IRON MAIDEN - No Prayer For The Dying

80%

Na konci roku 1989 se hned dva z členů IRON MAIDEN věnovali přípravě svých sólových prvotin, ale zatímco u Bruce Dickinsona se jednalo o spontánní akci, po které se zpěvák do sestavy vrátil, u Adriana Smitha šlo o definitivní odchod ze sestavy. Kytarista se již delší dobu cítil unaven koncertním kolotočem, který se okolo největší heavymetalové kapely osmdesátých let roztáčel a cítil potřebu osvobození. Sestavil tak vlastní projekt A.S.a.P. (Adrian Smith And Project), aby v krátkém čase realizoval vlastní skladby, které sám rovněž obstojně nazpíval. Ty vyšly pod titulem „Silver And Gold“ a stylově se nesly v úhlednějším a více nadýchaném rockovém provedení, jdoucím naproti spíše americkému AOR vkusu.

Steve Harris tak měl, kromě promýšlení příprav k nadcházející řadovce Železné panny, starost především s obsazením uvolněného postu kytaristy, což se pro kapelníka, který v rámci své domovské stáje již sedm let nezažil personální obměnu (naposledy to bylo na sklonku roku 1982 při nahrazení Cliva Burra skvělým Nicko McBrainem), nejevilo zrovna jako komfortní situace. IRON MAIDEN si přivykli na dlouholetou stabilitu sestavy a tento stav si pochvaloval i jejich manažer Rod Smallwood. Nicméně náhrada za Adriana byla nalezena až překvapivě rychle, neboť novým členem se stal hudebník, jenž zrovna pomáhal Dickinsonovi s jeho sólovým albem. Janick Gers údajně do IRON MAIDEN zapadl od prvních chvil, takže už při první zkoušce bylo zjevné, že je přesně tím, koho Steve Harris a jeho kumpáni hledají. IRON MAIDEN, kteří měli za sebou desetiletku velkých úspěchů a posledních několik let obohacovali svůj zvuk bombastickými prvky s jasně progresivistickou ambicí, právě tehdy zatoužili po návratu k původní syrovosti, k hudbě svých počátků. I tahle věc krátce před tím Smithovi moc nevoněla a svým hudebním vkusem stál přesně na opačném pólu tužeb kapelníka. Poslední kapkou bylo údajné zamluvení skromného mobilního studia poblíž britské metropole, kde by byl nový materiál  velmi rychle zaznamenán. 

Kytarista Janick Gers nejenže dobře znal tvorbu heavymetalové stálice a měl za sebou zrovna nahrávání alba „Tattooed Millionaire“ s jejich zpěvákem Brucem Dickinsonem, ale především vykazoval potřebný feeling, kterým by dokázal novou tvorbu kapely obohatit. Byl samozřejmě spíše prototypem hardrockového kytaristy, ale to se ukázalo být ve výsledku spíše posilující vlastností, neboť s mistrem improvizací Davem Murrayem utvořil skvěle sehraný tandem, který když se pustil do svých vyhrávek a sólíček, musel mít nejeden posluchač pocit, že mašina IRON MAIDEN nikdy nebude zastavena. Gers každopádně pomohl soundu kapely a podpořil jeho trvalou neotřelost a řemeslnou kvalitu. V časech hnutí NWOBHM byl Gers členem WHITE SPIRIT, Hard N´Heavy kapely, která měla své vzory u tvorby Garyho Moorea a THIN LIZZY, v roce 1982 (po jediné nahrané desce WHITE SPIRIT) se chytil šance stát se členem kapely GILLAN, vedené bývalým Párplem Ianem Gillanem.

Jak už jsem výše zmínil, s připravovanou deskou se chtěli IRON MAIDEN vrátit k živému zvuku a pouliční syrovosti svých nejstarších alb a jít prakticky až někam k průlomové desce „The Number Of the Beast“, případně ještě dál do historie, tedy spíše k věcem nazpívaným Paulem Di´Annem. Progresivní ambice a zvuk vypolstrovaný syntezátory zrovna přestávaly být v kursu a s příchodem tvrdších žánrů cítili i IRON MAIDEN, že je čas ukázat svou více nekašírovanou stránku. Deska s drsnější podstatou, už díky způsobu rychlejšího živého zaznamenání, se měla brzy stát tím nejpřirozenějším dílem kapely za hodně dlouhou dobu. Nahrávání probíhalo opět za účasti famózního Martina Birche, ale tentokrát v mobilním studiu kapely THE ROLLING STONES. Ve srovnání se špičkovým studiovým komfortem z minulých prací se jednalo o spartánské prostředí. Snad aby se tento stav nepohodlí promítl i do nálady nových skladeb. Popravdě, Bruce Dickinson z tohoto přístupu rovněž nejásal. Skladby byly postaveny výhradně na kytarách a rytmice a reflektovaly více street-metalový feeling či návrat k přirozenosti.  

Bruce Dickinson, asi nejznámější heavymetalový zpěvák osmdesátých let, proslulý svým takřka „operním“ vibrátem, byl někdy tou dobou nucen přehodnotit svůj styl prezentace a snažil se pozměnit svůj pěvecký projev, respektive odlehčit jej. Naštěstí byl vždy obratným mistrem výrazových proměn, kterému nečinilo problém přizpůsobit vokální pojetí náladě toho kterého díla a ještě všemu uchovat patřičnou osobitost a emoci. Fanoušci po vydání „No Prayer For The Dying“, i přes určité změny které tohle album přineslo, vlastně ani moc nestrádali. Zkrátka vyšla další deska IRON MAIDEN, která se jako již tradičně velké spoustě jejich fans líbila. Ano, kapela vyznívala o něco více rockově, ale hudbu svých oblíbenců a typické postupy poznal z materiálu prakticky každý.

Kapela rovněž ustoupila od lyrické složky čerpající z nejrůznější, převážně sci-fi literatury a zaměřila se více na aktuální společenská a politická témata, odehrávající se kolem hudebníků v reálném životě. I přes surovější zvukovou stránku se opravdu nedalo říct, že by deska působila lacině či dokonce odflákle, naopak, pravdou bylo, že se Birchovi podařilo uchovat dílu velmi dobrou zvukovou úroveň. Stačí si všimnout častých štěbetavých duelů a kejklí odehrávajících se mezi novým kytarovým tandemem.  I rytmika předváděla jak má znít skutečný zápal, zkrátka celá kapela skvěle šlapala. Fanoušci se o tom přesvědčili na podzimním evropském turné roku 1990, kde Maidenům dělali společnost newyorští ANTHRAX. Ona energie a nadšení, jenž tehdy šly z obou metalových kapel, učinily z více než měsíc trvající karavany památnou záležitost. Kapela se sice zbavila přehršle pódiových rekvizit, obracela se k strohosti, ale určitě nepůsobila u konce s dechem. I když „No Prayer For The Dying“ nepatří zrovna k nejreprezentativnějším položkám jejich diskografie, osobně mám k nahrávce a jejímu období kladný vztah. Rozhodně při pozorném poslechu díla nechápu onu kritiku, které dnes často tahle deska čelí.

Album „No Prayer For The Dying“ vyšlo 1.října 1990 a okamžitě po svém vydání dosáhlo druhého místa britského žebříčku prodejnosti. Ve Spojených státech však došlo na pokračující ústup z pozic, což tam v celkovém součtu vyneslo Maidenům pouze zlatý certifikát za prodeje přesahující půlmilionu nosičů této nahrávky. Dařilo se v následujících měsících i singlům, neboť ještě tentýž rok bylo skladby „Holy Smoke“ všude plno. Satirický pohled směrem k pánbíčkářům možná někoho v bigotnějších oblastech světa pobouřil, ale píseň vzala ztečí nejrůznější metalové charts a slavila solidní ohlas. Na jaře 1991 ji však překonala druhá singlová vlaštovka „Bring Your Daughter...To The Slaughter“, která doslova vystřelila do čela celonárodní britské singlové hitparády a stala se tak první skladbou v historii IRON MAIDEN, které patřilo tohle prvenství. 

Obal nahrávky byl opět prací dvorního kreslíře Dereka Riggse, který tentokrát zachytil Eddieho, kterak se dere z útrob kamenné noční hrobky. Jeho levá ruka svírá pod krkem podivnou, modře nasvícenou postavu, snad zlodějíčka či vykradače hrobů, který poblíž náhrobku číhal s lampou v ruce. Tahle vyděšená osoba se sveřepým výrazem v obličeji se Rodu Smallwoodovi (a vlastně i členům kapely) nikdy příliš nezamlouvala, takže byla z některých pozdějších vydání a remasterů citlivě odstraněna. Na delší dobu šlo o poslední obálku IRON MAIDEN s autorstvím Dereka Riggse (později participoval ještě na obalu k desce „Brave New World“), kterého v devadesátých letech vystřídali jiní kreslíři, neboť se Smallwood s Harrisem obávali úpadku Riggsova Eddieho až kamsi do sféry přežité komiksové figurky věčně spjaté s osmdesátými lety. Důvodem byla tedy potřeba nových impulsů.

Když si rozebereme tuhle desku skladbu po skladbě, osobně se musím přiznat, že za nejsilnější položku seznamu považuji hned první song „Tailgunner“. Znamenitě jedoucí a chytlavý vál, který dokázal navodit u posluchačů skutečně životodárný feeling, v rámci kterého IRON MAIDEN s naprostou lehkostí spojili své metalové know-how s odlehčeně hardrockovou melodikou. Výtečně šlapající rytmika, prvotřídně sehrané kytarové party dua Murray/Gers, vykazující se mnoha sóly a nově nabytou ohnivostí, a v neposlední řadě také Dickinsonův hlas v poněkud civilnější rovině, to vše dělalo z „Tailgunner“ skutečně prvotřídní otvírák. Následovala již výše zmíněná singlovka „Holy Smoke“ nesoucí se rovněž v pozitivitou sršící náladě vybízející dokonce k tančení. Proti sobě zde stála úžasná nesvázanost Bruceova hlasu a pro IRON MAIDEN tolik typické vyhrávky, reprezentující to klasické z tvorby legendy, byť byly hrané s trochu hravějším naturelem.

Dalším vrcholem byla titulní „No Prayer for The Dying“, snad nejmelancholičtější skladba, jakou do té doby napsal Steve Harris. Song upoutá poklidným Bruceovým přednesem a tesknou kytarovou vyhrávkou, která i v souvislosti s pomalejším tempem okolo posluchače ovíjí hladivou smyčku, nicméně v druhé polovině dojde na divokou změnu a katarzi do reje zběsilosti rytmů a bleskových kytarových sól. Ve výsledku je i tohle jeden z nejlepších válů na desce, alespoň já to tak slyším. Odlehčenost v sobě má i další skladba „Public Enemy Number One“, která působí jako vcelku mile podaný sociální komentář. Větší hloubavost přináší opomíjená „Fates Warning“. Přehlídkou přízračné atmosféry, změn temp a typicky maidenovských vyhrávek, se vykazuje „The Assassin“, která zde prodlužuje sérii sice zajímavých, ale v kontextu celé diskografie IRON MAIDEN ne úplně zapamatovatelných a určitě i opomíjených písní na seznamu.

Romanticky klenuté nápěvy v „Run Silent Run Deep“, mající charakter určité výpravnosti, působily při tvrdosti této písně kontrastně a rozhodně jitřily pozornost, takže ve výsledku šlo o další slušný song, který potvrdil vysoké standardy tehdejší tvorby Maidens. Expresivní píseň „Hooks In You“ zůstala na seznamu po Adrianu Smithovi, který se jí před svým odchodem z kapely vzdal. Bruce Dickinson na ní trochu zapracoval a tak byl na světě další slušně swingující song, i když asi ne tak obvykle, jako bývalo pár let před tím zvykem u této autorské dvojice. Jako předposlední přišel na řadu onen strašidelný vál „Bring Your Daughter...To The Slaughter“, asi bez větších problémů nejvýraznější a nejznámější chorál, který se zde nacházel. Píseň převzatá z Dickinsonova autorského paklíku, určeného původně pro jeho sólovou dráhu (původně vznikla jako možný doprovod pátého dílu hororu Noční můra z Elm Street a na její realizaci participoval i Janick Gers), dle mnohých mohla směle konkurovat dobovým jistotám od takových značek jako ALICE COOPER, OZZY OSBOURNE nebo SKID ROW. Jak už jsem výše zmínil, skladba sklízela velké úspěchy a stala se základním stavebním kamenem živých vystoupení IRON MAIDEN na počátku devadesátých let. Temná atmosféra zadržovaného napětí, Bruceův charismatický hlas vedoucí až k stadiónovému refrénu a spousta skvělého řemesla. Doba, kdy západní svět ležel u nohou podobným metalovým singlům, mě vlastně dost chybí.

Mám velmi rád i závěrečnou píseň „Mother Russia“, což je hodně bezútěšná až patetická záležitost schopná hnout z emocemi nejednoho opravdovčíka. Píseň oplývá určitou toporně vedenou chytlavostí a dramaticky podanými party, které u ní vytvářejí dojem velkoleposti. Jde vlastně o jedinou věc na albu, kde je v určitých pasážích z úvodu skladby využit zvuk syntezátorů. Matka Rus se sice pohybuje na tenké hranici kýče, ale i tak mám pocit, že Harris svůj song zvládl uřídit bravurně a ten svou udatnou atmosférou vystihuje přesně to, co vystihovat má. Ve výsledku považuji album „No Prayer for The Dying“ za velmi zdařilé heavymetalové dílo počátku devadesátých let, které, zjevně jen díky ohromné konkurenci v rámci tvorby IRON MAIDEN, nikdy nebude patřil k stěžejním albům portfolia této kapely. Ve srovnání s tím, co v ranku vzniká v posledních mnoha letech, jde však o mistrovské dílo. Na desce se mě líbí její originalita v rámci diskografie, spontánní nekašírovanost a strhující instrumentální výkony i přes spěch propracované do detailů, stejně tak Bruceův hlas svolný k rockovějším polohám. Desku mám určitě výše než Bruceův sólový debut z téhož roku, rovněž v milimetrových parametrech výše než následné řadové album „Fear Of The Dark“. Minimálně album slyším tak za 80%.

25.05.2021	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz