IRON MAIDEN - Killers

80%

Když v rámci zlomového roku 1980 stanuli IRON MAIDEN v popředí nově vznikajícího heavymetalového hnutí, na nováčky si vedli přesvědčivě. Hlasitá kytarová hudba už se po letech útlumu znovu drala na světlo a duněla velkými anglickými městy. Nová vlna britského heavy metalu tvořená celou řadou dravých a neoposlouchaných kapel záhy vystřídala u kormidla punk, kterému po stránce invence poměrně brzy docházel dech. Jarní emise bezejmenného debutu IRON MAIDEN způsobila obrovský zájem posluchačů. Ostrovní naděje, známá díky koncertování v předprogramu slavných JUDAS PRIEST na jejich British Steel Tour (předznamenaném kontroverzní hláškou „Nakopeme jim zadky!“ od prostořekého frontmana Paula Di´Anna) a obdivným článkům v hudebním týdeníku Sounds, hned poté odjela kratší ostrovní šňůru spolu s PRAYING MANTIS, dále pak slavila trumf v průběhu srpnového festivalového klání v Readingu a taktéž odehrála své první evropské turné (před americkými KISS). Cílevědomost Steva Harrise a manažerské zásluhy Roda Smallwooda konečně začaly nést první plody úspěchu. Jediné, co oběma trochu kalilo radost, byla především ne úplně bezchybná personální stránka. Oba se shodli na tom, že nespolehlivost, neochotu týmové spolupráce či dokonce absenci nadšení je možné řešit jen jediným možným způsobem. Stroj IRON MAIDEN se odhodlaně rozjel za dosažením těch nejvyšších možných cílů a v této fázi vlastní existence na nikoho příliš dlouho nečekal.

Kytarista přímo pro nás

Právě podzimní evropské turné v předprogramu KISS naplno odhalilo, že kytarista Dennis Stratton nemůže zůstat. Na pódiích nesrovnalosti sice poznat nebyly, byť jeho výkony řadě lidí připadaly o něco vlažnější než u ostatních členů. Ovšem když zmíněný hudebník v době volna každou chvíli vyhledával příležitost, aby se svými spoluhráči nemusel trávit čas, celé to značilo, že je něco špatně. Dennis se z koncertu na koncert přepravoval s personálem KISS, sledoval jejich bedňáky při přípravě show a celkově komunikoval s kýmkoliv jiným, jen ne s vlastními. Rozčarování Roda Smallwooda a Stevea Harrise z jeho chování, především při faktu, že si oba zakládali na semknutosti týmu a věrnosti značce, netřeba podrobně popisovat. Ani hudebně nebyli IRON MAIDEN kytaristovi moc blízcí, sám totiž poslouchal spíše EAGLES, což se od začátku vědělo a nebylo považované za překážku. Jenže vývoj situace v časech cestování ještě prohloubil vzájemné rozdíly. Nakonec bylo nutné volit radikální řez a Dennis Stratton byl po turné s okamžitou platností a v náladě, která se jen stěží dá nazvat přátelskou, odejit.

Adrian Smith, kytarista provinční hardrockové kapely URCHIN, ve které kdysi působil i jeho kamarád ze středoškolských let Dave Murray, byl tehdy pro IRON MAIDEN jednoznačně první volbou. Vždyť mu ono místo nabízeli již na začátku roku 1979, tedy ještě před tím než se objevil Stratton. Tehdy Adrian odmítl, protože stále ještě věřil ve svůj projekt a toužil se s ním prosadit. Na podzim 1980 už však nezaváhal a chytil příležitost za pačesy. Stal se tak v rámci regulérního a ve vážné náladě odehraného konkursu novým kytaristou IRON MAIDEN. Přísně naladěný Rod Smallwood si jej proklepl do detailu, aby předešel možnostem později vyvstalých problémů. Během přehrávek byl Smallwood každou chvíli mírněn hudebníky, kteří se s tehdy prvním a posledním prověřovaným kytaristou velmi dobře znali z lokálního klubového prostředí.

Architekt nejspecifičtějšího heavymetalového zvuku osmdesátých let

Nikoho ani moc nepřekvapilo, jak rychle Adrian Smith do sestavy IRON MAIDEN zapadl. Už v listopadu a prosinci 1980 odjel kratší britské turné čítající dvanáct koncertů a okamžitě si svým energickým pojetím získal fanoušky. Bylo zkrátka poznat, že je s Harrisovci naladěn na stejnou notu. Věci pomohlo, že byl i dlouholetým kamarádem Davea Murraye, se kterým byl znamenitě sehrán. Oba kytaristé reprezentovali sice naprosto odlišné pojetí kytarové hry, ale ve výsledku tyto rozdíly dělaly vyznění jejich dvojzápřahu ještě zajímavější. Murray byl spíše hráčem lehce se unášejícím improvizacemi, takže v průběhu koncertu nepřetržitě a uvolněně sóloval a taktéž s úsměvem či typicky optimistickým pohledem se pokládal do všech svých vyhrávek, kdežto Smith působil ve svém přikrčeném postoji soustředěně na své do detailu propracované party. Ono kratší předvánoční turné bylo zakončeno úchvatným koncertem v londýnském sále Rainbow, kde byl ten večer přítomen i jiný velmi důležitý člověk, později spjatý s hudbou IRON MAIDEN – producent Martin Birch.

Jeden z nejvyhlášenějších producentů své doby o IRON MAIDEN už nějakou dobu věděl, jenže začínající band si na studiového specialistu jeho formátu zkrátka netroufal. Hodně lidem z branže však bylo od začátku jasné, že ke zkřížení cest mezi nově se rodící velkou kapelou a studiovým mistrem nakonec přeci jen někdy dojde. Martin Birch si v sedmdesátých letech udělal skvělé jméno svou prací na deskách hardrockových monster jako DEEP PURPLE nebo RAINBOW, začínal s FLEETWOOD MAC Petera Greena v roce 1969 a nakonec byl také u nahrávek kapel jako WHITESNAKE, BLUE ÖYSTER CULT nebo tehdy čerstvě velel Diovskému reunionu s BLACK SABBATH. Zkrátka v jeho portfoliu se nacházela nejedna perla hardrockové historie. Když Birche na jaře 1980, během jeho studiových prací s BLUE ÖYSTER CULT v New Yorku, navštívil Ritchie Blackmore, přinesl mu právě i debutovou desku IRON MAIDEN a komentoval jí způsobem, že jde o novou skvělou anglickou kapelu, takže docela nechápe, že jí Birch už dávno nedělá. Po pravdě, producenta ona nespoutaná nahrávka velmi zaujala, název bandu si zapamatoval, ale nechal věci volný průběh. 

Když fungujete v kapele zaštítěné manažerskou prací Roda Smallwooda, pak nic není nemožné. Velmi brzy se tak cesty Stevea Harrise a Martina Birche protnuly, výsledkem čehož vznikla jedna z nejbáječnějších a nejdelších spoluprací mezi heavymetalovou kapelou a specificky pracujícím producentem coby dokonalým arbitrem jejího stylu a zvuku. Birch s IRON MAIDEN nahrál během dvanácti let osm vynikajících studiových alb a jeden legendární živák.

Plynulé přípravy a background druhé desky

V londýnském studiu Battery, kam se Maideni přesunuli v čase vánoc 1980, s úžasem sledovali práci uznávaného studiového machra, pod jehož rukama v sedmdesátých letech vznikala celá řada jimi uctívaných klasik. Obdivovali jeho schopnost ponoru a zainteresovanost do nahrávání, která u jiných producentů nebyla až tolik zjevná. Při vzpomínce na Wila Maloneho, během jeho prací na debutu, nebo na Tonyho Platta, který si rutinním způsobem odkroutil své hodiny na ne až tak povedeném singlu „Women In Uniform“, rázem věděli, že pracují s někým, koho chtějí mít po svém boku neustále. Nahrávky se odvíjely v dobré náladě a rychlém tempu, díky soustředěné atmosféře a pohlcením novými písněmi, které měla kapela, tedy až na pár detailů, předem již připravené. I Martin Birch byl z hudby IRON MAIDEN doslova nadšený. Využíval svých zkušeností, nesnažil se měnit představy Stevea Harrise, ale ve správný moment zvýrazňoval dravost i heroický naturel jejich metalové hudby. Materiál tak byl již v únoru 1981 připraven k vydání a dostal název „Killers“, podle jedné z rychlých skladeb, heavymetalové jízdy vzešlé ze skladatelské spolupráce Harrise s Paulem Di´Annem.

Vyobrazení šíleného Eddieho na obale alba „Killers“ působí ve srovnání s obalem debutu akčněji. Kresba od Dereka Riggse tentokrát zachycuje divoce se šklebícího maskota, kterak stojí nad kdesi dole tušenou objetí a svírá v ruce v přítmí noční ulice sekyrku. Kapela kreslířovi vyprávěla o místech svého působení a on tak stratfordské domy v pozadí, s nápisy na nich a osvětlenými okny, přizpůsobil co nejvíce skutečnosti. Obal alba je považován za klasický a jeho motiv si získal u heavymetalových příznivců v průběhu dalších let velkou oblibu. Vydání desky bylo doplněné březnovým singlem „Twilight Zone/ Wrathchild“, ze kterého uspěla především druhá skladba, ta se navíc objevila právě i na desce. Fanoušci svižnou hymnu „Wrathchild“ již nějakou dobu znali z koncertů, a tak na její studiové zpracování netrpělivě čekali. „Twilight Zone“ naopak vcelku zapadla, byť rovněž nešlo o špatnou věc. Příliš se však nepovedl kýčovitý obal tohoto singlu, kde se z pozadí zapomenuté kresby Eddie sápe na dívku sedící v negližé před zrcadlem.

Opravdu vražedné album?

Pokud se přesuneme k druhé řadové desce a zaměříme se pouze na její hudební složku, předně si potvrdíme, že stylově zde pětice pokračovala v rozvíjení svého heavymetalového zvuku. Přestože je dnes o rok starší debutová deska považována za skladbově oceňovanější materiál, na kterém se nachází více oněch nesmrtelných klasik, v roce 1981 vydaná druhá řadovka vykazuje pro změnu větší kvalitu v oblasti zvuku a produkce. Její skladby působí semknutěji a velmi vyrovnaně. Na „Killers“ už lze snadno rozpoznat ony specifické postupy IRON MAIDEN, zdobené mnoha vyhrávkami a sóly, jinde naopak ukované pevným rytmem do majestátního marše. Na desku bylo nakonec použito zcela vše, co měl tehdy Steve Harris v zásobě.

Album startuje pochodovou instrumentálkou „The Ides Of March“, která za přispění stupňujících se kytarových tónů připravuje skoro dvě minuty půdu pro výtečný heavymetalový trhák „Wrathchild“, jednu z vůbec nejdivočejších skladeb raného období IRON MAIDEN a éry NWOBHM. Na skladbě je poznat onen zápal, jaký muzikanti v době nahrávání cítili a v průběhu svižné vyřvávačky tak dochází i na perfektní představení nového kytarového tandemu  Dave Murray/ Adrian Smith. O „Wrathchild“ by se dalo říct, že byla stvořena přímo pro koncerty a hlas Paula Di´Anna jí vždy dodával na chlapácké energii. Následná „Murders In The Rue Morgue“ za ní však nezaostává a představuje po rozmáchlých vyhrávkách z úvodu také přechod k strhujícímu tempu a metalovému dovádění. Skladba upaluje překotně vpřed a upoutá nejen běsnícím refrénem, ale i skutečností, že si téma Steve Harris převzal z dobře známého literárního díla od Edgara Alana Poea. Jde o jednu ze dvou skladeb, na jejímž vzniku se spolu s Harrisem podílel kytarista Adrian Smith. Zpěvný rockec vybuzený do pořádných otáček, to je „Another Life“, tak trochu opomíjená, ale vůbec ne slabá záležitost srdnatého rocku. Pochodová „Genghis Khan“ je další osobitou instrumentálkou vykazující se bojovností a specifickým zvukem kytarového dua. O něco méně provařená skladba „Innocent Exile“ plně souzní s předešlými a má rovněž punc nezanedbatelného artefaktu své doby.

Asi nejtvrdším songem z časů působení Paula Di´Anna u IRON MAIDEN je vlastně titulní vypalovačka „Killers“. Kapele se zde podařilo přenést mohutnost hardrockových vzorů, všech oblíbených kapel sedmdesátých let (UFO, THIN LIZZY, DEEP PURPLE), do modernější podoby a dát jí zvuk nebezpečnější než cokoliv tehdy slyšeného. Skladba se valí jako běsnící harpyje a zřejmě spolu s „Wrathchild“ platí za nejvíce klasický vál na tomto albu. Mě velmi zaujala i další píseň, do poloakustické podoby situovaná a svým naturelem výpravná „Prodigal Son“. Na té se s výhradním autorem Stevem Harrisem rovněž podílel Adrian Smith. Tahle skladba má rozhodně širší pole působnosti a spadá prakticky k hardrockovému území. Její odlehčenost přispívá k navýšení různorodosti této jinak semknuté desky. Svým odlišným charakterem totiž celek nenarušuje, naopak znamenitě zapadá do koncepce nahrávky. Precizní instrumentace (včetně místy výrazně probublávající baskytary) už je na nahrávce samozřejmostí. Cit pro dramaturgii a schopnost namíchat desku ze skladeb, které se nenuceně doplňují, v osmdesátých letech k IRON MAIDEN vždy patřily a svědčily o velkém talentu hudebníků i Martina Birche.

Další velkou skladbou je svižná hymna „Purgatory“, která byla během zahájení prvního celosvětového turné IRON MAIDEN vydána i coby singl. Šlo o věc poměrně staršího data, kterou ještě v sedmdesátých letech Harris prezentoval pod názvem „Floating“. Její přejmenování, zrychlení a přidání na agresi jí spolu s lepší produkcí jednoznačně prospělo. Obálku malé desky zdobila malba znetvořené tváře ďábla, ze kterého se pomalu stává Eddie. Kapela sice tou dobou již měla v zásobě Riggsovu kresbu, kde Eddie ovládá ďábla coby loutku (a ten zas o něco menšího Eddieho, a tak dále...), ale šetřila si ji na příští velkou nahrávku. Budoucnost ukázala, že to bylo správné rozhodnutí, protože motiv se stal legendárním. Zde tedy postačila ďáblova ošklivá tvář. Album bylo posléze zakončeno nekompromisní vypalovačkou „Drifter“ a potvrdilo, že se zde nenachází jediná slabší věc, neboť i tento song snesl přísné požadavky špičkové metalové práce hodné vůdčích představitelů NWOBHM.

Osobně vnímám „Killers“ jako podceňované a opomíjené album, nutno však říct, že tomu tak je neprávem, neboť se zde kapele podařilo zachytit neopakovatelný proud energie a udělat velký krok k vlastnímu zvuku. IRON MAIDEN model 1981 byli sice teprve na počátku svého velkého příběhu a dozajista v budoucnu nahráli lepší alba, ale prvotní definování atributů vlastního zvuku, onoho nadhledu, nápaditosti a špičkové muzikantské výbavy (kombinované s produkcí Martina Birche), nelze tomuto dílu upřít. Ano, schází zde klasiky typu „Phantom Of The Opera“, „Prowler“, „Running Free“ nebo „Iron Maiden“, ale i zdejší skladby dle mého představují výborně zocelený materiál z éry před Brucem, takže přestože hodnotím o 10% níže než debut, není zas tak jisté, že je druhá deska určitě slabší. V žádném případě se nejedná o pouhé vysypání šuplíků, naopak dílo má specifickou příchuď a dravou náladu odkazující k době svého vzniku.

Stále větší problémy s Paulem

Vrásky však Harrisovi během nadcházejícího dlouhého turné začal dělat Paul Di´Anno, který zvýšený tlak na svou osobu, v časech stále se zvětšujícího zájmu veřejnosti o jejich kapelu, přestával zvládal a své nálady utápěl v alkoholu a dokonce také v drogách. Jenže to byla nejkratší cesta do pekla. Na frontmanovi byla určitá rozhozenost brzy vidět a jeho pěvecké výkony začaly být značně nevyrovnané. Když se muselo, díky jeho indispozicím, zrušit několik večerů, dospěla situace do stavu, který musel být velmi záhy řešen. IRON MAIDEN si byli stále více jistí skutečností, že pokud Paul zůstane, bude to mít v podstatě zničující dopad na jejich následnou kariéru. Bylo nutné se pomalu poohlížet po někom spolehlivějším a pokud možno pěvecky stabilnějším. Není tedy divu, že během letní pauzy již Harris s Rodem Smallwoodem brousili zákulisím letních festivalů, kde je zaujal jistý energický frontman s hlasem, který se dal měřit s výkony Iana Gillana. Svou strhující pódiovou akčností a hlasem jako zvon je Bruce Bruce (jak si Bruce Dickinson tehdy říkal) dokonale uhranul. Působil tehdy v řadách ne až tak zajímavých SAMSON - úderky kytaristy Paula Samsona známé také díky bubeníkovi, který si říkal Thunderstick a vystupoval na koncertech v gumové sado-maso kukle - a každému bylo jasné, že má zkrátka na víc.

Po evropské části turné z jara 1981, přišlo na řadu několik velmi úspěšných show na Dálném východě, v zemi metalu zaslíbené - Japonsku, následovala Austrálie a na začátku podzimu 1981 odjeli IRON MAIDEN i své první americké turné v předprogramu JUDAS PRIEST. Šlo o zážitek, ze kterého hudebníci dlouho čerpali a který je do budoucna velmi zocelil, neboť předskakování velkým hvězdám sebou neslo i mnohem větší zátěž, zkrátka větší a profesionálnější pódia a stále větší návštěvnost. Nic nemohlo lépe zpropagovat hudbu na vrchol se deroucí kapely, než právě podobně velká zkouška. Problémy s Paulem Di ´Annem se však stále kupily a kapela s ním prakticky dokodrcala až do konce této štace, kdy si obě strany řekly jednou pro vždy a ve smířené atmosféře sbohem. Bruce Dickinson totiž jejich nabídku mezi tím přijal a stal se tak novým frontmanem IRON MAIDEN.

11.03.2021	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz