IRON MAIDEN - Fear Of The Dark

80%

Všeobecně se traduje, že první polovina devadesátých let heavy metalu nepřála. Osobně si to úplně nemyslím, protože řada těch opravdu velkých a zavedených kapel se beztak vykazovala kvalitními nahrávkami. Ona existenční krize se týkala spíše těch menších uskupení z tehdy řídnoucích řad melodiků. S odstupem času si album „Fear Of The Dark“ posluchači spojují hlavně s titulní skladbou, jenž se postupem let propracovala mezi největší klasiku, bez které si mnozí pořádný koncert IRON MAIDEN nedokáží ani představit. Jenže to je pohled zcela nepřesně charakterizující dané období, protože těch nových skutečností a zvukových proměn, které se v rámci téhle kapitoly života britské heavymetalové legendy staly zásadními, bylo mnohem víc. I díky tomu si zde připomeneme hlavní okolnosti fungování IRON MAIDEN, související právě s etapou těsně před odchodem Bruce na sólovou dráhu. 

Tehdy aktuální studiové album bylo očekáváno jako každé jiné od nich, tedy s velkým napětím a předpokladem, že půjde znovu o mistrovské dílo nejlepší kapely žánru. Je však pravda, že se deska asi nejvíce vymykala zavedenému stylu a byla svolná k hardrockovějším partům a citlivě vedeným úkrokům kamsi stranou. Každopádně šlo o materiál, který plně souzněl s dobou, kde již nebylo místo pro umělejší produkci osmdesátých let a vše se rychle vracelo k přirozenosti - materiál se vykazoval větším počtem volnějších temp, akustických či poměrně hypnoticky vedených pasáží, své místo však měly i chytlavé hymny na první dobrou. Celkově bych řekl, že byl materiál znamenitě namíchán a působí přes svou různorodost kompaktně. Pokud si všimnete na „Fear Of The Dark“ autorských kreditů jednotlivých skladeb, zjistíte, že ty byly z části napsány samotným Stevem Harrisem, či v rámci spolupráce Harrise s Janickem Gersem, a nebo naopak Brucem Dickinsonem, případně během zpěvákovi spolupráce s někým z kytarového dua Murray/Gers. Nikdy nedošlo k situaci, aby společnými autory nějaké písně byli Bruce Dickinson a Steve Harris, což u mne dnes budí dojem, že už tak velký rozdíl ve vkusu k tvorbě, se postupem let ještě prohloubil a podepsal se na komunikaci. Oba tahouni toho měli v rámci názoru na směr kapely čím dál méně společného.

O posledním celosvětovém turné Bruce Dickinsona v pozici zpěváka IRON MAIDEN se tehdy tradovalo, že frontman už do svých vokálních partů během show nejde tak naplno jako dříve, dost často nechává prostor publiku a celkově si to dost ulehčuje. I díky němu bylo údajně patrné, že něco v řadách legendy není v pořádku. O prvním koncertu IRON MAIDEN na našem území, v natřískaném Paláci kultury a sportu v Ostravě-Vítkovicích, dost lidí mluvilo jako o zklamání a ne úplně naplněném potenciálu. Mnoho indicií tehdy vedlo k tušenému rozuzlení, na jehož konci byla na jaře 1993 zveřejněná novinka, že Bruce Dickinson po jedenácti letech odchází z kapely a že tohle turné bylo jeho posledním. Legenda tak byla vržena do éry nejistoty a mnoho heavymetalových fans zpráva o odchodu jejich idola zarmoutila. Jak se brzy ukázalo, byla logickým vyústěním dlouholetých neshod. Vraťme se však o více než rok zpět, do doby kdy „Fear Of The Dark“ teprve vznikalo.

Deska byla nahrána v domácím studiu Steva Harrise Barnyard na jeho usedlosti v Essexu, což byla vlastně na moderní studiové prostory předělaná stodola. Desku sice produkoval opět Martin Birch, ale kapelník mu zde výrazně sekundoval. Celkově se tak má za to, že nad albem po produkční stránce drželi dohled oba. Pro Martina Birche šlo nejen o jeho poslední produkci u IRON MAIDEN, ale bohužel i poslední jím produkované hudební dílo celkově. Netuším, za jakých podmínek tehdy spolupráce fungovala a co bylo příčinou konce jedné nezapomenutelné kapitoly v dějinách heavy metalu, každopádně Birch se už k této činnosti nikdy nevrátil. Skladby se vykazovaly různorodějším nastavením a jakoby se snažily pojetí Maiden naroubovat na rockovější rámec. Při detailnějším poslechu a při znalosti práce jednotlivých aktérů bylo zjevné, kdo z muzikantů za tou kterou písní coby autor stojí. Ve výsledku tenhle koktejl působil nadmíru pozitivně, neboť se desce podařilo zachovat si zajímavost a napětí, a songy fungovaly i v rámci širší stylové perspektivy s lehce dávkovanými prvky progrese.

Album vydané v květnu 1992 zahajuje zběsilá jízda „Be Quick Or Be Dead“ , jakási Harrisova odpověď na agresivnější subžánry tvrdé metalové hudby. Jde o freneticky podaný, tvrdý a rychlý heavymetalový song, který se však může měřit s nejedním thrashovým nářezem. Tenhle vál povyšuje i výtečná instrumentace a správně zanícený Dickinsonův hlas, zde glosující nástrahy života v moderním kapitalistickém světě, který nezná slitování se slabými a příliš pomalými. Skladba o několik týdnů dříve předznamenala emisi řadovky a ihned poutala na desku „Fear Of The Dark“ pozornost. Při nižší popularitě alba „No Prayer For The Dying“ bylo mnohým jasné, že IRON MAIDEN jsou v plné parádě zpět a heavy metal opravdu neumírá. Následovala druhá singlovka a o dost odlehčenější skladba „From Here To Eternity“. Chytlavá hymna staví na skandovaném stadiónovém refrénu a svou přímočarostí a vzdušností inklinuje k americkému Hard N´Heavy prostředí.

Třetí a opravdu nepříliš svižná skladba „Afraid To Shoot Strangers“ patřila bezesporu k těm nejzajímavějším momentům na desce. Citlivě vystavěná, nabytá uhrančivou atmosférou a zároveň velmi kultivovaná skladba na pomezí heavymetalového stylu IRON MAIDEN a inteligentních rockových fází si získala velkou popularitu a na delší dobu dokonale zapadla do koncertních programů kapely. Jejím autorem byl Steve Harris, který v písni s nádechem melancholie a epiky zavádí posluchače k tématu tehdejší války v Perském zálivu. I to byl rozdíl oproti tvorbě osmdesátých let. IRON MAIDEN za sebou nechávali svět literárních děl, nadpřirozena a fantazie, a věnovali se více skutečnému životu kolem sebe a dobovému dění. Skladba dle mého patří mezi nejkrásnější a nejdojemnější fáze alba „Fear of the Dark“, čemuž pomáhají i přechody mezi akustickými a hřmotnějšími motivy, včetně (v časomíře 2:44 začínajících) monumentálních vyhrávek dua Murray/Gers a rovněž jejich sól v rychlejší střední části.

Píseň „Fear Is The Key“ naráží na ožehavé sociální téma související s nemocí AIDS a byla sepsána dvojicí Dickinson/Gers coby reakce na smrt Freddieho Mercuryho v listopadu 1991. Upoutává mnohými originálními fázemi, zvláštně pojatými hypnotizujícími postupy, dlouhými kytarovými tóny a divnorytmy, stejně jako lehce vykolejenou atmosférou. Totéž lze říci i o další zvláštnůstce „Childhood´s End“, která vlastní několik vyšívánkovitých kytarových motivů, prolínajících se zde ne úplně chytlavých celkem. Se vším souzní logicky skvělá bubenická práce Nicko McBraina. Ve výsledku byly právě tyhle písně, v rámci progresu kapely, velmi přínosné. Ukázaly, že IRON MAIDEN nemusí znít stále podobně, ale mohou odbočit i na jiná území. Všechno je jednou poprvé! Hláška, jenž platí doslova a do písmene v případě následujícího songu „Wasting Love“, kdy se jedná o zcela první regulérní power-baladu IRON MAIDEN v jejich historii. Song od Bruce Dickinsona by se tak klidně hodil i do jeho pozvolna se chystající sólové dráhy. Zpěvákova skladatelská stopa je zde velmi patrná, protože kytary vyznávají více hardrockový a od zvuku IRON MAIDEN odlišný ráz. Mám však za to, že jde ve výsledku o zdařilou, z poloviny akustickou věc, která by vykazovala kvalitu, ať by vyšla v jakékoliv době. Zde dokonale, i díky Gersově kytaře, přispěla k navýšení různorodosti alba.

Ne moc výraznými písněmi jsou Harrisova „The Fugitive“, postavená na strohých riffech a sekaném rytmu, který je krájen dle Bruceova zpěvu, ale také „Chains Of Misery“ od dua Dave Murray/ Bruce Dickinson. Murrayova věc platí za méně nápadný chorál, využitelný zřejmě aby jistil výraznější čísla na seznamu. A protože ani následující „The Apparition“ zrovna nepřesvědčila, mělo album po své druhé třetině zaděláno na pozici největšího rozčarování v historii. Naštěstí se deska v posledních třech skladbách vyšvihla k úchvatnému finále, které celý výsledek zvrátilo. Za naprosto skvělou věc považuji nejen melodickou a perfektně uvolněnou hymnu „Judas Be My Guide“, zde vkusně gradující k atraktivnímu refrénu, který je doprovázen okouzlujícími kytarovými party a bezchybnou instrumentací, tak silácký tříminutový hymnus „Weekend Warrior“ narážející ve své přímosti na problematické téma britských fotbalových fans a jejich tehdejších víkendových pouličních střetů coby doprovodných skutečností v rámci fungování nejvyšší anglické fotbalové soutěže. Deska je posléze zakončena snad nejúchvatnější skladbou IRON MAIDEN v rámci celých devadesátých let, mocným osmiminutovým titulním chorálem „Fear Of the Dark“, který si získal postupem let u fans velkou popularitu a prakticky zlidověl. Skladba patří k nejznámějším písním historie této kapely a do dnes mě fascinuje její dokonalá výstavba od vybrnkávacího úvodu k refrénové gradaci. Bravo!

„Fear Of The Dark“ je ve výsledku velmi pestrým a do detailu propracovaným heavymetalovým albem, prostřednictvím kterého se slavná kapela velmi přirozeným a vkusným způsobem překlenula do devadesátých let. Pro stárnoucí hudebníky bylo tehdy opravdu velmi těžké neztratit se v té záplavě nových a mnohem tvrdších kapel či celých subžánrů. IRON MAIDEN si zachovali noblesu a svůj styl obohatili o rockovější prvky s decentní progresí, stejně dobře volili cestu přirozenosti a přírodního kytarového zvuku. Skladby nepůsobí tak urputně jako v osmdesátých letech, ale jejich uvolněnost a kytarová pestrost, stejně tak jako skladatelské ambice hlavních aktérů, z alba činí poměrně originální věc v rámci diskografie. Je možné si zde najít své hitovky a skladbové favority, stejně jako dávat přednost poměrně originálním, snově až surreálně pojatým věcem s rockovější podstatou. Několik chytlavých želízek v ohni je zde namícháno se zvláštnějšími kusy a výsledek určitě stojí za poslech, neboť z něho cítím stále opravdové zaujetí, invenci a poctivost.

Album zahajuje novou kapitolu i co se týče obalu, protože je rovněž poprvé opatřeno kresbou od někoho jiného než Dereka Riggse, letitého dvorního kreslíře kapely a strůjce památného maskota Eddieho. Autorem zdejší strašidelné kresby, na které na sebe nezapomenutelný maskot bere podobu zlovolného stromu, z jehož kmene na nás vzhlíží obklopen temnotou tiché lesní noci. Hororový výjev byl prací jistého Melvyna Granta. Mám pocit, že se poměrně jednoduchý návrh povedl a k titulu alba se ve všech směrech hodil, neboť ona noční přírodní scenérie s upířím stromem má skutečné vnitřní kouzlo. Vše se na chvíli zdálo perfektní, bohužel jen do doby než se rozjela koncertní karavana, na jejímž konci Bruce Dickinson oznámil šokující zprávu a sice svůj odchod z kapely, odůvodněný tím, že se chce věnovat již jen sólové dráze, prostřednictvím které bude pracovat na stylově odlišné a metalovým rámcem nesvázané hudbě. Asi nemusím připomínat to obrovské zklamání a obavy skutečně velkého množství fans IRON MAIDEN, obavy o to, co se bude dít v nadcházejících letech s jejich kapelou. Budoucnost navíc ukázala, že byly oprávněné.

IRON MAIDEN, v rámci onoho posledního světového turné s Brucem, headlinovali podruhé ve své historii festival Monsters Of Rock v anglickém Doningtonu, ale na rozdíl od roku 1988, kdy během prvního vystoupení trhali rekordy, tentokrát přitáhli pouhých 65000 návštěvníků, což nebylo na svou dobu vysoké číslo. Potvrdilo se tak, že ryzí heavymetalová hudba byla tehdy mnohými odepisována a svět již nějaký měsíc opěvoval jiné hrdiny. Jejich vystoupení bylo však i v roce 1992 hodnoceno velmi dobře, ale sestava s Diovskými BLACK SABBATH, SLAYER, W.A.S.P. a THE ALMIGHTY se holt jevila řadě lidí slabší než ta o čtyři roky dříve. Pořídili se zde záznamy, které posloužily pro živák Live At Donington (vydaný o rok později). Tou dobou nešlo o jedinou koncertní desku, neboť rovněž v roce 1993 vyšly ještě alba „A Real Live One“ a „A Real Dead One“, které byly poskládané ze skladeb hraných právě na turné roku 1992, přičemž první nosič obsahoval písně z novější etapy (tedy od roku 1986 do 1992) a druhý naopak starší klasiku (z let 1980-1984). Neduhem těchto desek se ukázalo, že skladby byly vybrány z různých koncertů turné, nebyly souvisle napojeny, a tak se mezery mezi nimi neobešly bez přerušování ševelu publika, který se po každé písni vytrácel a při zahájení nové zase vracel. 

Bruceovy poslední koncerty s IRON MAIDEN se odehrály v roce 1993 na domácí půdě. Šlo o rozlučkové a poměrně krátké britské turné. Na počátku roku 1994 IRON MAIDEN zveřejnili zprávu, že Bruceovou náhradou se stane jistý Blaze Bayley, poměrně neznámý zpěvák, do té doby spjatý s tvorbou britské rock´n´rollové party WOLFSBANE. Tohle rozhodnutí, nejen při faktu, že se o post frontmana IRON MAIDEN krátce před tím ucházelo velké množství skutečně prvotřídních pěvců, celou řadu lidí překvapilo. U těch, kteří již tehdy věděli, dost možná zavládlo zděšení, ostatní neseznámení v klidu nevědomí trpělivě vyčkávali. Do realizace další desky uběhl rok a několik měsíců. Tou dobou již Bruce Dickinson opanovával éter se svou úspěšnou druhou sólovou deskou „Balls To Picasso“, na které se nacházela celosvětově proslulá píseň „Tears Of The Dragon“. Ale o tom až příště...

01.06.2021	Diskuse (20)	Stray janpibal@crazydiamond.cz