Sulaco - Tearing Through the Roots, zajímavé a hodně dobré extrémní album.

S těma EDGE OF SANITY je to asi dvěma věcma, proč jsem je nikdy moc nesháněl. Zaprvé, začali být trochu známější v době, kdy už jsem takhle tvrdou hudbu většinově nejel. V letech 1990 a 1991 death metal do mého hudebního jídelníčku patřil, ale v letech 1994 a 1995 už prostě ne. A za druhé, Dan Swanö, vždy jsem se vyhýbal projektům, za kterými vězeli tzv. multi-instrumentalisté (týká se to třeba i Devina Townsenda), nenápadně a civilně vyhlížející šikulové. V letech 1993, 1994, 1995, 1996 jsem sice ještě sledoval vydávané novinky, ale zájem jsem zúžil na známější a měkčí objekty, místo toho byla právě toghle doba, kdy jsem zkoumal historii, diskografie velkých kapel sedmdesátých a osmdesátých letech, věci co tu byly před Walls Of jericho, Show No Mercy a Kill Em All. Na Swana prostě nezbyl čas.:-)

Setherial - Nord, i po letech velká pecka.

Lord Vile: Jo, určitě máš ve všem pravdu. Já jsem tu slovenskou scénu až tak moc nesledoval a ty časopisy jsem viděl naposled někdy před dvaceti lety, takže si na jména recenzentů a přesné formulace moc nepamatuji. Vím jen, že ty reakce na album Crimson a Danovy výroky z toho rozhovoru moc pozitivní nebyly. Termín „slátanina“ tam nejspíš opravdu nepadl (navíc se to slovo slovenštině asi ani nepoužívá), ale já zase až tak velký významový rozdíl mezi výrazy „nestravitelná“ a „neposlouchatelná“ necítím. V těch prvních číslech byly opravdu převážně kapely z metalového mainstreamu, ale pokud se nepletu, postupně se ten časopis začal zaměřovat hlavně na brutální death metal amerického typu, který mě v té době zase až tak moc nebral (to se ale později dost výrazně změnilo). Z těch lepších časopisů z té doby bych ještě zmínil Whiplash, který také vycházel s CD přílohou. Taky se tu objevilo pár čísel slovenské mutace Grimoire Of Exalted Deeds. Nevím, jestli Bill Zebub ve vydávání jeho americké verze pořád ještě pokračuje, nebo už se pohybuje pouze v oblasti bizarních ultranízkorozpočtových krváků. Žádný z nich jsem zatím neviděl, ale soudě podle několika upoutávek z Youtube, jsem asi o moc nepřišel. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=YvnCslwim28

Lord Vile: mám třídní sraz, odpovím zítra ráno. Ehm, dopoledne. :-) Hele asi mě odrazovalo jméno Dana Swano, mě tyhle nenápadně vypadající rockeři v těch sedmnácti nebrali. Fungoval jsem v linii Nikki Sixx Paul Stanley David Vincent Kirk Hammett.

To Stary: A co tě vlastně přimělo k tomu, že si zatoužil okusit tvorbu EDGE OF SANITY a COMECON?U těch EDGE OF SANITY mě zaráží fakt, že si od téhle kapely doposavad nic neslyšel z jejich alb.

To Valič: Šefredaktore časopisu ROCK CENTRUM / ROCK EXTREMUM / EXTREMUM byl Juraj "Immortal" HARÍŇ - Immortal Souls(zine) Productions a Slovak Metal Army. Já si myslím, že šlo asi o nejlepší metalový časopis tady + později vycházející PAYO ve formátu A4.A taky to (asi) byl první časopis s přiloženou CD kompilačkou.

Nic o "nestravitelné slátanině" ohledně alba Crimson v tom rozhovoru nikdy nepadlo.Bylo to myšleno tak, že se jedná poze o jednu 40 minut trvající skladbu, která je pro posluchače svou délkou těžce zapamatovatelná - neposlouchatelná.

Co do obsahu (včetně recenzí) byl časopis poplatný vydavatelské firmě, takže šlo o běžné "mainstream" (death, black) kapely, kreré firmy ROCK CENTRUM a M.A.Bona měly v distribuci.Ano, byly tam jednostránkové rubriky o undergroundu, kde ty "grcačky" byly, ale dneska jsou to "známá" jména :-)

Hivris: nehraj si tady na samotáře, oba dobře víme, že minoritní názory mám většinou já.:-) Jester Race, NIKDY, NIKDY TO UŽ NECHCI SLYŠET!

Koukám, že čest IN FLAMES aby tady člověk zachraňoval sám:).

Fenris13: debut Lunar Strain od IN FLAMES vyšel 1.4.1994, Purgatory Afterglow půl roku potom 1.10.1994.

Stray: IN FLAMES v raný fázi jsou všechno možný, jen ne "přepíčenej brak". Jesper Strömblad je (nebo spíš byl) skvělej kytarista a fantastickej skladatel, kterej dokázal skloubit heavy metalovou melodiku s agresivitou death/thrashe jako málokdo. Songy Flames začali znít jeden jako druhý právě až po roce Reroute To Remain, do tý doby jsou plný skvělých nápadů a hlavně se každým albem posouvají dál (snad kromě slabšího Colonny). Doporučil bych si poslechnout bez předsudků hlavně desku The Jester Race, to je naprostá špička melodického deathu.

Všem děkuji za odpovědi. Budu se snažit nějak vypsat ze svých názorů a dojmů.

To by nebylo, aby se nezačalo Metalopolisem. O co jde? Brouzdal jsem si tam napsaným matrem o ARCH ENEMY a u desky Rise of the Tyrant se zarazil autorovým verdiktem, který pro mne dokonale vystihl personální charakter tamní společnosti nultých let. Ten verdikt zněl: "BLAHOSKLONOSŤ MÁ SVOJE HRANICE. ARCH ENEMY prichádzajú so svojí prvým albumom, ktorý je vyslovene zlý."

:-))) nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo slzet, prostě to bylo jako deja-vu, před kterým jsem utekl. Proti v-durovi nic nemám, vycházeli jsme spolu v pohodě, ale některé jeho odhady berou dech (u HYPOCRISY Virus také vcelku ulít, ale tam mě je to jedno, protože HYPOCRISY neposlouchám). Proč o tom píšu? Protože díky jeho tehdejší recenzi jsem si tu desku do včerejška neposlechl a když jsem si jí pak včera pustil, vyrazilo mě dech, jak je vlastně skvělá, dle mého jedna z nej pecek s Gossow u mikrofonu.

Pokračujme přes švédskou scénu. Podle mne ten vkus posluchače závisí na tom, kdy konkrétně ten skandinávský žánr začal vnímat. Já začal s první deskou ENTOMBED, takže je jasný, že tíhnu k starýmu chrastivýmu pojetí, dobrý, časem mě začali oslovovat i stěžejní věci z dalších vln.
U AT THE GATES si pošmáknu až od Slaughter of the Soul, páč Lindberg, jak na těch ranných albech 1992-94 huláká jak psychopat, tak to prostě nemůžu doma potřebovat. Tuhle kapelu mám po jejich comebacku vlastně dost rád.
U ARCH ENEMY jsem si do včera myslel, že po Doomsday Machine už vydávali jen laciný candrbály pro německý trh, ale jak jsem si pustil Rise of the Tyrant, tak úplně bez výhrad, vlastně jedna z jejich nejhitovějších věcí, baví mě Amottův cit pro kytarovou výstavbu, takový ty obloukový nosný vyhrávky, který se táhnou hlavní linií songu. Právě tady je v úplně boží formě, budu si to muset doplnit. Nadšení!
EDGE OF SANITY jsou logicky mnohem menší komerce, ale protože jsem na nich nevyrůstal a do teď je v životě doma neposlouchal, tak to budou mít u mne těžší. Nefunguju na bázi linearity vkusu, že když se něco vzdaluje nějaký formě co mám rád, tak to nutně musí být horší než to co je na půli cesty od ní. ARCH ENEMY jsou mnohem vzdálenější od ENTOMBED než tomu je u EDGE OF SANITY. A líbí se mi.
IN FLAMES - tahle kapela mě celý devadesátky neskutečně pila krev, ty jejich rychlý jakobymelodický vyhrávky v kombinaci s hlubokým hlasem, PROSTĚ VŠECHNY SKLADBY NA JEDNO BRDO, jestli je něco přepíčenej brak, tak tahle kapela ve své ranné fázi. Nutit mě do toho, je to samé, jako kdyby mě někdo nutil každej den sníst jeden přeslazenej narozeninovej dort. Beru je v poho až na deskách jako Reroute the Remains nebo Come Clarity, spíš nevadí než že bych to žral.
DISMEMBER, UNLEASHED beru tak první dvě alba, dál už ani ťuk. To je přesně ten rozdíl mezi mým pojetím poslouchání death metalu a člověkem, co vyžaduje neměnnost stylu. Podle mne je ten žánr zajímavej pouze tehdy, pokud se ty šikovnější kapely posouvaj a vyhraňujou od pelotonu. Hrát třicet let furt to samé je zhovadilost. To pak nejsou žádný muzikanti.:-)

Fenris 13: Já jsem ty starší desky Edge Of Sanity slyšel s dost velkým zpožděním až někdy v roce 1996 nebo 1997, zhruba ve stejné době, kdy už vycházela první alba těch zmíněných melodeathových kapel (během předchozích dvou let jsem měl období, kdy jsem nové skupiny z oblasti extrémního metalu moc nesledoval). Hudba In Flames, Arch Enemy a Dark Tranquillity mi nikdy moc neseděla, ale některé věci od nich si občas poslechnu. Od Edge Of Sanity se mi pořád nejvíc líbí Crimson (dvojka už se mi zdá o něco slabší). Je opravdu zajímavé, že to album se příjemně poslouchá, i když se jedná o jednu čtyřicetiminutovou skladbu. Rozhodně to není žádná nestravitelná slátanina, jak tenkrát psal šéfredaktor slovenského časopisu Rock Extremum. Už nevím, jak se jmenoval, ale pamatuji se, že se do toho plátku snažil protlačit co nejvíc sklepně kanálních „grcanic“ a nemohl vydýchat, když se Dan Swanö v rozhovoru přiznal, že „jeho srdce nikdy nepatřilo death metalu“. :-)

To Stray: Tak COMECON bych ani nezkoušel.Místo toho můžu doporučit švédské kapely jako: DESULTORY - Into Eternity 1993, Bitterness 1994, EVOCATION - Evocation 2004 + Tales From The Tomb 2007, COERCION - Forever Dead 1997, Delete 1998,Lifework 2004.

Být tebou, tak s poslechem EDGE OF SANITY bych začal asi až s deskou Unorthodox.I když to je sporné, když se ti nelíbí ani ani následující Pugatory Afterglow, což je divný :-) Prubni Crimson I. + II.Případně sólovku DAN SWANÖ - Moontower z 98.Vyborná záležitost je taky doomová bokovka GODSEND - As The Shadows Fall.


Jinak ještě můžu doporučit švédské kapely DESULTORY, EVOCATION,

Nehledě na to, že Purgatory Afterglow tu byla dřív než cokoliv od IN FLAMES nebo Bodomáků :-) Ale přesně jak říká Valič, proti gustu žádný dišputát, nemá smysl to do sebe tlačit násilím

K tvorbě Entombed měli Edge Of Sanity blíže spíš na těch raných nahrávkách, na Purgatory Afterglow se asi nejvíc přiblížili metalovému „mainstreamu“. Pro mě byla ta deska v devadesátých letech o něco přijatelnější než v té době populární alba od In Flames, Arch Enemy nebo Children Of Bodom hlavně díky tomu, že se mi ty melodie a kytarové vyhrávky nezdály až tak podbízivé. Podle mě je tam dost slyšet, že Dan vyrůstal spíše na melodičtějších odnožích rocku a metalu a je schopný i v rámci těch svých extrémnějších projektů psát výrazné a lehce zapamatovatelné skladby. Nemám ponětí, co přesně znamená termín „přepíčený“, ale z mého pohledu na výše zmíněné desce není ani nota navíc a všechno na ní perfektně sedí. Pokud ale jde někomu jejich styl vyloženě proti srsti, nemá asi smysl nutit se do dalších poslechů. :-)

Tak jsem letmo přes mobil koštnul ty EDGE OF SANITY. :-) Zas tak moc mě to nebere, The Spectral Sorrow se mě líbí o ždibec víc než Purgatory Afterglow, trochu mě na tom druhém vadí ta nepoklidná kytarová melodika, což je věc, kterou ve spojení s rychlostí a deathmetalovým vokálem nedávám, mám radši zurčení vosích hnízd. Když tam rejdí takový ty jakoby Laihovský melody-šídla a snaží se zahrát snad úplně všechno, to je v perspektivě z jaké výchází můj náhled na ten styl prostě divný. Nemám rád přepíčený hejvíkářský postupy v death metalu. Zvláštní, někde to beru ARCH ENEMY, AT THE GATES (páč tam to není přepíčený), jinde to naopak nekoušu vůbec - ranní IN FLAMES (tu kapelu mám rád až v době Come Clarity) a DARK TRANQUILLITY (až od Damage Done). Ať se to vezme z jakékoliv strany, ze švédské scény mě plně vyhovují alba jako Clandestine nebo Wolverine Blues od ENTOMBED.

Vzpomínám jak jsem nechápal, že Crimson je jedna skladba :-) A ona to byla pecka mezi oči, strašně se mi líbí ty přechody jednotlivých "kapitol" kde vříská Akerfeldt.

Ještě bych zmínil, že album Crimson patří dlouhodobě k nejlépe hodnoceným metalovým albům nejen na stránkách věnovaných extrémním žánrům, ale dokonce i na Prog Archives:

http://www.progarchives.com/top-prog-albums.asp?ssubgenres=43&salbumtypes=1&syears=&scountries=&sminratings=0&smaxratings=0&sminavgratings=0&smaxresults=250&x=16&y=7#list

Hivris: Infernal byla celkem slušná deska (tak na 80%), určitě lepší než ten následující propadák natočený bez Dana.

Já mám od EDGE OF SANITY hodně rád i schizofrenní Infernal. Pokud si dobře vzpomínám, tak se tehdy Swanö rozhádal se zbytkem kapely (hlavně s Axelssonem) a každá ze dvou part nahrála vlastní songy. Ty Danovo jsou samozřejmě výrazně progresivnější a hodně načichlé projektem NIGHTINGALE. Ale dohromady je to zajímavý mix.

Stray: Purgatory Afterglow a Crimson od Edge Of Sanity rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kdy v rámci žánru vzniklo. Pro fanoušky melodičtějších a progresivnějších odnoží death metalu jsou to určitě nesrovnatelně atraktivnější alba než cokoliv od Grave nebo Unleashed. Z jejich diskografie bych doporučil ještě The Spectral Sorrows, Crimson II a možná Unorthodox. Výborné jsou také obě desky od Danova novějšího projektu Witherscape.

Comecon byl dvoučlenný studiový projekt (bicí byly naprogramované, chlápek uvedený na obalech jako bubeník byl pouze nějaký jejich kámoš), na kterém bylo zajímavé hlavně to, že na jejich deskách zpívali postupně Lars-Göran Petrov, Martin van Drunen a Marc Grewe. První dvě řadovky jsou celkem v pohodě, ale nejedná se o nic zásadního nebo výjimečného.

EDGE OF SANITY za mne švédský top v období desek The Spectral Sorrows až Infernal. Podle mně dost melodické i dost death má to, aby se Ti to líbilo

LordVile, Valič: Jaký máte názor na tvorbu švédských COMECON? Není to jen nějaký Sunlight odprdek? :-) Jaký na EDGE OF SANITY zhruba od 1991 do 1996, říkám si, že by to mohla být zajímavější kapela než třeba UNLEASHED a GRAVE.

V časech, kdy se ENTOMBED začali kazit, už jsem po umrlčím stylu nepátral a melodickej death na prvních deskách stěžejních kapel (IN FLAMES apod) vlastně nemám vůbec rád.