Kdyby teď někdo zatoužil po seznámení s klasičtější formou melodického metalu, pustil bych mu asi nové PRIMAL FEAR. Perfektní směs JUDAS PRIEST, SAXON, ACCEPT a HELLOWEEN, podaná s německou důkladností a zaznamenaná ve stoprocentním provedení. Pět skladatelů, z toho nejméně tři s jasně identifikovatelným rukopisem, korunovalo svůj návrat k NUCLEAR BLAST pestrou kolekcí skladeb. Typického „řeziva“ ani žánrových klišé přitom neubylo. Tvrdost a hutnost má protiváhu v klenutých harmoniích, o které se starají nejen Více

V devadesátých letech byli WALTARI pořádně rozjetí a byli schopni každý rok natočit dobrou desku. Ještě v roce 1994, kdy vyšla kultovní kolekce „So Fine!“, se Kärtsy a spol. pustili do dalšího alba a až na dvě skladby ho měli do prosince nahrané i zmixované. Kompletní nahrávka se pak dostala k posluchačům v září 1995, dostala název „Big Bang“ a přinesla další spršku hitů, které jsou mezi fanoušky dodnes vysoko ceněny. Já ale v dnešní recenzi budu muset přece jen trochu kritizovat a hodnocení zastavit na známce 80 %. V následujících odstavcích Více

Skladatelská impotence je prevít. Jak se jednou připlete hudebníkovi do cesty, je s ním ámen. Samozřejmě, není impotence jako impotence, v dnešní době má mnoho podob a odstínů, ale jelikož se pohybujeme na stránkách hudebních, ty ostatní dnes rozhodně přeskočíme a budeme se na začátku článku věnovanému poslední nahrávce DEEP PURPLE, se kterou je tato metla služebně odrostlejších hudebníků a skladatelů odedávna spjata. V hudebních análech bychom jistě našli pár významných jmen, které tento nešvar obešel, nebo se s ním zatím setkali v míře jen zanedbatelné. Na m Více

Cyco Miko Muir a Robert Trujillo (jinak členové v té době již plně etablovaných SUICIDAL TENDENCIES) měli nápady na švihlou experimentální muziku, které se do domovské kapely úplně nehodily. Nechtěli se ovšem těch poťouchlých funky punky legrácek úplně vzdát, tak si založili bokovku INFECTIOUS GROOVES. K uvedených dvěma pánům přibyli ještě kytaristé Adam Siegel, Dean Pleasants a na bicí Stephen Perkins z JANE´S ADDICTION s tím, že půjde jen o takový nezávazný sranda projekt, který neměl jiné ambice, než hrát ztřeštěnou hudbu. Ironií osudu je, že nakonec Více

Nebývá pravidlem, aby se léty zavedené kapele, zajeté ve svém určitém stylovém, téměř přesně definovatelném a svými přívrženci očekávaném spektru, podařil husarský kousek prostřednictvím desky s odlišnou hudební tématikou. Pokud je však přání hudebníků toužících po změně opodstatněné, pokud k němu přistoupí pečlivě a s určitou, sobě vlastní sebereflexí i nadhledem, dají se očekávat věci nevídané a na poměry takového souboru skoro až novátorské. Domnívám se, že podobný, pečlivě provedený obrat se podařil kapele URIAH HEEP s deskou „Sonic Origami“.Předešlá nah Více

Anglie nikdy nebyla zásobárnou thrashových úderek světového významu. Je zvláštní, jak se zde některým rockovým a metalovým žánrům daří a jiné jsou odsouzeny navždy k přežívání v chladném a temném podzemí. I v osmdesátých letech, v dobách největšího žánrového boomu, se zde dokázaly jakž takž prosadit pouze tři kapely - ONSLAUGHT, SABBAT a XENTRIX. U ani jedné však nedošlo k průlomu mezi světovou elitu, ale spíš o získání si určitého jména v rámci západoevropského trhu s tehdy bující tvrdou hudbou. Nejzkušenější z oné zvláštní trojice „podzemních osamělých“, Více

Skutečnost, že se nahrávka stane notoricky známou, přeci ještě nemusí znamenat, že by ve výsledku, postupem času a s tím souběžně jdoucích mnoha a mnoha poslechů, tratila na svém kouzle a tím pádem na hodnocení nejvyšším? Jasně, dnešní rychlá doba je úplně jinde, ale můj názor je ten, že málokterá hardrocková deska by v globálním kontextu ustála uplynulé čtyři dekády s takovým nadhledem a trvanlivou kvalitou, jako se to povedlo zlomové „Highway To Hell“ od australských AC/DC.  Zub času v podobném Více

Je obdivuhodné, že ani tak služebně „stará“ kapela, jakou KANSAS bezesporu jsou, ještě nepověsila své řemeslo na hřebík a stále přináší nemalému zástupu svých fanoušků další důkaz své nehynoucí životaschopnosti. A přesto, že z oněch původních KANSAS jsou dnes v souboru už jen kytarista Rich Williams a bubeník Phil Ehart, kouzlo a charisma jejich hudby dokáže z reproduktorů pronikat v téměř nezměněné formě už hezkých pár let. Zbytek sestavy tvoří stejní lidé, kteří se s kapelou představili už na jejich minulém „comebacku“, po šestnácti letech studiové pauzy pře Více

Prosím, poraďte mi někdo! Jak napsat recenzi na nejlepší album od své nejoblíbenější kapely? Aby to nebyla jen sprška superlativů, u které si čtenář poklepe na čelo s tím, že se recenzent úplně zbláznil. Jde to vůbec? Já nevím ... a nikdo mi zatím neporadil. Ani na psychiatrii ne! Takže to holt ze sebe musím vysypat přesně tak, jak se to uvnitř mele, kdykoli tohle album slyším. A kdyby to nepřineslo nic jiného, minimálně budete mít na papíře, jak kouká oddaný milovník WALTARI na album „So Fine!“, které ho chytilo za srdce někdy v půlce devadesátých let a Více

Bývalý frontman německých heavy metalových klasiků ACCEPT, Udo Dirkschneider, netroškaří a podpořen kvalitním dechovým orchestrem přichází s výpravnou deskou. Jako dobrý obchodník si velice rychle uvědomil, že své potenciální publikum může nejlépe vytěžovat především bombastickou produkcí. Udo není a nikdy nebyl žádný šmejd, spíš se podobá hodně štědrému zmrzlináři se striktní nabídkou výtečné vanilkové a čokoládové. Již nějakou dobu tudíž koncertně, ať už pod značkou U.D.O. či DIRKSCHNEIDER, nabízí maximum možného a zároveň přidává další a další řemeslně do Více