INTRONAUT - Fluid Existential Inversions

70%

Američané INTRONAUT startovali někdy kolem roku 2006 jako sludge / post metalová kapela, ovšem vcelku rychle tuto svou škatulku přerostli a stala se z nich, abych tak řekl, nadžánrová, progresivní záležitost pro náročnější. Jejich hudebně členité, těžko uchopitelné skladby zpravidla nefungují na první ani na druhou dobrou a najít v nich zalíbení stojí trochu úsilí. Jak to ale bývá, kdo vydrží, bývá odměněn.

Letos kapele vychází šesté album s tajemným názvem „Fluid Existential Inversions“ a opět je to úctyhodná porce netypické muziky splňující přísná kritéria progresivního metalu. Pokud bych jej měl porovnat s ostatními, tak nedosahuje tvrdosti a intenzity minulého (výborného) „The Direction Of Last Thing“(2015), stále je však ostřejší než mírnější kolekce „Valley of Smoke“ (2010) a „Habitual Levitations“ (2013). Je jasné, že do hrubé neotesanosti prvních dvou alb má kapela dnes již daleko, nicméně hutné, plné kytary a drtivé bicí staré desky v některých momentech připomenou.

Opět se jedná o mix tvrdších metalových momentů a hravých, jazzově laděných kejklí. Stejně jako na minulých albech nečekejte písně typu sloka - refrén, jako spíš neuroticky pulsující, hráčsky šponované kompozice. V každé skladbě se hojně střídají motivy, nálady, riffy, a pokud nechcete ztratit nit, je třeba zůstat soustředěný. To je možná trochu kontroverzní podmínka pro poslech metalové hudby, nicméně zde je třeba přijmout fakt, že INTRONAUT prostě není party music ani přímočarý nářez. Trochu mi v tomto ohledu připomínají své slavnější krajany TOOL, kteří zanechávají podobně komplikovaný dojem a též se snaží i ty jednoduché pasáže zahrát alespoň lehce nepravidelně.

Výhodou nové desky, potažmo celého INTRONAUT zvuku je opět čitelnost jednotlivých nástrojů. Můžete si tak do syta užít bublající basu, stejně jako souhru dvou kytar bez toho, aniž byste je ve spektru složitě hledali. Tomu napomáhá i volnější střední tempo skladeb, kde to množství not dobře vyzní. Sice se tím kapela logicky stává spíše poslechovou než koncertní, i tak je ovšem stále dostatečně intenzívní.

Jako nejlepší z kolekce bych označil trojku „The Cull“, zejména pasáž kde tvrdší kytarové riffy rozsekávají dokonale neurotické bicí. Baví ale i kytary v „Tripolar“ či změny motivů v „Contrapasso“. V každém kousku se najde něco zajímavého. Na samotnou kapitolu by pak vydaly bicí. Pro pořádek je třeba zmínit, že kapelu v mezičase opustil původní bicmen Dan Walker a novinku nabouchal nájemný žoldák Alex Rüdinger, který se, jak je vidno, při nahrávání skutečně vyřádil, neboť bicí jsou ve většině kusů hotová exhibice.

Není ovšem vše dokonalé, jak by mohlo být. Je tu jeden problémový aspekt, a tím je zpěv. Kapela na novince totiž (znovu) ubrala na agresivitě ve vokálech a častěji zní ten melodický, který bohužel nepovažuji za moc kvalitní. K hudbě INTRONAUT mi odjakživa pasuje více řev, který dominoval kupříkladu na minulém albu a to, že se pánové aktuálně snaží zpívat, nepovažuji za dobrý tah.

V globálu se však styl INTRONAUT příliš nezměnil. Stále platí výjimečnost, nezařaditelnost Američanů, stejně jako nekompatibilita s mainstreamem. V případě „Fluid Existential Inversions“ jde tedy v zásadě o to, jak obstojí v kontextu diskografie. Zda časem sáhnete po tomto nebo radši po jiném albu, a v tento moment si myslím, že novinka nejlepším albem kapely není. Není bohužel ale ani druhým nejlepším. Album je to bezesporu vypiplané a fanoušci, pro které je kapela velkým pojmem, mohou být spokojeni, mě tam však chybí nějaké to čaro, které třeba na minulém albu nebo na „Prehistoricism“ bylo. Náročnost hudby nemusí být automaticky ku prospěchu věci. Hudba prostě není matematika. Takže byť je album hudebně bezesporu namakané, zůstávám rezervovaný a hodnotím střízlivě.

16.03.2020	Diskuse (10)	Sicky