INDIANA JONES A CHRÁM ZKÁZY - V područí mocné Kálí

Anglie, léto roku 1983. Kdesi v labyrintu studií Elstree. Scéna je připravená. Kulisy, dekorace, malby, vše vypadá přirozeně a iluze honosné ložnice uprostřed indického paláce je vskutku autentická. Hlavní hvězda si protahuje vyrýsované svalstvo a v hlavě si přehrává jednotlivé a pečlivě nacvičené kroky. V prostoru za kamerou se ozve povel „Akce!“. Je to tady. Z tmavého stínu se nenápadně připlíží zabiják se škrtidlem v ruce. Indy si zrovna zapíná košili, když smrtící nástroj obepne jeho krk. Napínavý souboj začíná. Ford jede po paměti, tohle trénoval a ví přesně, co bude následovat. Drží kaskadéra za ruce, předstírá boj o život, oba rychle couvají a jejich cestu zastaví až sloup, do něhož kaskadér narazí zády. Rukou shozená lampa, herec klečí a pevné sevření smyčky z něj naoko vysává životní sílu. Vše jede přesně dle plánu. Herec popadne molitanovou atrapu železné vázy a praští kolegu po hlavě. Zabiják se zapotácí, čehož hrdina využije a opět se z kleku vzpřímí na obě nohy. Následuje nejtěžší část souboje, přehození zlosyna přes záda. Harrison Ford uchopí kaskadéra pevně za obě zápěstí, prudce se předkloní a horu živé váhy dostává trhem před sebe. Přesně v tom okamžiku se ozve lupnutí doprovozené hlasitým výkřikem. Hlavní hvězda zůstává ležet na zemi a nemůže se zvednout. Režisér Steven Spielberg s hrůzou přihlíží neradostné situaci a hlavou mu dokola běží jedna jediná myšlenka. Tohle je konec.

Předzvěst budoucích kroků

Po obřím úspěchu „Dobyvatelů ztracené archy“ se cesty pánů Stevena Spielberga a George Lucase na nějaký čas rozešly. S pokračováním se ovšem počítalo od samotných počátků. „Budu od tebe potřebovat tři filmy, mám v hlavě celkem tři příběhy.“ Touto chytrou lstí si Lucas svého kamaráda pojistil již během raných příprav na prvním snímku o archeologovi s talentem na maléry. Samozřejmě, že Lucas až na drobné dějové fragmenty neměl v rukávu absolutně nic. Dva týdny po premiéře „Dobyvatelů“ si oba režiséři dali rychlou pracovní schůzku, kde Lucas v opravdu velmi hrubých obrysech nastínil Spielbergovi témata pro pokračování. Pevný scénář k filmu „Indiana Jones a Chrám zkázy“ (1984) se však na svět začal drát až mnohem později a do jeho podstaty se větší či menší měrou promítla i jedna neradostná událost, v níž se Lucas tou dobou nacházel. Než se však vydáme do Indie za dalším dobrodružstvím, prozkoumáme nejprve zajímavý, téměř tříletý časový úsek nabitý dalšími úspěchy našich dvou filmových architektů. Každý totiž dokázal přijít s jedním parádním štychem, jímž svět stříbrného plátna zase o něco obohatil.

Dobyvatel filmového Olympu

Není patrně žádným tajemstvím, že film „E.T. – Mimozemšťan“ (1982) byl pro Spielberga velmi osobní záležitostí a zároveň jakousi terapií, mající na jeho pošramocenou duši až katarzní účinky. Mladý Spielberg nesl rozvod rodičů velmi špatně. Už tehdy v šedesátých letech, krátce po jejich definitivním odloučení, si vytvořil imaginárního přítele, kterému svěřoval všechna svá trápení a tajemství. V jeho mladistvých fantaziích měl věrný kamarád podobu jakéhosi mimozemského tvora, který přistál na planetu Zemi a nabídl mu svou pomocnou ruku. Později během sedmdesátých let si Spielberg začal pohrávat se zajímavou myšlenkou. Vytvořil nástřel scénáře, do jehož DNA zakomponoval svá traumata z dětství. Pozvolna vznikající příběh byl obohacen o sci-fi prvky v podobě cizích návštěvníků. Výsledkem byl projekt s pracovním názvem „Night Skies“. Hlavním bodem v ději byla dysfunkční rodina s malými dětmi. Ta bydlela v kopcích za lesem v malém domku a jednoho večera ji začala z nenadání terorizovat skupinka agresivních monster z kosmu. Pointou mělo být spojení a usmíření. Během dramatické noci plné vypjatých momentů a boje o holý život k sobě členové rodiny měli opět najít cestu a společnými silami by si to se šmejdem z vesmíru hezky a natvrdo vyjasnili. Projekt byl nakonec poslán k ledu, neb roku 1977 měl Spielberg plné ruce práce s filmem „Blízká setkání třetího druhu“. Na sci-fi tedy došlo i tak. Nicméně malé dílky z nikdy nenatočeného filmu „Night Skies“ posloužily jako podklad pro dnes už klasickou hororovou jízdu „Poltergeist“ (1982). Pod filmem je sice jako režisér podepsán Tobe Hooper, ale co si budeme povídat, tím, kdo z povzdálí tahal za nitky, byl Spielberg.

Začátkem osmdesátých let se režisér k rodinnému tématu v myšlenkách opět často vracel. Ovlivněn vzpomínkami na svého dávného imaginárního přítele začal psát příběh o přátelství mezi malým chlapcem a návštěvníkem z vesmíru. Zásadním krokem bylo angažování scénáristky a tehdejší manželky Harrisona Forda, Melissy Mathison. Tu o spolupráci požádal v roce 1981 během propagační kampaně k „Dobyvatelům ztracené archy“. Nastínil jí hlavní ideu, předal velice strohý náčrt scénáře a dal jí víceméně volnou ruku s tím, že se od jasně vymezených dějových mantinelů nebude odchylovat. Mathison se po osmi týdnech vytasila s finální podobou scénáře, kterou režisér ještě několika tahy zakalil. Spielberg jakožto producent nově vznikajícího projektu začal hledat ochotného distributora.

Možná máte dojem, že po úspěších, které měl tehdy Spielberg za sebou, by mu libovolné studio poskytlo distribuci i na scénář, pojednávající o strastiplných cestách zažívacího ústrojí, ale kdepak. Velcí filmoví hráči byli velice opatrní a neuvěřitelný debakl „Nebeské brány“ (1980) se vznášel na nebi jako varovné stigma. Ostatně zmiňovaný film dokázal svého času položit slavné studio United Artists na lopatky a ukončit kariéru režiséra Michaela Cimina. Opatrnosti tedy opravdu nebylo nazbyt. Pro potřeby produkce Spielberg nakonec využil společnost Amblin Productions, kterou roku 1981 sám založil a distribuci zajistili pánové z Universal Pictures. Rozpočet byl stanoven na relativně skromných deset milionů a zbytek byl doslova ve hvězdách. To, co následovalo jedenáctého června 1982, kdy byl „E.T. Mimozemšťan“ vypuštěn do světa, asi nemusím složitě popisovat. Do dnešních dnů jde o jeden z nejvýdělečnějších filmů všech dob. S celosvětovými tržbami se dokázal přiblížit k magické miliardové hranici a Spielberg díky němu stanul na piedestalu absolutních vládců režijního řemesla.

Vesmírný epilog

Jestliže „E.T. Mimozemšťan“ byl do jisté míry sázkou do loterie, tak George Lucas si šel se třetím dílem „Hvězdných válek“ pro vavříny vítězství rázným a jistým krokem. Film „Návrat Jediho“ (1983) platil Lucas jako obvykle z vlastní kapsy. Jinými slovy, společnost Lucasfilm Ltd přispěla na epické vyvrcholení ságy zhruba pětatřiceti milióny dolarů. Příběh Lucas doladil s již osvědčeným scénáristou Lawrencem Kasdanem a jediné, co zbývalo dořešit, byl post režiséra. Nabídku dostal třeba kanadský podivín David Cronenberg nebo výstřední Američan David Lynch. Oba Davidové však svorně odmítli a přinejmenším Lynchovi bylo okamžitě jasné, která bije. Po letech vzpomínal: „Mám George rád, opravdová legenda, ale kdybych ten film režíroval já, vypadal by dnes úplně stejně. Jsou to jeho projekty a ty má ve své hlavě promyšlené do posledního záběru.“

Lynch věděl dobře, o čem mluví. Lucas byl duchovním vůdcem ságy, stavitel, co potřeboval získat pouze správný nástroj. Tím se nakonec stal tvárný a spolehlivý řemeslník Richard Marquand. Jeho spolupráce s Lucasem se dá s klidným svědomím považovat za vrchol jeho režijní kariéry. Sám později s úsměvem připustit, že Lucas stál za kamerou pomalu častěji než on sám. Natáčení probíhalo bez větších komplikací. Snad jen Harrison Ford trochu narazil, když se zuby nehty snažil prosadit smrt postavy Hana Sola. Za herce se v tomto ohledu postavil i scénárista Kasdan, ale bohužel, šéf byl kategoricky proti. Jakkoliv byly práce na zakončení slavné space opery klidné a po profesní stránce maximálně dotažené, tak čas, který Lucas do projektu vložil, si pomalu ale jistě začal vybírat svou daň. Léta zanedbávané manželství se vlivem jeho neustálé zaneprázdněnosti začalo otřásat v základech.

Celosvětová marketingová kampaň provázející třetí dějství „Hvězdných válek“ byla opravdu megalomansky pojatá. Od hraček a oblečení přes nákladné televizní upoutávky až po krásné plakáty ilustrátora Tima Reamera. Den D byl stanoven na 25. května 1983. Jen ve Spojených Státech se fronty před kinosály táhly dlouhé desítky metrů a někteří nedočkaví fanoušci nocovali i na chodnících, aby získali ta nejlepší místa k sezení. S finální kořistí v podobě půl miliardy utržených dolarů si George Lucas jistě nemohl stěžovat. Pravda, kritika tentokrát ostrými náboji zrovna nešetřila, ale nešlo o nic hrozného a ten poslední, kdo si s tím lámal hlavu, byl sám velký šéf. Ostatně, ta opravdová kritická soda přišla až o šestnáct let později, ale o tom třeba někdy v budoucnu.

Příběh vykoupený bolestí

Nyní se vrátíme na začátek roku 1982, kdy se oba úspěšní muži sešli u jednoho stolu a Lucas začal naplno odkrývat příběhový koncept „Chrámu zkázy“. Kariéra obou režisérů sice tou dobou kulminovala a dosahovala nebeských výšin, ale jejich soukromé životy se začaly sypat jako vratké domečky z karet. Manželství Spielberga procházelo bouřlivým obdobím a Lucas se nacházel v začátcích ošklivého rozvodového řízení. Tyto skutečnosti se výrazně promítly do celkové podoby scénáře a později ovlivnily i atmosféru filmu. To hlavní, čeho chtěli oba filmaři dosáhnout, byla změna. Pokračování zkrátka muselo být diametrálně odlišné. „Chrám zkázy“ měl být do jisté míry ekvivalentem k filmu „Impérium vrací úder“ (1980), tedy více zlověstný, drsnější, nesmlouvavý. Lucas začal na stůl sázet jednotlivá témata a návrhy.  Náboženský kult, dětské otroctví, černá magie a rituální lidské oběti. Spielberg, který nikdy nic podobného netočil, jen s vážným, zamyšleným pohledem souhlasně na vše přikyvoval.

V šuplíku zůstalo i několik nápadů, které se do „Dobyvatelů“ nevešly. Teď nastal čas na jejich oprášení a začlenění do nově vznikající příběhové kostry. Konkrétně šlo o divokou vodní jízdu na raftu nebo strhující honičku v důlních vozících, na niž si Spielberg dlouho brousil zuby. Děj byl situován do Indie, neboť hlavním tématem zápletky byli děsiví Thugové, věrní uctívači bohyně smrti Kálí. Jakmile oba tvůrci uzavřeli nosný dějový rámec příběhu, automaticky kontaktovali scénáristu Lawrence Kasdana. Muž, který odvedl v případě prvního Indyho dobrodružství výbornou práci, nyní překvapivě spolupráci odmítl. Vadila mu především neúnosná ponurost příběhu a užívání násilí vůči dětem. Lucas tedy najal manželskou dvojici scénáristů. Willard Huyck a Gloria Katz se totiž kromě psaní scénářů dlouhodobě věnovali i kultuře a historii indického subkontinentu, což bylo rozhodující. Oba scénáristé při psaní vycházeli především z pětiset stránkového přepisu, zachycujícího nahrané konverzace mezi Lucasem a Spielbergem.

První koncept scénáře dorazil po šesti týdnech, přičemž schvalovacích úkonů se účastnil většinou sám Lucas. Šlo o nesmírně hektické období. Lucase neustále svírala neradostná obruč soukromého života a Spielberg seděl na dvou židlích, protože práce na jeho vysněném projektu o přátelském mimozemšťanovi vstupovala zrovna do cílové rovinky. Scénář se neustále měnil a finální verze obsahovala řadu menších děr, na které Spielberg použil záplaty až během samotného natáčení.

Důležité bylo obsazení hlavní ženské postavy. Původně se chvilku uvažovalo o opětovném angažování herečky Karen Allen, ale po zvážení byl použit styl ala James Bond – co film, to jiná dívka. Nová postava tak byla koncipována na výrazné charakterové odlišnosti a s původní Marion Revenwood neměla společného zhola nic. Ve hře bylo zhruba dvacet hereček a každá uchazečka prošla kamerovou zkouškou. Pozvánku obdržela i Američanka Kate Capshaw a řekněme, že na casting se zrovna nehrnula. Tehdy se zajímala především o vážné, charakterní herectví, divadlo a umělecké filmy. Ani se jí zpočátku příliš nepozdával scénář a postava Willie Scott, která dle scénáře měla snad v každé druhé scéně hystericky křičet, případně někam padat. K účasti ji přemluvil její agent s tím, že role v tak velkém filmu jí jistě otevře dveře do mnoha dalších oblastí. Spielberg byl jejím výkonem nadšen a kazetu s kamerovou zkouškou ihned ukázal Harrisonu Fordovi. Herec se rozhodl během první minuty, čímž bylo obsazení hlavních rolí téměř kompletní. Posledním členem do party byl teprve dvanáctiletý Ke Huy Quan. Ve filmu ztvárňuje postavu osiřelého chlapce a Jonesova pomocníka s přezdívkou Short Round. Díky uzavřeným smluvním závazkům na tři filmy odpadly starosti s financováním i distribucí a mohlo se plynule přejít k předprodukčním záležitostem.

Budovaní svalstva a průzkum terénu

Než samotné natáčení vypuklo, musel Harrison Ford zapracovat na svém těle. Scénář vyžadoval mnoho scén, kde je Indiana Jones vysvlečen do půl těla a tak se Ford pod dohledem odborníků pustil do několika týdenního silového tréninku. Klasickou přetahovanou s činkami doplňoval i kondiční běh, aby Indy ve filmu budil především dojem atleta a ne jen chodící hory svalů. Kate Kapshaw se zase s pomocí choreografa Dannyho Danielse připravovala na taneční výstup, který celý film otevírá. Bohužel dlouhé dny plné stepu a různých tanečních figur nakonec přišly vniveč. Krásné, rudě zářící šaty zhotovené na zakázku byly příliš těsné a herečce poskytovaly jen velmi omezené pohybové možnosti. Celý výstup si pro sebe později uzmuly profi tanečnice a herečka přispěla alespoň svým plným hlasem v podobě písně „Anything Goes“.

Dalším předprodukčním úkonem bylo zajištění lokací. Samozřejmě se od počátku plánovalo natáčení přímo v Indii. Za tímto účelem byl do země plné barev a kontrastů vyslán ostřílený producent Robert Watts. Ten našel vhodný palác i veškeré exteriéry, problémem byla jen celková vzdálenost mezi oblastmi. Ovšem tím pravým peklem bylo jednání s indickou vládou. Jakékoliv natáčení v Indii prochází schvalovacím procesem, přičemž scénář je zkoumán přísným drobnohledem. Indové jsou nesmírně hákliví na kritiku a narážky na svou vlast. Dle očekávání přišel scénář zastupitelům tehdejší vlády silně urážlivý. Vadilo jim vyobrazení stravovacích návyků v černohumorně podané scéně s večeří a dráždivým se ukázal být i přítomný element vúdú. Indové si začali diktovat a požadovat řadu změn. Poslední kapkou v tomto ohledu byl zákaz užití slova „mahárádža“ a vyžadované právo posledního střihu. Zkušený producent se nejprve vydal na další terénní průzkum a když věděl, že má argumentačně dostatečně nabito, kontaktoval telefonicky George Lucase. Vylíčil mu celou situaci a hovor ukončil slovy: ,,Vše kromě paláce jsem našel na Srí Lance.“

Indie ve filmu je tedy ve skutečnosti geograficky podobná Srí Lanka. Zde se točily téměř všechny exteriéry. Osada s obyvateli, kteří Jonese žádají o pomoc, vyrostla poblíž městečka Kandy v místech, kde David Lean točil „Most přes řeku Kwai“ (1957). Poblíž se postavily i venkovní kulisy Pankotova paláce a na nedaleké soutěsce vzniknul dlouhý visutý most, důležitý pro závěrečnou filmovou scénu. Vše potřebné bylo zajištěno. Natáčení už nic nestálo v cestě.

Na čerstvém vzduchu

Cvaknutí první klapky se ozvalo 18. dubna 1983 ve zmiňovaném městě Kandy a 5. května se štáb přesunul do již ověřených studií Elstree v Anglii. Konečně, až na drobné změny se na tvorbě „Chrámu zkázy“ podílel téměř totožný tým lidí, stojících za „Dobyvateli ztracené archy“. Proč měnit něco, co tak skvěle funguje, že? Hlavní kameru tak opět uzmul mazák Douglas Slocombe a scénografii zajistil Norman Reynolds, obohacený o pomoc svého mentora, výborného Elliota Scotta.

Srí Lanka je plná ochočených slonů, čehož štáb ihned využil. Jednou z prvních točených scén je tak cesta hrdinů do Dillí na hřbetech chobotnatců. Harrison Ford později vzpomínal, že jízda na takové hoře masa není nic jednoduchého. Držíte se jen mohutného zádového svalstva a poloha obkročmo vyvíjí pocit neustálého pnutí, jakoby se vaše tělo mělo každou chvílí roztrhnout. Někde tady se začaly poprvé nenápadně ozývat Fordovy zdravotní problémy se zády. Kate Kapshaw se na rozdíl od své předchůdkyně děsila všech scén, ve kterých se vyskytovaly roztodivné dary přírody, což v případě tohoto snímku zahrnovalo především plazy a hmyz všeho druhu. První zatěžkávací zkouškou bylo vodní jezírko s hadem. Postava Willie Scott měla spadnout ze hřbetu slona a přistát v malé vodní laguně, přičemž jí měl za zády plout velký škrtič. Jakmile herečka spatřila hada čeřícího vodní hladinu, tak zbledla, ovládl ji třas a po tvářích ji spontánně začaly stékat slzy. Spielberg si uvědomil, že tohle zkrátka Kate nemůže udělat a scénu s hadem jednoduše škrtl. Herečka si ani nestačila vydechnout úlevou, když k ní režisér napochodoval, zvedl varovně ukazovák a důrazně pravil: „Ale! Zato mi dáš tu scénu s brouky!“

Nejnáročnější venkovní sekvencí bylo drama na mostě. Přes sto metrů dlouhý visutý most dostala na starost skupina britských inženýrů, na které filmaři narazili úplnou náhodou. Britové totiž zajišťovali část stavebních prací na přehradě Victoria Dam, která se nacházela poblíž. Štáb tak ušetřil nemalé finanční prostředky, protože nemusel angažovat nikoho zvenčí. Most byl bytelný, plně funkční a vyztužen ocelovými lany. Režisér měl však z mostní konstrukce panickou hrůzu a rozhodně nebyl sám. Odvažoval se vstoupit jen na prvních pár metrů od okraje a vždy raději cestoval dlouhé dva kilometry údolím, aby se dostal na druhou stranu podle toho, jak to zrovna okolnosti natáčení vyžadovaly. Respekt měl i George Lucas, který z USA přiletěl zkontrolovat, jak jde tvůrčímu týmu práce od ruky. Naopak Harrison Ford nachystán v ikonickém kostýmu stavbu přelétl pohledem a sebejistě ji celou na jeden zátah přeběhl. Inu, co vám mám říkat, Indiana Jones.

Celou akční pasáž zakončuje zhroucení mostu. Tohle nešlo vyzkoušet dopředu a filmaři měli pouze jeden jediný pokus. Tvůrce speciálních efektů George Gibbs nechal dle propočtů na lana přidělat elektricky odpalované nálože. Také bylo potřeba zhotovit čtrnáct figurín a systematicky je rozmístit po délce mostu. Každá figurína byla vybavena několika jednoduchými motory na tužkové baterie, díky čemuž se zajistil kmitavý pohyb plastových končetin. Tento průkopnický detail zajišťoval iluzi skutečných lidí padajících do smrtící propasti, na jejímž dně číhaly čelisti hladových aligátorů. Během detonačního odpočtu zabíralo most celkem osm porůznu rozmístěných kamer pro získání všech myslitelných úhlů. Vše klaplo na jedničku a výsledkem se můžete pokochat, kdykoliv si film pustíte. Souboj na visících troskách mostu se natáčel na umělé skalní stěně v Anglii a záběry s aligátory byly pořízeny v zoo na Floridě. Ano, čtete správně. Jedna scéna, tři různé světadíly.

Zlomený hrdina

V Anglii už na režiséra čekaly nachystané kulisy a prakticky všechny interiérové prostory Pankotského paláce. Velkou srandu si Spielberg a scénáristka Gloria Katz užili během vymýšlení co možná největších nechutností pro scénu s večerním pohoštěním, na kterou je po příchodu do paláce Indy se svým doprovodem pozván. Hadí překvapení, obří brouci, opičí mozky, zkrátka lahůdka. Výborným vtipem byla horká polévka budící zdání normálního pokrmu a to do okamžiku, než na povrch vyplují vařené oční bulvy. Ty byly ke dnu mísy přilepené a Kate Kapshaw jim s pomocí lžíce musela pomoci na svobodu. Herečka se také konečně dočkala svého broučího dobrodružství. Poblíž studia se nacházel hotel, kam byl ubytován místní specialista na hmyz i se svými desetitisíci kamarády uloženými do speciálních boxů. Stonožky, kobylky, švábi a další druhy členovců se již nemohly dočkat své chvíle slávy. Před natáčením si Kapshaw musela vzít prostředek na uklidnění, po kterém byla krásně apatická a s úsměvem odsouhlasila vše, oč jí režisér požádal. Poslušně stála na příslušné značce a nechala na sebe klást desítky roztodivných stvoření.

Chrám zla, skrytý ve spodních částech paláce, byl jednoznačně tou nejmohutnější stavbou ve filmu. Dílo Normana Reynoldse a Elliota Scotta svým pojetím a konstrukcí připomínalo pekelnou operní síň. Hlediště a pódium, kde docházelo k temným rituálům, od sebe dělila masivní průrva v zemi. Pro stavbu se musely využít ty největší prostory, jaké studio nabízelo. Velkým oříškem bylo nasvícení. Kameraman Douglas Sloconbe opatřil scénu desítkami rudě zářících neonů navozujících iluzi všudypřítomného ohně a lávy. Démonické vzezření bylo umocněno i bohatou dekorací a doprovodnými efekty v podobě svíček, kouře, malovaných ornamentů a lebek všech tvarů i velikostí. Po dokončení natáčení uvnitř prostor chrámu se režisér rozhodl nasnímat napínavý boj o život mezi Jonesem a najatým zabijákem. O tom, jak to dopadlo, už víte z úvodního odstavce článku.

Ford po kritickém momentu ležel bezmocně na zemi a volal o pomoc. Výhřez ploténky herce úplně odrovnal. Trvalo mu například i tři čtvrtě hodiny, než se od pohovky přesunul do postele. Nebyl absolutně schopný točit akčně pojaté scény a prosté úkony jako chůze mu působily ukrutné bolesti. Zoufalý Spielberg volal do Spojených států Lucasovi s tím, že neví, co si má počít. Lucas okamžitě dorazil do Londýna a na place se mu naskytl tragický výjev. Ford ležel na zdravotním lůžku a na nohy mu museli pomáhat dva členové štábu. Pod silnými léky proti bolestem natočil pár záběrů a zbrocen potem zase ulehl na lůžko. Absurdní, takhle to přeci nejde. Producenti Watts a Lucas po domluvě se Spielbergem zastavili dočasně natáčení a herce nechali dopravit do Los Angeles, kde ho tým specialistů musel dát dohromady.

Na kolejích horské dráhy

Harrison Ford nakonec podstoupil kontroverzní léčbu papájovými enzymy. Ta zabrala s až zázračným efektem a díky dobré fyzické kondici se herec začal poměrně rychle zotavovat. Spielberg radostnou depeši ohlásil před nastoupeným štábem a svou řeč zakončil o trochu méně pozitivní tečkou. Ford bude potřebovat minimálně další tři týdny, aby se zase dostal do špičkové formy. Režisér tak zatím využil služeb dvojníka a kaskadéra Vica Armstronga, se kterým natočil epicky pojatý souboj mezi Indym a obrovitým drábem. Později, když už byl herec fit a v plné síle, se zmiňovaná scéna doplnila o další záběry včetně detailů na hercovu tvář.

Grandiózní a vrcholnou scénou „Chrámu zkázy“ je bezesporu jízda v důlních vozících. Její průběh byl do nejmenších podrobností rozkreslen do několika stránkového storyboardu. Samotné provedení vznikalo ve dvou rovinách, které bylo nutné v poslední fázi bezchybně spojit dohromady. Nejprve se malou kamerou nasnímala jízda v propracovaných miniaturách připomínajících zmenšeninu nebezpečné horské dráhy vsazené pod povrch země. Šikovní lidé z ILM zde přišli z řadou efektivních, ale přitom levných vychytávek. Například okolní skála není nic jiného, než zmačkaný alobal namalovaný na hnědo. V jiné části studia zase vznikla část trati v životní velikosti. Na délku mělo kolejiště třicet metrů a bylo opatřeno plně funkčními vozíky, zkonstruované Elliotem Scottem. Po nasnímání daného úseku se jen pozměnilo rozmístění osvětlení, dekorací a uspořádání kolejí. Tento proces režisér opakoval, dokud neměl potřebné množství materiálu. Výsledek použitý ve filmu je ukázkou špičkové práce dokonale sehraného týmu lidí.

Poslední zastávkou provázející výrobu filmu bylo natočení sekvence, odehrávající se v Šanghaji. Tu ve skutečnosti nahrazuje Macao, tedy bývalá portugalská kolonie a dnes zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky. Spielberg i přes nepřízeň osudu dokázal bezpečně udržet plán rozpočtu a natáčení skončilo 26. srpna 1983. Na finální úpravy a dotáčky zbývalo dost času, neboť premiéra byla naplánována na konec května roku 1984. Vše teď opět spočívalo na bedrech střihače Michaela Kahna, jemuž nyní sekundoval i George Lucas. Veškeré dodatečné speciální efekty měli tradičně na starost kouzelníci z ILM. Skladatel John Williams se tentokrát opravdu vyřádil a komponování zlé hudby si vysloveně užíval. Všechny ty satanské chóry a dunivé údery do mohutných kotlů skvěle zahušťují strašidelnou atmosféru. Vlastně neuškodí, když se konečně na „Chrám zkázy“ podíváme trochu zblízka.

Výlet s příchutí kari

Úvodní pestrobarevné taneční číslo je nečekané a osvěžující. Spielberg se nechce hned v první scéně opakovat a jako bonus navíc si tu alespoň částečně plní svůj sen, a sice režírování muzikálu. Po choreograficky nápaditém tanečku však atmosféra nečekaně zhoustne. Nacházíme se v honosné čínské restauraci s kabaretními výstupy, kde Indy ve slušivém bílém sáčku domlouvá u velkého stolu nebezpečný výměnný obchod. Věci naberou rychlý dramatický spád. Protistrana v podobě tří gangsterů Jonese zradí. Hrdina je otráven, obrán o vzácný diamant a protijed ve skleněné ampuli vlastní proradné trio smějících se gaunerů.

Spielberg začíná bez varování brnkat na drsnou strunu a jeden ze zlosynů je vzápětí probodnut grilovací jehlicí vrženou dopáleným archeologem. Vzduchem začnou svištět kulky a upuštěný protijed v nastalém zmatku létá po leštěném povrchu tanečního parketu jako splašený puk, jehož nevypočitatelnou trasu řídí zásahy podpatků prchajících návštěvníků. Režisér nemá problém nechat Jonesovu tvrdou pěst uspat i servírku, která se do nastalé šarvátky omylem přimotá. Celá akční taškařice je prostoupena svěžími nápady. Třeba desítky balónků, co zaplaví scénu a přiživí nastalý chaos nebo utržený mosazný gong, za kterým se hrdina před štěkajícím samopalem skrývá jako za valícím se víkem obří popelnice. Celou melu zdánlivě ukončuje efektní výskok z okna, kde tvrdý pád Jonese a jeho nové, nedobrovolně získané společnice změkčují vysuté plátěné stříšky mezi jednotlivými patry budovy. Dvojice se přesune do přistaveného automobilu a rázem tu máme honičku s neodbytnou smečkou čínských pronásledovatelů. Akci v Šanghaji zakončuje odlet hrdinů z místního letiště.

Začátek dobrodružství je strhující, ovšem v okamžiku, kdy se Indy a jeho doprovod ocitne na území Indie, film rázem změní tempo. Po krátké cestě džunglí a nastínění velice prosté zápletky se Indy, ztřeštěná blondýna Willie Scott a malý chlapec s přezdívkou Short Round přesunou do prostor Pankotského paláce. Zde se odehrává valná většina všech událostí, čímž film ztrácí body na barvitosti svého předchůdce. Sázka na menší hřiště a komorněji pojatý tón filmu je dvojsečnou zbraní. Děj působí daleko sešněrovanějším dojmem, na druhé straně ale nemůžeme očekávat přílišnou tvárnost, plasticitu lokací, ani rychlý sled různorodých akčních atrakcí, na které je režisér machr. I proto jsem v prostřední části filmu rád za každé vytrhnutí z osidel mírné letargie, což bezpečně zajišťují scény, v nichž je podávána chutná večeře nebo se bojuje o život uvnitř smrtící místnosti s klesajícím stropem.

Na rozdíl od jiných diváků oceňuji zlověstnou, místy až hororovou atmosféru. Vrcholem jsou v tomto směru obřadní pasáže odehrávající se v útrobách pekelného chrámu. Obrovská scénografie vysoustružená do posledního detailu. Oheň, všudypřítomné kosti, infernální nasvícení a fluidum nevýslovného zla vznášejícího se nad prostorem obřadního oltáře. Film se opravdu nebojí v některých místech přitvrdit a nabízí nám výjevy jako jsou srdce vyrvané z hrudi, upálení zaživa či otročení a bití dětí. I Indy je vlivem scénáře přinucen udeřit nevinnou ratolest, což je na Spielberga docela odvaz.

Bohužel občas na povrch vyplují i nepatřičně použité groteskní vsuvky a slabiny strohého scénáře. Jakoby si režisér náhle uvědomil, že film je možná temný až moc a snažil se děj za každou cenu prošpikovat odlehčenou zábavou v podobě neustále ječící hrdinky nebo poťouchle znějícím zvukovým doprovodům oznamujícím něčí pád či zásah do hlavy těžkým předmětem. Tento fakt narušuje celistvou, konzistentní náladu a film působí tak trochu schizofrenním dojmem, přičemž neví, za který tým vlastně kope. No a když už jsem to načal, tak postava Wille Scott je ženou, jejíž přítomnost buď bez obtíží skousnete a nebo vám afektovaný výkon Kate Kapshaw poleze na nervy od začátku do konce. Popravdě, na nějaké hlubší prokreslení charakterů tu není místo ani čas. Hlavní hrdinka nemá žádnou minulost a její hysterické chování je řízeno neúprosným diktátem scénáře. Stejně na tom jsou i zlosyni, kteří jsou zlí proto, že zlí zkrátka být musejí.

Sice si tu můžu kafrat a hledat dílčí slabiny sebevíc, jenže co nadělám, když režisér v poslední třetině vytáhne z rukávu absolutně geniální honičku v důlních vozících, kterou mě vždy dokonale odzbrojí a omlátí mi ji o má prostořeká ústa. Adrenalinem nadopovaná akce, která má sílu ještě dnes a s prstem v nose strčí do kapsy většinu současné produkce, kde se nápady topí v řečišti odporného CGI bordelu. Stejná slova chvály si zaslouží i napínavé finále odehrávající se na dlouhém visutém mostě, vrcholící soubojem na skalní stěně. Naprosto dokonalá demonstrace praktických triků a tvrdé dřiny. Hlavní holohlavý padouch má opravdu spalující pohled a jeho přisluhovačům přejete po právu jen to nejhorší. Harrison Ford ve filmu předvedl sebejistý výkon a také životní fyzickou kondici, což jistě ocení především dámská část publika. Buď jak buď, tahle indická zastávka za to stojí.

Bolestná rána bičem

Indy do kin vtrhnul v květnu roku 1984 a ano, opět si dokázal získat srdce miliónů fanoušků po celém světě. Nicméně, nalijme si pohár čistého vína. Kritika, především ta dobová, tasila poměrně ostrý zbrojní arzenál a byť Indy zručně odrážel všechny ostré výpady, pár čistých zásahů utržil. Kritizoval se především pochmurný ráz snímku, slabší dějová linka i kontroverze ohledně přístupnosti pro děti. Patrně nejhůře to tehdy odnesla herečka Kate Kapshaw. Sama po letech uvedla, že její hrdinka byla ve filmu prakticky vším, jen ne feministkou, a právě to byl dle jejich slov hlavní kámen úrazu. Celkové tržby okolo tři sta třiceti miliónů nebyly vůbec špatné, ale oproti předchozímu dílu šlo o jasný propad, nehledě na fakt, že rozpočet byl o devět milionů vyšší. Steven Spielberg vnímá prostřední článek trilogie jako ten nejslabší a největší výhrou pro něj bylo objevení herečky Kate Kapshaw, kterou si o čtyři roky později vzal a je s ní dodnes. Režisér s úsměvem dodává. „Ve filmu vidíme, jak hrdina na konci získá srdce své vyvolené a ta končí v jeho náruči. Ve skutečnosti jsem ale byl tím vítězem já.“

Osobně to vidím asi takto. Čas jednoznačně prokázal, že „Chrám zkázy“ je kvalitním a plnohodnotným dobrodružným zážitkem. Má krásné, honosné kulisy, ikonického hrdinu a jednu z nejlepších akčních scén vůbec. Za výhradami si stojím, ale pozitiva s přehledem přebírají vítěznou štafetu. Postavte vedle „Chrámu zkázy“ například „Království křišťálové lebky“ (2008) a hned uvidíte ten rozdíl. Postavte vedle něj „Mumii“ (1999) nebo německý skvost „Kopí osudu“ (2010) a druhý Indy oba soupeře roznese na kopytech. Musím být ovšem vůči trilogii spravedlivý. Jestliže si první a třetí dějství zaslouží jistou stovku, tak prostřední části musím ubrat rovných dvacet procent. Za každý díl deset. Příští týden to společně uzavřeme.

Hodnocení   80%

28.05.2021	Diskuse (8)	J.Rose DeathVale@seznam.cz