOŘELO (film) vypnuto asi po 35 minutách - bylo mě fakt trapně, ne za ty lidi, který jsou tam vyobrazovaný, ale spíš za tvůrce jaký z nich dělaj blbce. Já nevím, asi to mělo být vtipný.:-)

JAN KOLLER - skvělý dokument

Fall out boy - ano, řadili se k emo scéně, i když to je asi podobné jako s grungem. Alice in Chains, Nirvana, Soundgarden, všechno grunge, přitom totálně rozdílné kapely. Infinity on High pro mě právě ukončuje jejich zlatou éru (ono jsou to ve finále jen 3 alba). Každopádně to byly našlapané punkrockově/emo desky, právě ideální na to festivalové hulákání v davu.

Festivaly jsou supr, ze stejných důvodů jak si to popsal jsem tam chodil i já, ale prostě už jsem asi zpovykaný. Nemám rád davy, rád se vyspím v posteli a ToiToi-ky radši ani neřeším...
Každopádně jeden z posledních byl NovaRock v Rakousku, nabitý hvězdami (které do Čech často v té době ani nejezdili) a byla to paráda. A hlavně totálně rozdíl ve vnímání - já s kamarádem jsme se snažili stihnout co nejvíc, lítali mezi stagema nonstop, parta Němců co stanovala vedle nás, proseděla celý vestival na rybářských židličkách co si přinesli a dopovali se plechovkovým pivem, zatímco někde v pozadí jim hraje Pearl Jam, Linkin Park nebo Slayer....

Fall Out Boy jsem registroval v časech alba Infinity on High z 2007. Přišli mi jako zvláštní druh ema. Detailně je neznám.
Proč stále jezdím na fest? Asi chci při jednom tahu zvládnout všechny ty kapely, na který bych jinak musel do Prahy, na každou zvlášť, což je v mém věku a při denním rytmu s chozením do práce a brzkým ranním vstáváním, ještě nesmyslnějsi řešení. Prostě radši na 3-4 dny dvakrát za rok na fest, než petadvacetkrat noční Praha.

Dal jsem šanci nové desce Fall Out Boys. Měl jsem tu kapelu kdysi moc rád, jejich alba z nultých let nového tisíciletí doteď poslouchám. Pak jim ale hráblo, zapomněli že jsou kytarová kapela a začali dělat sračky, které sice perfektně zapadli do amerických hitparád, akorát že to rockem nemělo společného lautr nic. Člověk se až někdy ptal, jestli to vůbec nahrávali ve studiu živě, nebo jako dnešní "hvězdy" měli 9 producentů a 15 černochů na hostování a chytré mašinky na perfektní supersterilní lollipop zvuk pro mladé, progresivní a nenáročné posluchače... prostě se to nedalo poslouchat

takže očekávání byla téměř nulová, a ejhle, oni si vzpomněli, že někde hluboko v garáži mají schované ty kytáry a zase do nich hrábli. Zázrak to není, ale dá se alespoň poslouchat

Půlnoc -City of Hysteria

Já už z festivalů nějak vyrostl nebo co, prostě už ty masovky nemusím. Ale za mlada jsem taky obrážel co se dalo a bylo suprové objevovat nové kapely, nebo zpívat s dalšími desetitisíci lidí oblíbené písničky.

Každopádně doufám, že Therapy nakonec uvidím. Kluci nevypadají, že by se chystali do důchodu, na starý kolena asi taky nepůjdou hákovat do doků v Belfastu, takže snad zase dorazí i do Prahy.

Tak já zjevně nemám THERAPY? tak rád jako ty, ale naživo jsem je jednou viděl.:-) Na Rock For People v Hradci Králové v roce 2009, v pozdním odpoledni za denního světla na hlavní scéně. Jel jsem tam hlavně na PLACEBO. Nebyl to tehdy špatný koncert ani od Severních Irů. Už tehdy jsem si říkal, jak mě ty několikadenní festy ubíjej :-), no a to jsem nevěděl, že budu mít před sebou třeba nepřetržitou řadu devíti Brutal Assaultů a dalších obdobných maratónů a v roce 2023 budu jezdit tak nějak stále.

Infernal Love je podle mě skvělé album, temnější a těžší než přímočaré a hitové Troublegum, ale mám ho taky moc rád. Jejich dvě nejlepší alba bych řekl.

Trochu mě mrzí, že jsem je nikdy nestihl vidět naživo, a to v Praze hráli už několikrát...

Já náhodou objevil kapelku Angelfish (mea culpa, protože Garbage miluju, nechápu, že jsem si neudělal domácí úkol) díky rozhovoru Ricka Beata s Butchem Vigem. Parádní interview, zajímavá kapelka, výborná story jak se Shirley ocitla v Garbage. Prostě 90tý léta.

Poslední dobou vcelku poslouchám od THERAPY? Infernal Love 95´, což, jak jistě víš, je jejich druhá nejúspěšnější deska, proslulá designem tvořeným černobílými fotografiemi členů kapely od Antona Corbijna (mimo jiné hlavně DEPECHE MODE, U2 a METALLICA Load/Reload) a také rozmáchlejším přístupem ke kompozici, vše však čineno s vkusem.

Ve výhledu mám i sledování několika dokumentárních filmů:

Jan Koller: Příběh obyčejného kluka
Kuciak: Vražda novináře
Velké nic

Therapy? - přesně si to vystihl (opět) - ta kapela ví na co má, a nehraje si na něco, co není. Prostě takový working class garage/alt/indie/hardrock. Přímočarý, hlučný, tvrdý, nekompromisní. Poslední album bylo více nez slušné, první singl z chystané novinky velice slibný. Jejich Troublegum (1994) mám ve svém osobním all-time TOP10 a nikdy z něj nevypadne!

DM - souhlas s Ultrou - neskutečně zvukově plné album. Moje "svatá" trojice je Violator - Songs of Faith... - Ultra, s Music for the Masses v těsném závěsu. Poslední 2-3 alba nic moc za mě, nemám velké očekávání ani od aktuálního. Kouzlo je už skutečně pryč...

Nechápu, jak si někdo může na základě zkušeností vydedukovat, že Mali vyhraje nad Gambií oba poločasy a vsadit na to.:-)

Toto je tiket.
https://www.tipsport.cz/tiket?idu=-78164955497&idb=-1&hash=284889aa