INTERPOL - Marauder

80%

Má cesta k „Marauder“ byla čistě náhodná. Ve všudy přítomné záplavě hudební hojnosti jsem totiž už dávno rezignoval na sledování mimohudebních osudů svých oblíbenců a spokojil se pouze s poslechy jejich desek. Nějak jsem vyhodnotil, že bych si při dychtivém prohledávání závalů všech těch dostupných „echt novinek“ asi vypěstoval slušnou magořinu mozkovou. Navíc ty chytré telefonní aparáty si jaksi mimochodem a radostně osvojily tuhle čas konzumující činnost. Svým sofistikovaným software pečlivě zpracovávají moje on-line choutky a ejhle zprávy se mi nabízejí podobně horlivě jako nevídané kousky z Horstova Teleshopingu. Někdy ten podnět k náhlému nakouknutí do interpretovi kuchyně přijde shodou okolností, které nemají s hudbou nic společného a takový impulz většinou bývá velmi silný a nutí k okamžité akci. Za vším tu stál masivní příliv informací o zmizení šéfa kriminalistů Interpolu v jeho domovské Číně, kterými jsem byl, co by milovník Bondovek, přinejmenším zaujat. Kde jinde by mohl Číňan tak záhadně zmizet, že? Vzápětí jsem však instinktivně sáhl po vynikajícím a drahně dlouho nehraném albu „El Pintor“ a okamžitě se jal zkoumat dění v New Yorku u indie-rockerů INTERPOL. Dopátrat se k jejich stárnoucí novince „Marauder“ bylo otázkou jenom několika okamžiků a stalo se tak v loni říjnu, téměř tři měsíce od jejího vydání. Už jenom holý fakt, že ona spontánní touha najít a poznat něco nového byla obratem uspokojena, připravil pro šestou řadovku těžko popsatelnou a výjimečnou startovní pozici.

Ke kytarovým náladám Američanů jsem se dostal neplánovaně, před více než deseti lety, kdy mě zasáhla zvýšená propagace jejich třetího alba „Our Love To Admire“ pod patronací Capitol Records. Přestože tato spolupráce s major labelem desku nepřežila, tak skupinu přinejmenším dosti zviditelnila. INTERPOL nereprezentuje přílišnou rockovou složitost nebo dumavost, ale jejich vyznění určitě mělo svého času potenciál oslovit širší publikum, stejně jako sound desítek dalších kapel s kořeny zapuštěnými v indie-rocku. Navíc lovení v tomto žánru bylo v té době pro velké vydavatele hodně v módě. Vzpomeňme třeba skauting Island Records spojený nástupem hvězdy THE KILLERS nebo pakt RCA s THE STROKES. Tyto umělci dokázali uspokojit očekávání svých chlebodárců a je jasné, že toto se INTERPOL nepodařilo. Jejich kytarovky přeci jenom neútočí na první signální a pravděpodobně je ani nebylo možné vpasovat do rozličných forem návrhářů masového hudebního vkusu nebo k tomu nebyla dostatečná vůle ze strany kapely.

„Marauder“ rozhodně nerozkolísá vzácně vyrovnanou kvalitu diskografie momentálně trojice muzikantů z Manhattanu. Podobně jako ostatních pět předchůdců vyzařuje značně specifické jiskření z ladění všech strun, které buduje přitažlivě nervní atmosférou. Nadále chrlí písně s polo hitovými ambicemi a texty jako omalovánky bez jasných obrysů. Ve své kytarové hravosti je album opět rozmanité, neuchopitelné, ale i srozumitelné, soudržné, svižně odsýpající a v konečném výsledku nesmírně podmanivé. Je svérázným a interaktivním puzzle hudební krásy. Za celkové vyznění a ducha kolekce v podstatě hovoří slova písně „NYSMAW“ (zkratka pro „Now You See Me At Work“) z nichž odcituji jenom část: „Tak jako Prince v Tennessee zpívající, já chci si tě tam sebou vzít, do ulice z písmenek, kde je k hvězdám šeptat možno, jako při vzniku světa dovolit, k oblakům naši víru vyzradit. Klesám si tam, jedu si, přesouvám se pod chladné nebe, dohlédni tam na mě, dohlížej si na fantazie moje.“

Valná většina indie-rockové tvorby se nesnaží nic předstírat, ani „Marauder“ se nestydí odhalit svoje charisma se všemi klady a zápory. Nic nepodsouvá, nepřetvařuje se. Jeho čas je vymezen třičtvrtěhodinou, ve které v třinácti dějstvích nabízí pestrou paletu melancholií, v níž ve stínu kytar a rozverných rytmů skotačících bicích hrají nesmělou roli tlusté basové struny. V tom všem udává směr vokál Paula Bankse s mikro odstíny poloh.  Jeho poklidné, kolikrát až frackovité, recitování půvabně neuchopitelných slovních obratů se nedá nazvat jinak než sexy. INTERPOL, který se mi kdysi znenadání zjevil jako vítaná náhražka za hodně podobně znějící zaniklé NO KNIFE a ENGINE DOWN, stále umí svým způsobem překvapit a potěšit tím samým výrazivem. Je jako černý diamant, jehož magické odrazy světla se jenom stěží omrzí. 

24.01.2019	Diskuse (1)	Subeer jirikubis1975@gmail.com