IRON MAIDEN - Dance Of Death

60%

Po tak skvělém a úspěšném návratu, jaký zkraje milénia představovalo dvanácté řadové album „Brave New World“, by se jen málokdo nadál, že kapela formátu IRON MAIDEN svůj potenciál hned následujícím studiovým počinem prohospodaří. Na další nahrávku museli fanoušci čekat něco přes tři roky a i tak „Dance Of Death“ neměla šanci v mnoha aspektech konkurovat svému předchůdci. Přitom Harrisovci měli všechno ve svých rukou, neboť za čtvrtstoletí existence docílili již takového statusu, že je v tvorbě absolutně nikdo nemohl omezovat a nedej bože někam tlačit. Nahrávka však u mne navždy ponese pečeť nevyužité šance. O jejích skromných přednostech i evidentních nedostatcích se pokusím něco napsat níže v textu.

Materiál, vznikající v londýnském studiu Sarm West od počátku roku 2003, však nejenom že nevlastnil rovnocenný skladatelský potenciál co předchozí počin „Brave New World“, ale příliš nezabodoval ani svým celkovým vyzněním, neboť produkce Kevina Shirleyho působila až neobvykle rutinně a nezaujatě. Jakoby si tento studiový guru ani neuvědomoval, s jak významnou a specifickou kapelou metalového žánru vlastně pracuje, a že by mělo být každé jejich album svátkem a nést sebou adekvátní osobitý sound. Místo toho si v roce 2003 fanoušci museli zvykat na plochý, nedynamický a takřka demáčový zvuk a hledat osvěžující momenty v sedmdesátiminutovém maratónu. Nuceni v rámci té šedi, tu a tam obohacené orchestrální aranží, chytat se čehokoliv, co by mohlo alespoň trochu připomínat úroveň těch slavných IRON MAIDEN ze starých časů. Materiál jakoby vznikl jen proto, aby už IRON MAIDEN mohli konečně vyjet na další koncertní štaci. „Dance Of Death“ pro mne tak představuje nejslabší studiové album IRON MAIDEN, na kterém se nachází hlas Bruce Dickinsona.

Celé album je situováno do kulis mystického divadla či nějakého zámeckého nočního karnevalu, jenž se stal rejdištěm čehosi zakázaného, co si v anonymitě dopřávají mocní. Svět vlivných, ať už z řad politiků, finančníků, podnikatelů, či stínových figur z uměleckých kruhů, bude pro veřejnost vždy představovat lákavé zboží, když se k tomu přidá prostředí tajemných sekt a rituálů, tak jako je znamenitě zfilmováno v Kubrickově posledním filmu Spalující touha (Eyes Wide Shut) z roku 1999, určitě se zvědavost ještě vystupňuje. Možná nějak takhle mohli uvažovat i IRON MAIDEN, když se s Rodem Smallwoodem v roce 2002 bavili o tematickém situování své nahrávky. Vyznění alba však nakonec neodpovídá jeho ambicím.

I Bruce Dickinson na následném turné k tématu zapovězených nočních párty přizpůsobil svou pódiovou image a během titulní skladby vbíhal na stage v masce či zahalen v rudé kápi. Co totiž kapela nedořešila v rámci zvukového vyznění alba, to v průběhu koncertního tažení dotahovala takřka k dokonalosti. Pro podobně etablované kapely se staly koncerty na počátku milénia již definitivně hlavním těžištěm zájmu a studiový perfekcionismus šel souvisle s tím bohužel trochu stranou. Jakoby najednou hlavní aktéry neinteresovalo dotahovat svá studiová díla k zvukové či aranžérské dokonalosti. Přes jistá zlevnění v kontextu celkového zvuku však Steve Harris neopouštěl od svých, dlouhá léta pěstovaných progresivistických choutek, takže deska, kromě přímočarých street-metalových válů, vlastnila i nejednu opravdu rozmáchlou píseň epičtější formy. 

Zajímavě se jeví názory na tehdejší obálku nové desky, neboť bylo od počátku zjevné, že právě obrazová stránka díla se vůbec nepovedla a digitální cover od známého britského grafika, kreslíře a programátora Davida Patchetta, je vůbec nejslabším motivem, kterému se dostalo té cti, stát se kdy obalem řadové desky IRON MAIDEN. Bruce Dickinson se zpětně dokonce k tomuto obrázku vyjádřil, že se jedná o něco tak příšerného, za co je třeba se stydět.

Album startuje kvapíkem „Wildest Dreams“, skladbou jenž podtrhuje od základu onu lacinost vyznění celé desky. Posluchač se tak zde nemá čeho chytit, neboť píseň nezaujme nápady, instrumentální stránkou ani svým stručným refrénem. O to více kapela překvapila, že podobnou píseň nominovala koncem srpna 2003 do pozice pilotního singlu. Po poslechu celé desky jsem to však již začal trochu chápat, neboť zde i nadále vlastně nebylo kde brát. Ani druhá jednohubka, píseň „Rainmaker“ s autorskou kooperací dvojice Murray/Harris, zrovna nedosahovala od IRON MAIDEN tolik očekávaného potenciálu, jakkoliv se možná jedná o to výraznější, co deska ve výsledku nabízí. V souvislosti s touhle relativně melodickou a chytlavou písní jsem si totiž uvědomil, že ať už tehdejší IRON MAIDEN hráli sebelépe, vše devalvovalo nevýrazné zvukové specifikování alba s nižším využitím dynamiky. Ve srovnání s majestátním „Brave New World“ se „Dance Of Death“ stalo o dost strožeji vyznívající sbírkou, což bylo lehké si uvědomit od prvních poslechů. Nejlepší skladbou se pro mne stala Harrisova „No More Lies“, kde mne baví nosná kytarová vyhrávka využívající zajímavé harmonie. Chytlavá píseň se z pozvolnějšího tempa dostává k svižnějším pasážím naprosto přirozeně a i přes svůj epičtější ráz působí chytlavě. Ve výsledku je tohle jedna z mála zdejších věcí, které by snesly srovnání s nápaditostí starší tvorby.

Krvavá historická událost z 13. století stála předobrazem Dickinsonově skladbě „Montségur“. Svižná a v hysterickém zaujetí prezentovaná píseň nese název po jihofrancouzské pevnosti Katarů, která byla ve středověku dobyta Křižáky a její osazenstvo bylo po své kapitulaci a odmítnutí výzvy k zřeknutí se sektářské víry bez milosti upáleno v podhradí. Titulní „Dance Of Death“ byla inspirována filmem Sedmá pečeť od slavného švédského režiséra Ingmara Bergmana. Janick Gers (ve svých kytarových partech a hbitých sólech jako vždy skvělý) i tradiční songwriter Steve Harris si s touhle mysticky vyznívající skladbou jako autoři docela vyhráli, není tedy divu, že se stala nakonec písní titulní. Šlo o skoro devítiminutovou osudovou (šachovou) partii středověkého rytíře se smrtí. Song obsahoval v podání IRON MAIDEN výrazné kytarové vyšívání, kterému byla vlastní historická nálada. 

Spolu s asi nejnáročnější položkou „Paschendale“ od dua Adrian Smith/ Steve Harris právě titulní věc nejpřesvědčivěji reprezentuje onu přetrvávající progresivistickou ambici novodobých IRON MAIDEN. Potemnělá a plíživá „Paschendale“ jakoby připomínala atmosféru alba „X-Factor“ a tudíž na rozdíl od titulní písně nevyznívá úplně melodicky. Skladba nese název po známém místě, jenž se stalo dějištěm jedné z nejznámějších vojenských operací provedených za 1. světové války jednotkami spojeneckých vojsk na území současné Belgie, čemuž Bruce Dickinson na koncertech přizpůsoboval vojenský oděv, do kterého se oblékal ve chvílích, kdy ji hlasově prezentoval. 

Svižná „New Frontier“ patří mezi obyčejnější skladby. Svým způsobem zde cítím jistou podobnost s „Wildest Dreams“ nebo „Montségur“, zkrátka přímočarý kvapík prezentovaný stylem start-cíl a bez epičtější nadstavby. Song je zajímavý už jen tím, že jde o jediný autorský kredit bubeníka Nicko McBraina za celou dobu jeho působení u IRON MAIDEN. Může zaujmout natlakovaná „Face In the Sand“, věc reagující tou dobou na politické události na Blízkém východě. Téma tehdy znovu rozpoutané války v Iráku se ukázalo pro britskou legendu natolik silné a rezonující, že jej vtěsnala do nejhustějšího válu alba. Velmi zajímavě a k ostatním skladbám kontrastně mě připadá závěrečná píseň „Journeyman“ a to nejen kvůli tomu, že jde o vůbec první celoakustickou věc IRON MAIDEN v jejich historii, ale také díky nemaidenovskému pojetí, které odpovídá vkusu Bruce Dickinsona, s jakým bodoval v průběhu devadesátých let na sólové dráze. Její zařazení, i díky vynikajícím orchestrálním aranžím, se mě jeví jako osvěžující nápad. Bohužel, materiál naproti tomu nabízel i nemálo zaměnitelnějších vatovitých kusů rock´n´rollovějšího rázu („Wildest Dreams“, „New Frontier“ , „Gates Of Tomorrow“  a „Age Of Innocence“). 

Přes výše uvedené nedostatky materiálu, jsem stále přesvědčen, že kdyby producent s kapelou k celému materiálu tehdy přistoupili po starém způsobu práce z časů Martina Birche, určitě by se mnohé momenty vyjasnily a svou sílu by tahle deska rovněž prokázala, bohužel takto pojatá sbírka zůstala za očekáváním a zvuková stránka s produkcí akorát podtrhly výslednou matnost v oné nepodcenitelné skladatelské rovině.

17.08.2021	Diskuse (29)	Stray janpibal@crazydiamond.cz