Surfuju si takhle po našich stránkách a narazím na jednu hodně starou diskusi. Pod článkem k debutovému albu DANZIG tam lamentuju, jak bych rád udělal reportáž Okované turistiky z polského Gdaňsku, jehož německý název zní právě Danzig. Na Strayovu otázku, proč to neudělám, odpovídám, že bych tam napřed musel zajet, že je to ale kurevsky daleko. No a dneska, při tomhle retrospektivním čtení, mohu konečně vše napravit, neboť jsem tam před časem už vlastně byl! Glenna Danziga jsem tam sice nenašel a vlastně ani nevím, jes Více

Minulá recenze na návratové album „Rare Species“ vám možná trochu zkazila náladu, dnes ale přišel čas, rychle to napravit! Namalujte si na obličej šaškovskou masku, roztáhněte úsměv do široka a nasaďte si do hlavy mód totálního bláznovství – WALTARI jsou totiž zpátky, v plné síle a s náloží strašně dobrých písniček. Přesně jako za starých časů! Kärtsymu Hatakkovi a jeho kamarádům stačil jen rok a půl na to, aby se zregenerovali a po nejslabší řadovce předložili fanouškům naopak jedno ze svých nejlepších alb, skvělé „Blood Sample“. Špičkov Více

Moc dobře si pamatuji na první seznámení s tímto albem. Doporučil mi ho jeden známý poté, co jsme probírali kvality desek „Demanufacture“ od FEAR FACTORY a „Stomp 442“ od ANTHRAX. Prý se jedná o skupinu původního basáka z BLACK SABBATH Geezera Butlera a se zmíněnými nahrávkami má hudebně mnoho společného. V té době mi bylo bouřlivých šestnáct let a nedokázal jsem si představit, že by mě mohla oslovit hudba nějakého kníratého „bigbíťáka“ ve věku mého otce. Na druhou stranu účast zpěváka Burtona C. Bella z FEAR FACTORY, který se na desce „Plastic Planet“ pod Více

Na konci osmé dekády platili němečtí SCANNER za jedny z nejlepších speed metalových úderníků na západ od našich hranic. Osobně jsem jim už dávno přisoudil třetí pozici oné doby, jen těsně za tehdy rovněž začínajícími BLIND GUARDIAN a o hodnou délku za nedostižnými HELLOWEEN. Ono těch kapel hrajících s vysokými kartami bylo pochopitelně mnohem víc, ale soudím, že ani takoví ANGEL DUST, či CHROMING ROSE se v hudební nápaditosti SCANNER nevyrovnali.Duchovním otcem souboru se v roce 1986 stal kytarista a skladatel Axel A.J. Julius, který zajišťuje chod kapely s ně Více

Je pár dní po šokujícím průseru, který se týká úniku kyanidu do řeky Bečvy, následkem čehož uhynulo na třicetikilometrovém úseku tohoto moravského toku vše živé, mimo jiné desítky tun ryb. Ta zpráva zněla tak otřesně, až před ní bledlo i ono natlakované zpravodajské běsnění posledních měsíců, ono soupeření řady zájmových skupin postavené tak, aby umocňovalo uvnitř společnosti nekoordinované ataky hysterie. Politické čachry a bojůvky, narůstající kriminalita v průmyslových centrech, drogy, blížící se krize, do toho přichází šíření no Více

Musím se přiznat k jedné věci – když se před více než čtvrt stoletím na metalové scéně objevila hvězda jménem MACHINE HEAD a její superhit „Davidian“, okamžitě jsem skladbě propadl, ale absolutně jsem netušil, co znamená její název. Davidian … co to může být? Něco s nějakým Davidem? Nevěděl jsem to snad dvacet let. Teprve před pár roky jsem v televizi narazil na dokument o šílené americké sektě davidiánů, která vedla dvouměsíční válku s ozbrojenými silami a docvaklo mi, že vítr k MACHINE HEAD vane právě odtud. Další prohrabávání tématu pak přin Více

Těsně přes započetím studiových prací museli AC/DC vyřešit úkol nelehký, týkající se nalezení vhodného adepta na post bubeníka za odešlého Simona Wrighta. Více než skvělou náhradou se nakonec stal pozitivně vyhlížející čtyřicátník Chris Slade, který brzy vešel ve známost coby „ten smějící se bubenický plešoun od AC/DC“. Nešlo zrovna o zelenáče, neboť svou hrou již skoro třicet let obohacoval zvuk dalších význačných kapel a osobností. Namátkou byl třeba bubeníkem u Toma Jonese už v šedesátých letech, posléze zakotvil v kapele MANFRED MANN´ Více

Už jsme si v našem seriálu o WALTARI asi stokrát zopakovali, že devadesátá léta byla pro finské crossoveristy požehnaným časem. Na co sáhli, to se jim dařilo, skoro bez přestávky chrlili výtečná alba a na alternativní tvrdé scéně patřili mezi zářivé klenoty. Jenže sotva se kalendář překulil do nového milénia, najednou jako když utne! Rozjetá kapela se zabrzdila, začala se potýkat se zásadními problémy a dokonce se málem rozpadla. Svoji existenci nakonec ustála, ale další řadovou desku vydala až za dlouhých pět let a navíc šlo o výrazn Více

Panečku, že to tenkrát byly ale u AMORPHIS skvělé časy. Přelom milénia zastihl tyto Finy v naprosto vrcholné a nedostižné formě i kondici. Alba „Tuonela“ a „Am Universum“ psala rockovou historii velkým a nesmazatelným písmem. AMORPHIS akcelerovali každým svým novým dílem a posunovali se na přímce kvality stále výš a výš. Jestliže u metalově naladěných fans exceloval počin „Elegy“, u těch rockově smýšlejících pak album „Tuonela“. U progresivistů zas nejzřetelněji zabodovala deska „Am Universum“ a k podsaditějšímu rockovému spektáklu měla nejblíže násl Více

Za svou vytrvalost má tento americký zhýralec na jednu stranu můj obdiv, na stranu druhou mě trochu mrzí, že se po dobu zhruba posledních šestnácti let marně snaží překročit svůj vlastní stín. Jakoby nebyl schopen ze zajetých kolejí ukročit ani o nezbytný kousíček novým směrem. Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč jeho nová alba zdaleka nedosahují přesvědčivosti jeho klasických děl z druhé poloviny devadesátých let, případně i těch z počátku milénia? Můj názor je ten, že forma a styl, kterým se Brian Warner (pozn. tak zní jeho civilní jmén Více