INSOMNIUM, IN MOURNING, KVAEN - Praha, Palác Akropolis, 18.listopadu 2023

Na tenhle koncert jsem se těšil dlouho. Ne kvůli hlavním hvězdám INSOMNIUM, ale kvůli druhé kapele IN MOURNING. Tahle pětice Švédů z Vansbro má za sebou šest desek, ale koncertují pomálu i doma, natož aby zavítali do našich končin. Byli u nás zatím jen jednou, na Brutal Assaultu v roce 2014, takže jejich listopadová zastávka v pražské Akropoli pro ně byla vůbec českou premiérou v rámci běžného turné. Je to škoda, protože sobotní večer potvrdil, že fanoušky u nás tihle progresivisté mají. Původně jsem doufal, že budou co-headlinery a set si s INSOMNIUM rozdělí alespoň přibližně poměrným dílem. Z přidělené třičtvrtě hodinky a předchozích koncertů turné ale bylo jasné, že půjde jen o support. Ale lepší něco než nic, že…

Menší metalové kapely dnes jezdí turné často ve třech, a tak nás čekala ještě jedna předkapela, KVAEN. Ty jsem neznal, ale asi týden před koncertem jsem se jim začal věnovat a dost mě zaujali. Pokud jsem to našel správně, tak jméno této kapely pochází z norštiny a znamená osobu finského původu žijící v severním Norsku. Skupina je ale švédská a jejím středobodem je bývalý kytarista DUSKFALL Jakob Björnfot, který se obklopil najatými muzikanty a vydal s nimi od roku 2020 zatím dvě alba. Jde z mého pohledu o hodně chytlavý a dobře vystavěný melodický a atmosféricky black metal, obohacený místy akustickými, doomovými nebo speedmetalovými vložkami. Jak je dnes u těchto severských part obvyklé, máme tu prvotřídní muzikanty, kteří zvládají tremola, sekané riffy i super-rychlá sóla za podpory stejně dobře technicky vybaveného bicmistra (z basy mi nic v hlavě nezůstalo, ale třeba se pletu…). Nebývá obvyklé, že už první předkapela totálně ovládne celý sál, donutí většinu lidí k hlasitému skandování „hey“ během každé písně a přední řady ještě ke všemu k divokému moshování. KVAEN jsou ale špičkou nejen na deskách, ale také živě, a navíc není Björnfot žádný introvert, nebojí se toho a dokáže hlediště pořádně rozpumpovat. KVAEN přehráli šest kousků, zejména v rychlém až velmi rychlém tempu. Nejvíc mě strhly ty nejchytlavější: druhá „Great Below“, čtvrtá „Funeral Pyre“ a závěrečná hitovka „Revenge by Fire“. Zaujala také houpavější „Ensamvarg“, kterou zařadili namísto dříve na turné hrané „Damnations Jaw“.

Publikum bylo po konci jejich setu pěkně nabuzené a kapelu hlasitě vyvolávalo. Na tohle se bude IN MOURNING těžko navazovat, říkali jsme si. Pokud vám předskakuje něco tak přímočarého a dobře zahraného i odprezentovaného jako KVAEN, tak to máte těžké. Zvláště když hrajete progresivní melodický death metal s nejméně sedmiminutovými skladbami, který si bere, co je potřeba ze všech možných příbuzných žánrů a často mění tempo. V tom, že to umí IN MOURNING organicky spojit je jejich velká síla. Stejně tak je pro mě vždy plus, pokud kapela kombinuje temný growl s kvalitním normálním zpěvem. Jak to ale bude celé fungovat naživo, jsme očekávali trochu s napětím. Obavy se naštěstí ukázaly jako liché. 

IN MOURNING navázali tam, kde KVAEN skončili a koncert pro mě nic ze svého tempa neztratil. Částečně to bylo i díky divákům. Takhle dobré publikum dlouho nepamatuju… tihle lidé si to přišli užít a také si do plnými hrstmi užívali. V kotli se opět skandovalo a po každé písni následovala minuta řevu na podporu kapely. Pomohlo i to, že jsme se se Strayem a Hivrisem přesunuli přímo pod pódium. A dalším důvodem byla samotná kapela, která vše odehrála špičkově a stejně dobře jako na desce, ale také s pořádným zaujetím. Všechny skladby, které zazněly, mám hodně rád. V úvodní „Thornwalker“ jsem si ještě trochu zvykal, při druhé „Broken Orbit“ (z další připravované řadovky) už jsem byl stoprocentně chycen v „truchlivé“ síti. Hodně jsem se těšil na třetí „The Smoke“ z roku 2010, která patří ke klasickým skladbám skupiny, ale přišla změna v setlistu a na rozdíl od předchozích štací zařadili Švédové „A Vow to Conquer the Ocean“ z alba „The Weight of Oceans“ z roku 2012. Ukázalo se to jako šťastná volba, naživo je to pěkná divočina a šlo o jeden z vrcholů setu. Ten obsahoval bohužel jen pět kousků (přidělená třičtvrtěhodinka ale byla i tak naplněna). Následovala podobně od podlahy zahraná „Sovereign“ z poslední desky „The Bleeding Veil“ (2021) a pak už závěrečná „Colossus“ opět z už zmíněného jedenáct let starého „podmořského“ alba. Přestože doma si ji tak často nepouštím a dávám přednost jiným věcem skupiny, ve čtvrtek večer v Akropoli jsem pochopil, proč jí truchliví Švédové pravidelné svá vystoupení končí. Jde opravdu o kolos, začínající pomalu – mnohokrát opakovaným chytlavým kytarovým riffem a instrumentálním intrem, které postupně budují atmosféru jako zdálky přicházející vlna, která ale náhle nabude na síle a převalí se přes vás a úplně pohltí. Stejně tak pohlcen a pak vyplivnut jsem se cítil i já, když se následně rozsvítila světla. Tohle máloco překoná, INSOMNIUM se budou muset moc snažit, říkal jsem si.

A jediná nešvédská kapela toho dne se snažila a publikum jim v tom opět dost pomáhalo. Tak čtvrtina osazenstva Akropole měla na sobě ten večer trička s motivem hlavních hvězd večera a na atmosféře v sálu se to zas projevilo. Osobně nemám INSOMNIUM tolik rád jako IN MOURNING, některé jejich kratší skladby zejména z prvních alb mi přijdou takové repetitivní a možná až trochu moc jako kopírka klasického göteborského stylu. Asi je to mou přirozenou náchylností k progu, takže se mi líbí hlavně jejich delší a komplikovanější skladby. Vystoupení začalo titulním songem z jejich letošní výborné desky „1696“ a bylo to fajn, ale pořádně mě dostala teprve čtvrtá (progová a devět minut dlouhá) „Pale Morning Star“. Kapela zahrála včetně tří přídavků celkem 15 věcí a pravidelně během setu střídala rychlejší a kratší skladby s těmi delšími a zamotanějšími, takže si fanoušci obou základních poloh Finů přišli na své. Já si užil „And Bells They Toll“ nebo „The Rapids“ a úplnou novinku z čerstvého EP „Song of the Dusk“, během kterých už jsem byl v moshpitu, protože se tomu prostě nedalo odolat. Tam se samozřejmě nejvíc pařilo na ty rychlejší věcí jako „Mortal Share“ nebo na největší hitovku kapely vůbec „While We Sleep“, během níž se hýbal snad celý sál. To ale nebyl pořád závěr, protože se končilo zas trochu progovější „Weighed Down With Sorrow“ a pak už se šlo domů. 

INSOMNIUM nebyli tak metalově technicky bravurní a přímočaře strhující jako KVAEN ani tak progresivně dokonalí jako IN MOURNING, ale byli pořád hodně hodně dobří a atmosféra v sále byla během celého večera elektrizující. Já bych byl za to, aby z nejnovějšího EP dali ještě „Stained in Red“ a hlavně „Flowers of the Night“, ale což. Proč hledat chyby na večeru, který byl pro mě dokonalý. Z mého pohledu jeden z koncertů roku.

22.11.2023	Diskuse (3)	Gazďa