Když jsem naposled slyšel nějakou nahrávku od HAMMERFALL, bylo ještě minulé století. Už tehdy jsem shledal jejich hudbu v ranku pravověrného heavy metalu druhořadou a plnou klišé, a dál jsem se tedy o ně nezajímal, jakkoliv jim alba utěšeně přibývala a dnes je mnozí nazývají veterány. Takže právě v těchto dnech jsem udělal po mnoha letech výjimku a novou desku si pustil, zjišťujíc, že se toho u nich vlastně ani moc nezměnilo. Pozitivní je zjištění, že se kapela vlastně ani moc nehorší, což jde tak nějak logicky se stavem mysli těchto švédskýc Více

Nejen za nahrávku „13 Voices“ patří kanadským SUM 41 jednoznačně palec nahoru. Téhle dříve hodně zprofanované neo-punkové kapelce se totiž letos podařilo nahrát desku, která snese srovnání i s podstatně zajímavějšími bandy, ať ve svém vyznění zemitějšími a zároveň také méně prvoplánovými bijci rockové scény. Vlastně mě výsledek dost připomíná alba spadající povětšinou do skandinávské rock´n´rollové scény reprezentované už zhruba dvacet let jmény jako BACKYARD BABIES, HARDCORE SUPERSTAR, TURBONEGRO nebo MILLENCOLIN. Po příchodu lídra Derycka Whibley Více

Někdejší kytarista od EUROPE Kjell Hilding Löfbom, který je však v hudebním světě znám pouze pod uměleckým jménem Kee Marcello, má za sebou letos na podzim vydání své sólové desky. Dříve velmi obstojně zacelil u EUROPE post po odcházejícím Johnu Norumovi a jeho hra oblažovala kytarové fajnšmekry po šest sezón. Tedy období mezi fanfarónskou hymnou, jenž se záhy stala značkou těchto Švédů, a prvním rozpadem kvintetu v roce 1992. Během té doby stihl s nimi nahrát dvě další řadová alba „Out Of This World“ (1988) a „Prisoners In Více

Někdejší kingové nu-metalu jsou momentálně v nejlepší formě za poslední dekádu a stojí před další velkou etapou, zbaveni neduhů a připraveni navázat na éru svých prvních pěti alb, která se všeobecně těší největšímu uznání fanoušků a vlastně i kritiky. Pochvalně hodnocený producent Nick Raskulinecz vrátil pětici z Bakersfieldu v Kalifornii přesně tam, kde by jí většina fanoušků viděla nejraději, tedy u signifikantních motivů stylu, který před dvěma dekádami sami hudebníci vybudovali. Daří se jim tedy navázat na vlastní minulost p Více

Než se kanadští THE AGONIST po více než deseti letech existence prokousali ke své páté řadové desce, museli se, jak je dobře známo, vypořádat i s velmi nepříjemnou událostí a sice když je v roce 2013 bez předběžného varování opustila jejich tehdejší front-woman Alissa White-Gluz, která se právě tehdy připojila k mnohem slavnějším Švédům, melody-deathovým titánům ARCH ENEMY a zanechala tak svou původní, a nutno říct po žánrové stránce spíše metalcoreovou, kapelu na pospas svému osudu. Kanaďané však dlouho nepropadali chmurám a brzy náhrad Více

Přesně jak již někdo v jedné z diskusí naznačil, dánští PRETTY MAIDS přicházejí s další ujasněnou porcí jejich typické muziky, která je ještě po pětatřiceti letech existence dokáže představit jako energickou kapelu melodického Hard´N´Heavy staré školy používající aktuálních zvukových vymožeností. Archaičnost zde opravdu nehledejte. Pánové Ron Atkins a Ken Hammer měli vždy talent na vystavění chytlavých hymnických kompozic a vždy dokázali namíchat vyvážený koktejl mezi evropskou heavymetalovou řízností a zaoceánskou párty rozdováděností. Už Více

Jak už to bývá, minulost často nastavuje zrcadlo, které ukazuje, že ne všechny vzpomínky na doby minulé musí nutně být radostné. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč Bornemann po několikrát zopakovaném rozpadu ELOY, zanevřel na živé vystupování. Proto také téměř na desetiletí změnil i způsob práce a nová alba vytvářel spíše jako projekty, na kterých pracoval spolu s Michaelem Gerlachem a pozvanými muzikanty. Když však bylo v roce 1994 vydáno album „The Tides Returns Forever“, skupina v doplněné sestavě Frank Bornemann (g, voc), Klaus-Peter Matziol ( Více

Když se po mnoha letech ticha ohlásili v roce 2014 bostonští rockeři PIXIES s comebackovou deskou „Indie Cindy“, řada lidí byla z výsledku rozčarována. Přeci jen nezvykle prosvětlený až optimistický materiál dle mnohých neodpovídal gigantickému vlivu této formace na někdejší americkou alternativní scénu. Již bez baskytaristky Kim Deal, která své působení v kapele už dávno vzdala a dala tak definitivně přednost vlastnímu dlouholetému bandu THE BREEDERS, za to v dobrém rozpoložení, vznikl album hodně uvolněný, kterému mnozí vyčítali absenci charismatu, dra Více

Je fajn, že nám dnes jako houby po dešti roste thrashový potěr, který moc dobře ví, kam správně na džísku umístit nášivku, má v malíčku základní žánrový kánon a umí vyplivnout řádně naostřenou řezanku. Jenže co naplat, málokdy je z toho taková událost, jako když vydá novinku parta, která byla u toho, když se tenhle styl rval na výsluní posluchačského zájmu. TESTAMENT je přesně ten případ. Při vší úctě k mladým spolkům, ony prostě nemají Genea Hoglana, Alexe Skolnicka, Steva DiGiorgia a ani toho Chucka Billyho. Nemají ani ten léty vycepovaný fortel, který se al Více

Je zvláštní, že rok 1979 je okamžikem velkého simultánního úspěchu dvou naprostých hudebních protikladů. Vedle v Londýně vyvolaného Velkého rock´n´rollového švindlu byly souběžně v kalifornské společnosti Columbia Records dokončeny stavební práce i na zřejmě obecně nejpopulárnějším představiteli progresivního rocku - dvojalbu od PINK FLOYD „The Wall“. Trochu silově přebit a ve stínu toho britského progresivního průniku do mainstreamové sféry dnes zůstal úspěch německých progresivistů ELOY, kteří v lednu roku 1979 také přišli s jedním ze svých nejlepších a Více