IRON MAIDEN - Senjutsu
Když jsem koncem osmdesátých let začal poslouchat hudbu IRON MAIDEN,
měli na svém kontě sedm studiových alb a velmi pravděpodobně se tehdy
nacházeli na svém tvůrčím vrcholu. Co album, to milník heavy metalu. Jejich tvorba neměla jen dynamiku NWOBHM, ale vykazovala se i uměleckou nadstavbou oddělující kapelu od metalového stáda a byla všemi složkami zvuku rozpoznatelná od prvních momentů. Vzrůstající počty fans po celém světě šly ruku v ruce s cestou železného hegemonu, jenž tehdy nikdy nezaváhal. Uběhlo dalších třiatřicet let a IRON MAIDEN se po stránce pozornosti lidí drží na vrcholu stále,
i když lze v jejich repertoáru postřehnout slabší místa a jisté výrazové proměny. Současná náklonnost k delším epičtějším skladbám, vesměs vedených v pomalejších
tempech, rozděluje fans na dva tábory. Chci říct, že existuje spousta těch, kteří v současné době z jejich hudby opravdu nejásají. Zvukově mají novější alba daleko k perfekcionalistické produkci Martina Birche, v čemž dle mého sehrávají roli spíše změny v nahrávacím průmyslu, které se začaly dít na přelomu milénia, ale bohužel také nedostatek odstupu hlavního skladatele. Sedmnáctá řadovka určitě značně rozvíří mediální prostor, takže si o ní něco povíme i na našich stránkách.
Novinka
„Senjutsu“ přichází dlouhých šest let po předchozím albu
„The Book Of Souls“ a potvrzuje již výše naznačenou vývojovou linii. Kevin Shirley je, spíše než hlídač perfekce a vycizelovanosti IRON MAIDEN, ochotným spolupracovníkem, který slavné kapele pomůže k dosažení výsledku, jaký Maidenům dnes stačí a vyhovuje. Určité zklidnění a uvážlivější tempo budiž tak průvodními znaky aktuálního
„japonského“ nosiče. Steve Harris, v mládí velký obdivovatel britské 70´s hardrockové kapely WISHBONE ASH, se nehodlá vzdát rozmáchlých a pomalu gradujících songů, kde dostávají prostor poloakustické pasáže. Letošní dickinsonovská verze „The X Factor“ staví na bezprostřednosti a i když kolikrát irituje kýčovitou klávesovou aranží, stále dýchá niternou silou. Pokud heavymetalový posluchač na vývoj IRON MAIDEN přistoupí, tak si nemyslím, že by měl být z nové desky
vyloženě negativně zaskočen. Oproti říznějším JUDAS PRIEST (a pelotonu jejich nohsledů) měli IRON MAIDEN vždy svůj
vlastní svět.
Novinka se nahrávala v dobře známých
francouzských studiích Guillaume Tell v Paříži (před jednadvaceti lety zde vznikal například album „Brave New World“) a přichází předznamenána nepříliš radostným
obdobím, což je možná na jejím chmurnějším a dramatičtějším vyznění
trochu znát. Něco podobného zde už totiž kdysi v půli devadesátých let bylo. Oproti „The X Factor“ má dnes kapela zásobu lepších skladeb,
vygradovanějších motivů, ne až tak temný sound a hlavně zpěváka, který je schopen svým rozsahem desetiminutové klády utáhnout. Když dáte albu šanci, věc se nevyjeví vůbec špatně. Jen si musíte z osmdesátiminutového celku odmyslet nějakých třicet minut pidlikačech, zbytečného pseudo-uměleckého balastu a natahování. I tak kapela s Eddiem ve znaku, tentokrát coby japonským samurajem, vyznívá bojovně a odhodlaně. Ať už bylo ono těžší období
charakterizováno Dickinsonovými zdravotními komplikacemi, či celosvětovým stavem souvisejícím s pandemií
Covid, je třeba vědět, že IRON MAIDEN v druhé polovině předchozí dekády především upevnili značku prostřednictvím několika velice
úspěšných turné.
Výrazný klad - „Senjutsu“ je přehlednější nahrávkou než několik předchozích. Je sice vedena stylem opatrnější gradace, ale to zas až tak nevadí, neboť skladby jsou zapamatovatelnější. Je to větším zastoupením
nosných pěveckých linek než tomu bylo minule. Skladby se rozjíždějí z
pomalých akustických fází poměrně dlouho a postupně narůstají a gradují k pozoruhodným fázím. Záporem novinky je určitě absence
výrazných riffů, což potvrzuje fakt, že Maideni již definitivně propadli
vyhrávkovému kouzlení. Kytaristé jsou na desce o něco úspornější než v případě „The Book Of Souls“. Hluché pasáže jsou spíše o nudném natahování než přímo o chaotické hře na progres. Největším problémem „Senjutsu“ jsou, dle mého, kýčovité klávesové aranže, které
mnohdy působí jakoby navíc, tohle platí zejména u
druhé skladby „Stratego“, která je prošpikovaná nevkusnými pouťovými
zvuky synťáků a omšelými kytarovými vyhrávkami, jenž ji určitě nepovyšují.
Po velkolepém i když rozhodně ne prvoplánovém úvodu v podobě titulního pochodu „Senjutsu“ je druhá skladba vlastně zklamáním. Nevědět jak to u Maidens chodí v poslední době, člověk by čekal spíš šmrncovní singlovou jízdu po vzoru desek z počátku devadesátých let, jenže namísto toho dostává kýčovitou a zatuchlou starobu. Naopak v titulním rozmáchlém nástupu kapela působí, jakoby odhodlaně burcovala šiky japonských vojsk do slavné historické bitvy, vyztužovaná těžkopádnými údery McBrainových bicích. Poutavý začátek, který sice není zcela typickým rychlým songem na start, přes absenci prvoplánové chytlavosti však majestátní náladu navodit dokáže.
Třetí song v pořadí a pilotní singl „Writing On the Wall“ je o mnoho lepší než „Stratego“ a do hudby Maiden dostává nepříliš častý americký prvek. Akustické kytary v první klidnější půli evokují náladu jižanství a country tradicionalismu. Tahle nepříliš rychlá věc výborně graduje do výrazného refrénu, který působí jakoby se sem zatoulal z Dickinsonovy sólové dráhy. Odlehčující věc se znamenitou kytarovou výstavbou dle mého prospívá různorodosti celku. Pakliže bude v souvislosti s touhle deskou skloňováno slovo progrese, mám za to, že asi nejvhodněji zapůsobí v souvislosti se songem „Lost In a Lost World“, který se rozvine z blouznivého úvodu v obtěžkaný devítiminutový vál plný neprvoplánových i chytlavých partů, zajímavého groovu a konečně i nějakého toho kytarového dovádění. V rámci sól i vyhrávek je trio sekerníků letos perfektní. Ostatně právě sóla mne na novince přijdou velmi povedená. Je poznat, že se trio Jannick Gers, Dave Murray a Adrian Smith do tvorby aranží zcela ponořilo. Právě v souvislosti s „Lost In the Lost World“ si uvědomuji i stále obstojný Dickinsonův hlasový potenciál. Počínaje tímto kusem a konče první skladbou z druhého disku „Darkest Hour“ vlastně zažíváme ten nejdelší ze silných úseků alba. Nápaditosti této série skladeb posléze dosáhne už jen finální suita „Hell On Earth“, která je asi nejlepším příkladem stvrzení, že IRON MAIDEN mají stále potenciál napsat velkolepou desetiminutovou hymnu, co dává smysl a je schopná vybudit nadšení.
Asi nejzdařilejším kratším kusem novinky je skladba „Days Of Future Past“, kde je znát potenciál někdejšího vypalovačkového pojetí IRON MAIDEN. Zde se opravdu nedá mluvit o krizi a skladba nabídne vše, co si jen fanoušek jejich stylu může přát, neboť se zde nachází srdnatá zpěvová linka a celá řada úderných kytarových figur. Neméně zdařilá je následující skladba „The Time Machine“, která vkusně vyvažuje power údernost předchozího songu s epičtějším a temnějším pojetím skladeb z druhého disku. Na rozdíl od nich se však dokáže vyvarovat samoúčelných kejklí a natahovaných pseudouměleckých zdržovaček. Znovu se sice dostane na nosnou, keltsky znějící kytarovou vyhrávku, kterou během její gradace nelze dostat z hlavy, ale na rozdíl od „Death In the Celts“ nebo „The Parchment“ je to setkání ve všech směrech povznášející.
Na trochu problematičtějším druhém disku se nachází hned tři ze čtyř skladeb, které přesahují desetiminutovou hranici a definují tak současnou zálibu Irons v delších a pomalejších kusech, které můžeme brát i jako Harrisovu osobní poctu kapele WISHBONE ASH. Velkolepá a temná polo-balada „Darkest Hour“ vychází z toho, co bylo kapelou před čtvrtstoletím načrtnuto na desce „The X Factor“, jenže tentokrát mají Maideni na své straně dobré nápady i zpěváka, který je schopen dlouhou skladbu výrazově povýšit. Navzdory dlouhým poloakustickým úsekům a pomalému tempu jde bezpečně o jednu z nejzdařilejších věcí kolekce, která navíc přesně definuje aktuální styl kapely. V tomto případě nemám nic proti pomalu se rozjíždějící tvorbě. Naproti tomu další songy, konkrétně „Death In the Celts“ i následná „The Parchment“, bloudí v oněch obtížněji prostoupitelných neznámech, se kterými jsme měli tu čest na několika předchozích albech. Mám pocit, že zde vše působí snad ještě prázdněji. Vyškrtnutí obou by celku opravdu pomohlo. Dokola zvýrazňované opakování nepříliš záživných partů nikam nevede.
Opakem dvou prostředních kusů druhého disku se ukazuje být závěrečný skvostný vál „Hell On Earth“, který může být vlastně považován i za jakýsi vrchol nové desky. Majestátní song, který má sice také zdlouhavý komorně laděný rozjezd, ale po navození té správné atmosférky šestice v třetí minutě konečně práskne do kočáru a vše se dá euforicky do pohybu. Netvrdím, že jde o věc bezprostředně chytlavou, ale pokud Maideni chtějí nahrávat spíše rozmáchlé, dlouhé a pomalu rozvíjející se suity, pak typ skladeb jako je tahle každopádně beru.
V rámci rekapitulace kladů a záporů desky proti sobě stojí dvě věci. Skutečnost, že nápady užité v sedmi skladbách z deseti mají smysl a působí silně a to i v kontextu starší tvorby, na druhou stranu se v několika úsecích alba nevyhneme prázdné nabubřelosti a nesmyslnému natahování skladeb o všelijaké pidlikačky a podobné zbytečnosti. Tyto úseky zaberou skoro půlhodinu z celkového času více než osmdesáti minut. Můj názor je ten, že deska je z dvou třetin tvořena dobrým materiálem, bohužel producent selhává jako cizelátor jádra, jenž by měl nekompromisně odřezávat nadbytečné. Vzhledem k svému věku a zdravotnímu stavu zpívá Bruce Dickinson stále famózně. Kytaristé na sebe poutají pozornost obstojnou sólovou prací a celou řadou dobrých vyhrávek, bohužel letos si našli čas i na spoustu akustických úvodů. Rytmika je vzhledem k pomalejší formě písní znovu bezchybná, byť u Nicka McBraina už se asi začíná řešit věk a tomu přizpůsobovat dramaturgie nových skladeb. Známým neduhem současných Irons je absence přímočaré vypalovačky či heavymetalového hitu na první dobrou, což je nedostatek, který se s touhle kapelou vleče již skoro tři dekády. Zvuk není úplně špatný, ovšem na kapelu formátu IRON MAIDEN mě prostě přijde v jistých chvílích neúderný a matný. Vadí přehnaně časté klávesové aranže, díky svému kýčovitému zvuku navíc dodávající výsledku pachuť 70´s hardrockové zatuchlosti, čemuž ani plouživý charakter většiny písní nepomáhá. Navzdory výše uvedeným skutečnostem desku hodnotím jako solidní, málo platné, nějakých sedm povedených válů zde opravdu je. „Senjutsu“ se, dle mého, nachází mezi alby vydanými od roku 2000 zhruba v průměru, ve srovnání s nejslavnější érou však u mne nemá šanci uspět. Při rozhodování mezi dvěma známkami dávám spíš tu nižší, neboť vím, že jsem minulou desku nadhodnotil.
Nejlepší skladby: Days Of Future Past, The Time Machine, Darkest Hour, Hell On Earth a vlastně i Lost In a Lost World případně Writing On The Wall.
20.09.2021 | Diskuse (48) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Louža | 29.12.2022 22:26 |
Iron Maiden bylo moje úplně první zahraniční metalový elpíčko, který jsem si pouštěl vedle svého oblíbeného hitu Jožin z bažin. Moc desek jsme tenkrát neměli (matčin mladistvý odkaz Goťáka a Zagorku nepočítám), takže jsem točil Jožina, Radegasta, Plni energie a Live after Death a to někdy na přelomu 80. a 90. let. Dodnes si pamatuju to překvapení, že se na albu se zombíkem vylézajícím z hrobu nachází vlastně docela normální hudba. |
Alda | 29.12.2022 21:17 |
Můj první MAIDEN byl "Piece of Mind", někdy v létě roku 84 :-) Pamatuji si to proto, že měli k večeři na talíři pod poklopem... mozek :-) |
Stray | 29.12.2022 20:09 |
Když jsem začal poslouchat MAIDEN, tak jejich nejnovější deskou byla Seventh Son, jo jasně No Prayer je první album, jehož vydáním jsem bezprostředně žil, pamatuju, byl to začátek podzimu 1990 a Maideni hned vyrazili na evropskou šňůru v předprogramu s ANTHRAX (ti měli venku od července Persistence of Time), první koncerty se snad konaly ještě pár dní před vydáním No Prayer. |
orre | 29.12.2022 19:59 |
No Prayer miluju! První Maiden co jsem zažil v době vydání jako novinku, možná proto. No a Fear mám v Top 3, takže asi tak.:-) Fear a The X Factor v Top 3 docela troufalost. Vlastně Top 4, protože mezi Piece a Somewhere fakt nevím. |
Alda | 29.12.2022 19:28 |
Já nemám moc v oblibě první dvě alba, pak to byla jízda, která skončila právě s No Prayer for the Dying. X Factor je v klidu - pravda, chvíli trvalo než jsem ho "pochopil" - Virtual XI je opravdu slabé, no a z nové éry s B.D. mi přijde nejslabší The Final Frontier. |
Stray | 29.12.2022 17:36 |
Louža: Stran devadesátek to nesmíš brát doslovně, měl jsem na mysli hlavně éru s Blazem. Schválně koukni kolik jsem dal Fear Of the Dark, osobně si myslím že tak 80%, tedy shodnou známku jako desku, jejíž vydáním jsem vcelku prožíval No Prayer For The Dying. obě mám za stejně solidní věci.
|
Lord VILE | 29.12.2022 17:28 |
A to mně se zase album "No Prayer for the Dying" líbí, protože to jsou společně s "Killers" jediné CD, který z diskografie IRON MAIDEM doma mám. |
Louža | 29.12.2022 16:56 |
Moment moment. Fear of the Dark byl taky v devadesátých letech. Pro mě i po třiceti letech pořád synonymum moderního metalu. Ten Faktor, nebo Virtuál aspoň budí vášně. Ale jestli existuje fakt jediný album, který opravdu nikoho nezajímá a nikdo ho neskloňuje a to úplně právem. Tak je to No Prayer for the Dying. |
orre | 29.12.2022 16:31 |
V tom případě nechápu, co jsem já! Virtual XI beru jako jednu z nejhorších desek všech dob a The X Factor mám v Top 3 Maiden! A mimochodem to všeobecné nadšení z Brave New World ani náhodou nesdílím. V době vydání jsem z toho byl stejně špatný jako z Virtual XI. Nazpívat to Blaze, všichni by to pohřbili. Taky menší polovina toho materiálu pochází z dob Virtual XI. |
Stray | 29.12.2022 14:44 |
Fanoušci Iron Maiden se dělí na dvě skupiny - fajnšmekry, kteří ví co je na jejich kapele dobře, stejně jako dokáží pojmenovat nevydarena alba, no a pak na ty, co od nich berou vše. Tato selanka bez vkusu skáče radostí na Bayleyho etapou, stejně jako nad Dance of Death či Senjutsu. :-) Kapele jsem už odpustil, neboť Brave New World chápu jako dostatečnou omluvu za otresna devadesátá léta. |