IRON MAIDEN - Iron Maiden

90%

Poslední den roku 1978 se stal prvním zlomovým bodem v příběhu kapely IRON MAIDEN. Během čtyřiadvacetihodinového maratónu byly totiž 31.prosince ve studiu Spaceward v anglickém Cambridge zaznamenány čtyři první reprezentativní skladby, které později spustily lavinu zájmu o nový směr spojující v sobě pouliční syrovost (typickou do té doby spíše pro punk) s rychlostí, divokostí a schopnými hráčskými výkony charakterizovanými bohatou melodikou kytarových vyhrávek. Skladby „Prowler“, „Iron Maiden“, „Invasion“ a „Strange World“ následujícího roku přilákaly k IRON MAIDEN nejen zvídavé posluchače, ale rovněž lidi, kteří na rozvoji kariéry zásadní heavymetalové kapely historie měli v průběhu dalších měsíců a let velký podíl. Cestou cílevědomého kapitána Steva Harrise, baskytaristy a nadšeného fanatika do v té době odstrkované hardrockové hudby, se již tři roky prolínaly mnohé události, muzikantská hledání, spolupráce, i vesměs klubové koncerty, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se pod jeho rukama rodí kapela, která bude na samotném sklonku sedmdesátých let stát u zrodu velké kulturní revoluce, do pěti let dosáhne celosvětově výsadního postavení a rovněž někdy v budoucnu bude vyprodávat ty největší fotbalové stadióny. Fantastická cesta IRON MAIDEN napříč čtyřmi dekádami je nejen odrazem talentu, ohromující touhy a vůle, ale i potřeby jít si svou cestou navzdory měnící se době a krátkodechým trendům.

Zárodky nové metalové revoluce

Když se v listopadu 1978 poprvé za mikrofonem objevil Paul Di´Anno, byli IRON MAIDEN již tři roky aktivní a po pubech londýnského East Endu docela známou kapelou. Poutali na sebe pozornost nejen hlasitou živou produkcí, ale také roztodivným vystupováním jeho předchůdce, kudrnatého zrzavého zpěváka Dennise Wilcocka, který si na pódiu ujížděl na hororových proprietách ve stylu show ALICE COOPERA a maloval si obličej jako členové KISS. Počet lidí, které Wilcock svou image a show ke kapele přilákal, byl údajně stejně velký jako těch, které právě díky tomu odradil. To jednadvacetiletý Paul Di´Anno byl úplně jiný formát. Civilně vyhlížející řízek v džínách a kožené bundě, který se na pódiu choval stejně přirozeně, jako působil v běžném životě. Bezstarostný a energický pařič byl v etapě končící punkové horečky, zmítající již přes dva roky britskými městy, ideální volbou a ke kapele svým sytým a energickým hlasem pasoval, a taktéž přilákal celou řadu nových fans. IRON MAIDEN do té doby nikdy nehráli v centru Londýna, neboť pózeři z hudebních tiskovin tehdejší doby, stejně jako produkční vyhlášených barů a koncertních sálů, dávali přednost punk rocku a dlouhovlasé výrostky zamítali jako cosi starosvětského. A tak jedinou možností bylo stále pracovat na zdokonalování svých schopností a hrát tam, kde se jen dá.

Kromě čerstvě angažovaného Di´Anna doprovázel cílevědomého baskytaristu už druhým rokem i pozoruhodný kytarista Dave Murray a také bubeník Doug Sampson, jinak by se dalo říct, že se sestava obměňovala v letech 1976-1978 velice často, tudíž nemá žádný smysl vypisovat zde všechny její počáteční proměny. Silvestrovský demáč nahraný ve studiu Spaceward v Cambridge si postupem prvních měsíců roku 1979 získával v klubovém undergroundu velkou oblibu a koloval svižně mezi dlouhovlasými nadšenci, kteří prahli po tvrdé hudbě s přesahem a primitivně sprostý naturel punku jim byl cizí. I na koncerty začalo chodit o dost více lidí, mládež oděná v charakteristicky modrých džískách či kožených bundách. Onen boom zájmu okolo kapely byl nastartován především v klubu Bandwagon, kde jistý a tehdy velmi populární DJ Neal Kay zařadil nahrávku se songy „Prowler“ a „Iron Maiden“ do svého programu během populárního sobotního večera Bandwagon Heavy Metal Soundhouse, kde představoval své objevy na domácí rockové scéně. Puštění skladeb IRON MAIDEN způsobilo mezi návštěvníky takový povyk, že se ti dožadovali neustálého přehrávání skladeb z dema. Šeptanda o nové vynikající kapele se brzy donesla i k lidem z hudebních tiskovin, na což nejlépe reagovali Sounds, kde Neal Kay tehdy přispíval, a tak se právě tento plátek v roce 1979 staral o pozvolna rostoucí publicitu.

Osudové setkání

Osudovým setkáním pro Steva Harrise a jeho kumpány se stalo, když v létě 1979 pozvali jistého Roda, bývalého manažera a promotéra rockových kapel, na jeden ze svých koncertů, kde mu nadhodili, zdali se jich nechce ujmout. Rod Smallwood, do té doby nadšený příznivec DEEP PURPLE a silového hard rocku (taktéž odpůrce dobového punku), samozřejmě vycítil obrovský zápal hudebníků a ačkoliv již vlastně neměl zájem navazovat na ono lopocení v útrobách hudební branže, nakonec s výzvou souhlasil. S IRON MAIDEN jej pojila cílevědomost, protože, stejně jako Steve Harris, byl připraven pro velkou věc obětovat všechen svůj čas. Kapele samozřejmě ještě více pomohlo, že Smallwood byl v branži uznávaným profesionálem a člověkem s velmi dobrou pověstí seriózně jednajícího férového chlapa a známostmi na těch správných místech, takže se od léta začaly věci hýbat podstatně rychleji, než kdokoliv z kapely vůbec čekal. O čemž se IRON MAIDEN brzy přesvědčili jejich zařazením do pozice předskokanů na koncertě MOTÖRHEAD v Hammersmith Odeon. Tato událost se stala památnou, neboť předznamenala ohromnou eskalaci nových fans.

Pod dojmem několika divokých koncertních vystoupení Harrisovy družiny, dokázal Smallwood přesvědčil hlavouny od EMI, že podpis smlouvy s novou senzací, spouštějící tou dobou na Ostrovech revoluci heavy metalu, bude ze strany firmy vynikajícím počinem. Na koncertech nechyběly temně hororové propriety, frenetický náboj ani haldy suchého ledu valícího se pódiem. To všechno, spolu s rozdivočelými fans, dodávalo akcím opravdu nebezpečnou příchuť. Všichni si uvědomovali, že opravdová dlouhohrající deska je přesně to hlavní, co již značně populární a sledovaná kapela potřebuje. Fanouškům, dožadujícím se po koncertech také nějaké oficiální nahrávky, nešlo do nekonečna tvrdit, že kapela formátu IRON MAIDEN album stále nemá. Aby byl utišen hlad po nahrávce, dostal Rod nápad, coby předzvěst debutu vlastním nákladem vydat právě demonahrávku ze Spacewardu. Na desku v maxisinglovém formátu bylo však použito pouze tří skladeb – „Prowler“, „Iron Maiden“ a „Invasion“, přičemž „Strange World“ byla, i díky svému pozvolnému charakteru a snové atmosféře, nakonec vyřazena. Deska byla opatřena červeným obalem, v jehož středu se nacházela koncertní fotografie Paula Di´Anna, zachyceného z boční pódiové perspektivy, pořízená v roce 1979 na koncertě v Marquee. Nahrávka dostala název „The Soundhouse Tapes“ a prodávala se v Anglii neskutečně dobře. Prakticky všech pět tisíc výlisků zmizelo během dvou týdnů a brzy se musel náklad ještě rozšiřovat. Přišel tedy nejvyšší čas nahrát první regulérní album.

Za vytouženým debutem

Důležitým faktorem shody mezi Rodem Smallwoodem a Stevem Harrisem byl postoj, že pro IRON MAIDEN budou vždy prvořadé dlouhohrající desky, nikoliv potencionální úspěch dosažený prostřednictvím hitových singlů. Oba se shodli na poctivější a z uměleckého hlediska náročnější cestě. Ještě než se šlo do studia, čekaly kapelu dvě personální změny. Jednak hudebním kolotočem unaveného Sampsona vystřídal za bicími usměvavý pohodář, skvělý bubeník a rovněž také příznivec West Ham United Clive Burr, jenž v konkursu vyhrál nad rovněž výtečným Johnem Myllettem z NUTZ, a konečně do té doby stále problematický post druhého kytaristy obsadil (vedle stabilního Davea Murraye) jistý Dennis Stratton, zkušený kytarový harcovník a fanoušek WISHBOUNE ASH, jehož srdce plálo spíše pro jemnější rockové produkce a hudbu vycházející z blues či tíhnoucí k dobovému AOR. Fakt, že byl Stratton o něco starší ročník, měl trochu jiné hudební cítění a byl rovněž nucen (jako jediný v kapele) už tehdy živit vlastní rodinu, což v etapě investic a nutnosti maximálního soustředění na IRON MAIDEN značilo ztrátu bočních kšeftů (zdroje příjmů), způsobil nakonec jeho brzký odchod (prakticky hned za rok, na podzim 1980, ale o tom až jindy).

Když v prosinci 1979 v sestavě Di´Anno-Murray-Stratton-Harris-Burr nastupovali IRON MAIDEN do londýnského studia Kingsway, už sakra dobře věděli, jak mají jejich skladby znít a co na nich má být tím určujícím prvkem. Z tohoto důvodu nic nenutilo muzikanty dlouho nad vším spekulovat. Zkrátka vše jen v co nejlepší podobě vrhli na pás. Tehdy jim byl firmou EMI přidělen samolibý producent Wil Malone, který nikdy neopomíjel nadhodnocovat své dosavadní zásluhy v branži, ale ve výsledku byl k nahrávce IRON MAIDEN lhostejný. Nejen že nepochopil podstatu jejich tvorby, ale navíc v nepřítomnosti hudebníků měnil vyznění songů k obecně přijatelnější rockové formě, občasně přidával bombastickou aranži, jindy operoval s možností využití vícehlasů, tak aby zvuk debutové desky přiblížil jeho oblíbeným QUEEN. Jenže Steve Harris i Rod Smallwood si stáli za svým a byli jednoznačně proti jeho zásahům. Oba věděli, že se producentovy úpravy vůbec neslučují s podstatou hudby IRON MAIDEN, natož pak představami fanoušků NWOBHM (Nová vlna britského heavy metalu). Bohudík si nenechali svůj sen zohýbat, tudíž docílili zachování přirozeného robustního vyznění zdvojených kytar se spoustou vyhrávek a sól, ale i divokých rytmů a rozohněného vokálu. 

Nespoutaný úprk k vrcholu

Debutovou desku předznamenal v únoru 1980 pilotní singl „Running Free“, nespoutaná pouliční halekačka vzešlá z autorské spolupráce Steva Harrise s Paulem Di´Annem, která se brzy stala hitem a jakýmsi symbolem právě zpěvákova působení u IRON MAIDEN. V písni se pouliční hejsek vyzpívává ze své touhy po svobodě, což ještě umocňuje chytlavost přímočaré písně věnované fanouškům fotbalového klubu West Ham United, mířící bez oklik k nosnému refrénu. Píseň představuje nejznámější odrhovačku, co IRON MAIDEN ve svých počátcích přinesli, nicméně se této skladbě opravdu nedal upřít skvělý hymnický ráz a poutavá jednoduchost. Prostřednictvím „Running Free“ si IRON MAIDEN odbyli svůj televizní debut, když jim byla věnována pětiminutovka v tehdy určujícím hudebním pořadu Top Of The Pops. V průběhu sedmdesátých let a v éře těsně před MTV zcela zásadní hitparádě britské televize. Byli zde dokonce prvními vystupujícími, kteří si vymohli podmínku, že se zde objeví jen v případě, pokud budou skutečně naživo hrát, nikoliv, tak jak to tehdy bylo obvyklé, pohybově doprovázet playback. Skladba byla nakonec na debutové desce umístěna coby třetí song v pořadí. Ještě je třeba připomenout, že na obale prvního singlu se rovněž v přítmí noční ulice poprvé objevila podivná postava střapatého pobudy, před kterým utíká metalově vyhlížející mladík. O totožnosti tohoto individua nebylo do té doby nikomu nic známo.

Nejskvělejší heavymetalový maskot na světě

Eponymní album nakonec vyšlo v polovině dubna 1980 a brzy slavilo velký úspěch. Fanoušci natěšení skvělými koncerty svou kapelu podpořili a během prvních týdnů po vydání vzali obchody útokem, což vyneslo kapelu na skvělou 4.příčku albového žebříčku prodejnosti ve Velké Británii. Kapela jen s údivem sledovala tyto posuny vzhůru v národní charts. Nejen heavy metalová hudba však byla tím, co v případě IRON MAIDEN poutalo pozornost. Pozdvižení totiž rovněž způsobil obal, na kterém byla umístěna tvář odrbaného chlapíka s obličejem vytřeštěné smrtky. Eddie se brzy stal neoddělitelnou součástí vizuálu kapely a jeho podobizna v mnoha situacích provází všechny obaly alb i koncertní plakáty IRON MAIDEN dodnes. Tento komiksový vagabund skvěle souzněl s hlasitou hudbou kapely, neboť vypadal stejně divoce, což mělo podpořit nestárnoucí charakter a nadšení hudby IRON MAIDEN. Ačkoliv měli Harrisovci již v sedmdesátých letech během koncertů na pódiu obří hlavu se svítícíma očima, chrlící všude kolem kouř, šlo jen o předzvěst pozdějších věcí. Původní inspirací pro maskota byl román Muž se železnou maskou odehrávající se ve Francii 17.století za časů vlády krále Ludvíka XIV. a protože IRON MAIDEN prahli po větší originalitě a nadčasovosti, bylo třeba celé téma modernizovat a udělat jej bližší mladému metalovému osazenstvu. Eddie tedy ožil a rozpohyboval se.

Autorem Eddieho byl tehdy dvaadvacetiletý kreslíř Derek Riggs, nedostudovaný žák umělecké školy, který Smallwooda zaujal svými komiksovými pracemi. V původní verzi byl pouliční zběsilec sice namalován coby punkový smrťák s krátkými vlasy, ale všechny potřebné detaily byly v krátkém čase vychytány. Plodná spolupráce mezi IRON MAIDEN a Derekem Riggsem nakonec vydržela patnáct let a celá řada jeho kreseb se stala doslova legendární. Maskot Eddie není jen tak nějakou postavičkou z plakátů, ale velmi záhy se objevoval na každém koncertě vedle kapely, ať už na sebe jeho podobiznu navlékl někdo z bedňáků nebo sám Rod Smallwood, aby na pódiu v průběhu skladby „Iron Maiden“ se všemi dováděl. Jak šly roky a IRON MAIDEN jezdili větší a větší štace, rostl na pódiu i Eddie, jehož podobu ovlivňovalo rovněž téma aktuálních albových obálek či kreseb doplňujících celá turné. Do dnes jde o nejznámějšího a nejpopulárnějšího maskota v metalové historii.

Ministerská předsedkyně zavražděna rockery!

Další senzaci způsobil hned druhý singl „Sanctuary“, jehož obal zdobila Riggsova kresba s motivem divoce vyhlížejícího Eddieho s nožem v ruce, za kterým leží na chodníku postarší žena konzervativního vzhledu, svírající v ruce odtrženou část plakátu kapely. Při uvědomění si názvu kapely IRON MAIDEN a podobnosti oné dámy s tehdejší britskou ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherovou, jež si navíc vysloužila pro své tvrdé zásahy v rámci restrukturalizace britského průmyslu přezdívku „železná lady“, se celá záležitost dokonale bulvarizovala, takže například The Daily Mirror ohlašoval zprávu o vydání kontroverzního singlu palcovým titulkem: „Je to vražda, Maggie napadena rockery!“ Co se týče skladby, šlo o svižnou a burácivou jízdu, která byla již v době vydání prověřena mnoha koncerty a která se rovněž postupem času stala klasikou. Netuším však, z jakého důvodu nebyla „Sanctuary“ nakonec umístěna do původního vydání debutové desky.

Strhující debut

Pokud si rozebereme debutové album skladbu po skladbě, je třeba říct, že nahrávka chytne už od prvního fláku a nepustí až do své konce v podobě titulní písně. Divoká hymna „Prowler“, coby jeden ze základních stavebních kamenů rané tvorby IRON MAIDEN, na který kapela ve svých počátcích nalákala do klubů široké zástupy metalových teenagerů, měla vždy magnetizující účinek. V jejím zvuku bylo vždy umocněno to, co oddělovalo kapelu od ostatních jednotek NWOBHM. Kytarová práce dvojice Murray/Stratton prakticky ještě dnes naplňuje všechny základní atributy poctivého heavy metalu v jeho nejryzejší britské podobě. Svižné tempo, chlapácký hlas Paula Di´Anna a všudypřítomné vřeštící kytary pumpující do posluchačů notnou dávku adrenalinu, pozornost posluchače musela být tedy přikována. Druhá „Remember Tomorrow“ naproti tomu odhaluje trochu jiný svět. Pozvolna se rozjíždějící song v poryvech kytarové akustiky znázorňuje jakýsi mystický fantasy prostor, plný proměnlivých barev, ševelících stínů a teskných vzpomínek vztahujících se až kamsi mimo náš životní čas. Di´Annův vášnivý hlas postupně přechází od nostalgicky pojatého zpěvu až k bolestným fázím plným dlouhých výkřiků. Zde IRON MAIDEN poprvé naznačili určitý epičtější ráz vlastní tvorby, který později dokázali mnohokrát rozvíjet a přitom zůstávat v mantinelech vlastního zvuku. Skvělá záležitost.

Po výše zmíněné a popsané „Running Free“ přišel čas na opravdovou lahůdku, kterou byla čtvrtá skladba v pořadí „Phantom Of the Opera“, zběsilá věc plná temné atmosféry je dost možná považována za absolutní vrchol prvotní fáze tvorby IRON MAIDEN. Námět z literárního díla Gastona Lerouxe odhaluje osamělý noční svět skrývajícího se člověka, znetvořeného hudebního génia s pohnutým osudem. Píseň charakterizují zejména nepoklidné kytarové riffy, tolik typické pro pozdější tvorbu kapely, ale také vysoká rychlost a zběsilé rytmy, mnohdy operující s neočekávanými zvraty. B stranu LP desky zahajovala další lahůdka, instrumentálka „Transylvania“. V té byla umocněna typická kytarová melodika IRON MAIDEN, a sice prostřednictvím vyhrávek, Murrayem modulovaných do zběsilého tance. Posluchač zde má opravdu pocit, jakoby se účastnil nějakého podivného reje na vrcholcích Karpat a skákal s Valachy přes obrovské ohnivé vatry. Asi nejstarší zde umístěnou skladbou je podmanivě snová „Strange World“, která platí za jakýsi opak divokých NWOBHM výpadů a všech rychlých songů MAIDEN. Song vznikl v roce 1976, v době kdy byl u mikrofonu jistý Paul Day (předchůdce Wilcocka i Di´Anna), nicméně k dokonalosti jej dostala právě až verze umístěná na debutové album. Paul Di´Anno se v písni plné teskné atmosféry a ponuré akustiky zaskvěl výtečným pěveckým výkonem a Dennis Stratton si vyloženě liboval v dlouhých tónech onoho památného sóla, které údajně hrál s mnohem větší vášní než všechny rychlé metalové party. V rámci svého naturelu tak píseň funguje i jako důležitý katalyzátor barvitosti a různorodosti materiálu na debutové desce IRON MAIDEN.

V případě sedmé „Charlotte The Harlot“ dostáváme rychlý a velmi v chytlavý song s hitovými ambicemi a nekompromisně vedenou heavymetalovou patinou. Píseň o prostitutce vychází z autorského vkladu kytaristy Davea Murraye a v době aktuálnosti šlo o velmi oblíbenou záležitost. Album zakončuje zběsilý nářez nesoucí název samotné kapely, song „Iron Maiden“. Ten ještě dnes patří k největší klasice a zní v závěru každého koncertu IRON MAIDEN. Během této písně vybíhá na pódium maskot Eddie a běsní spolu s muzikanty. Kapele se zde podařilo docílit opravdu neslýchané tvrdosti a lze říci, že píseň nakonec měla zásadní vliv na další evoluci v metalové hudbě a tendence k dalšímu přitvrzování. Ostatně i v rámci celé NWOBHM se Maideni vyjímali nejen díky nadstandardní muzikantské výbavě a velmi schopné skladatelské práci, ale také díky tomu, že zněli mnohem osobitěji, mohutněji a více divoce než kdokoliv jiný. Právě oni se stali vůdčími představiteli hnutí, které nabídlo i další později celosvětově známá jména jako SAXON a DEF LEPPARD, připojili se k němu i o něco starší a v té době již celosvětově poměrně dobře zavedené kapely MOTÖRHEAD a JUDAS PRIEST, ale patřila sem i spousta malých avšak pozoruhodných válečníků hájící čest britské oceli: ANGEL WITCH, DIAMOND HEAD a TYGERS OF PAN TANG počínaje, SAMSON, RAVEN, BLITZKRIEG či SAVAGE konče.

Od května 1980 propagovali IRON MAIDEN nahrávku živě, nejprve doma na Ostrovech, posléze se přesunuli i dál do Evropy. Vrcholem se samozřejmě stalo vystoupení na hlavním pódiu v rámci již tehdy největšího anglického festivalového podniku Reading, kde kvintet rozhodně nezklamal, ačkoliv se některým členům zprvu podlamovala nervozitou kolena. Koncertní tažení posléze pokračovala i na podzim, kdy byl vypuštěn třetí singl „Women In Uniform“, trefující se laškovně do žen ve vojenských uniformách.  Poměrně jednoduchý song představoval další chytlavý hymnus a byl k němu natočen zcela první hraný videoklip IRON MAIDEN, což mnohé potěšilo a celé řadě dalších bylo jedno, neboť těžiště zájmu fans vězelo na dlouhohrajících albech. Uvnitř kapely se však již pozornost obracela do budoucnosti, protože bylo znát, že kytarista Dennis Stratton není zcela oddán jejich věci a do koncepce kapely, cestující bez oddychu mimo rodnou hroudu, zkrátka příliš nezapadal, stejně tak bylo důležité upnout veškeré soustředění na tvorbu albového následovníka. Ale o tom všem až zase příště...

01.03.2021	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz