INTESTINE BAALISM - Ultimate Instinct

90%

Je velmi pozdě, měli byste jít už spát, ráno je tu hned. Jenže vy máte rozkoukaný seriál. Jasně, můžete ho doklepnout jindy, ale tak ještě jeden díl, vždyť má jen necelou hodinku. A pak ještě jeden. A vůbec jedno ponocování ještě nikoho nezabilo, prostě už to dokoukám, ne? Někdo takový pocit zažil s oblíbeným seriálem, někdo s napínavou knihou, no a já s posledním počinem japonských INTESTINE BAALISM. Prostě jednou takhle v klidu večer projíždím diskusi na CrazyDiamond, kde se mezi poslechovými tipy objeví album „Ultimate Instinct“ od interpreta, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel. Nasazuju tedy sluchátka, jenže namísto předpokládaného informativního poslechu dvou tří skladeb, prosviští sluchátky celé album, a to hned několikrát. Nemohu se od něho odtrhnout, v rytmických pasážích mimovolně zesiluji zvuk, abych při melodických vsuvkách cítil husinu po celém těle. To album je dokonalé.

INTESTINE BAALISM začínají jako thrashová skupina ve vzdáleném Tokiu. Svůj název odvozují od mýtického démona Baala, jednoho z pekelných princů, který se v podobě kombinace muže, kočky a ropuchy objevuje v hebrejské bibli. Protože jim ale samotné jméno ďábla přijde málo akční, přidávají slovíčko „Intestine“; zrodil se „Vnitřní Démon“. Dnes už je asi jedno, zda k přechodu k melodickému deathu přispěl nástup death metalu a nezájem o ostrý thrash metal v první půlce 90. let, nebo zda se jednalo o pozvolný a logický proces, jak tvrdí Seiji Kakuzaki, kytarista, frontman a duše zmíněného ansámblu. Fajn časy, někteří z těch, co hráli thrash, začali hrát death a někteří z těch, co hráli death, začali zas o něco později hrát black, a nemusíme za vším vidět kalkul. Na svém původním stylu tudíž dlouho nelpí ani INTESTINE BAALISM a již debutové album „An Anatomy of the Beast“ z roku 1997 je deathmetalový skvost.

Originální směs temnějšího deathu amerického střihu protkaná melodičností smrtícího a někdy až černajícího kovu typického pro skandinávské borce není samoúčelná. Přes nepopíratelné vlivy například ENTOMBED, CARNAGE, DISMEMBER, AT THE GATES a DISSECTION se nejedná o líbivého plyšáka nacpaného beztvarou vatou. Seiji Kakuzaki se svým výtečným vokálem a namakaným doprovodem dokáže proplouvat vodami obou subžánrů naprosto přirozeně a nenásilně. Rytmické pasáže plné riffů, podbarvené hlubokým growlem (metal ve své nejryzejší podobě!), ústí v nádherné kytarové vyhrávky, které svým vyzněním a krásou jakoby vůbec nekorespondovaly se světem, o kterém skladby vyprávějí. Vyvolají ve vás blažené pocity, možná lehký úsměv na rtu, zároveň však husí kůži. Na chvíli. Než vás pan Kakuzaki odešle zpátky do děsivého předpeklí.

Protože i v Japonsku se musí platit složenky, vychází následovník „Banquet in the Darkness“ až v roce 2003. Opět se jedná o vrcholné metalové dílo, které vás na začátku vtáhne, nedovolí vám poslech přerušit a na konci vás zmačkaného vyplivne. Přesto si ho budete chtít pustit okamžitě znovu. I když album sbírá pochvalné recenze, Kakuzaki není úplně spokojen s jeho produkcí, navíc se mu skupina opět rozpadá. K vydání prozatím poslední desky „Ultimate Instinct“ proto, oproti původním předpokladům, dochází opět s delším časovým odstupem, konkrétně až v roce 2008. První dva počiny každopádně vnímám jako majstrštyky na poli extrémní hudby.

„Ultimate Instinct“ ovšem v ničem nezaostává. Vokální brutalita i kytarová melodičnost zůstává, zvuk je však oproti svým předchůdcům čistší, možná v důsledku nespokojenosti Kakuzakiho se zvukem „Banquetu“. Koncept alba je pojat tak, že k míchání deathu a melodického deathu nedochází v rámci jedné skladby, ale střídáním skladeb postavených na riffech bez výrazné melodiky, aby tyto byly následně vystřídány krásnou melodickou linkou následovníka. Tomuto schématu odpovídá i zpěv. V každé liché písni nás pan Kakuzaki obšťastní growlem ne nepodobným Dolanovi z IMMOLATION, v některých momentech připomene dokonce hloubku (hrobku) Sandersových NILE („The Massacre“), zatímco v každé sudé písni vytváří melodická linka kontrast s poněkud znepokojivým blackovým skřehotem, který ale zase bude v naprostém souladu s naturalistickými texty.:-) Rytmika šlape jako hodinky, autentický zvuk výborných metalových bicích společně s celkem utlumenou, místy však dost nápaditou baskytarou tvoří nanejvýš spolehlivou oporu pro veškeré kytarové kreace.

Poslední nahrávka INTESTINE BAALISM je komplexní záležitostí, perfektní reklamou na extrémní metalovou hudbu. Po zádech úvodních tónů vylezete na vrchol a až do konce jdete po hřebenu. Těžko tak zvolit vrchol alba. Snad jen za předpokladu, že bych se dostal do kamenné komory a byl podroben kruté tortuře, v agónii bych naposledy vydechl s titulní skladbou na rtech. Vedle nádherné nosné linky, instrumentální mezihry a skvělých kytarových riffů ji totiž zdobí strhující závěr, odhalující, že pan Kakuzaki není jen fanouškem švédských DISMEMBER, ale i jedněch black metalových velikánů z Norska, „velikánů císařských“, řekl bych.:-)

Následovníka alba „Ultimate Instinct“ bych se dočkal strašně rád. Na jedné straně už sice uplynulo 17 let od jeho vydání, ale optimismu dodává skutečnost, že skupina je stále aktivní, koncertuje a čas od času dochází k reedici již vydaných nahrávek včetně prvního a jediného dema. Tak se snad dočkám!

25.03.2025	Diskuse (4)	melounek