IRON MAIDEN - Somewhere In Time

100%

Po napěchovaném koncertním programu World Slavery Tour 84-85´potřebovali Maideni o něco delší čas na reaktivaci sil. K získání určitého odstupu od rozjetého kolotoče tvorby a koncertování mělo rovněž posloužit plánované vydání koncertního alba. Nakonec se dva měsíce podzimu roku 1985 ukázaly být pro některé členy největším volnem od začátku spolupráce s manažerem Rodem Smallwoodem. Zatímco si tedy část kapely užívala zaslouženého volna, Steve Harris a Martin Birch už od léta pracovali na živých záznamech z právě uplynulého turné, které později tvořily obsah prvního živáku IRON MAIDEN, slavného záznamu „Live After Death“. Materiál ještě dnes patří mezi nejúspěšnější koncertní desky celé historie heavy metalu a může směle konkurovat takovým lahůdkám jako „Made In Japan“ od DEEP PURPLE, „No Sleep Til´Hammersmith“ od MOTÖRHEAD nebo „Tokyo Tapes“ od SCORPIONS. Záznam nakonec vyšel jako dvojalbum, neboť měla kapela značně materiálu. Nakonec bylo rozhodnuto o využití dvou večerů z Long Beach Areny v Los Angeles z března 1985, které posléze tvořily tři strany 2LP a byly na čtvrté straně doplněny několika úseky z vystoupení v londýnském sále Hammersmith Odeon z podzimu 1984. K realizaci nakonec došlo na konci října 1985 a vydání bylo opatřeno fantastickým modro-žlutým obalem od Dereka Riggse, kde se běsnící maskot Eddie dere do hřbitovní noci z útrob jakési hrobky. Výjev měl silnou hororovou atmosféru, působil velmi dramaticky a byl inspirován dílem H.P.Lovecrafta (konkrétně povídkou „The Nameless City“).

Během volna získaného realizací živáku se hudebníci věnovali svým koníčkům (autům, sportu, rybaření...) a dost pravděpodobně někteří přemýšleli i o dalším uměleckém směřování kapely. Zajímavě se dnes jeví zjištění, že touhy Bruce Dickinsona ohledně jím nově prezentované hudby se v dané době diametrálně lišily od pohledu ostatních členů. Zpěvák tehdy velmi chtěl opustit ulitu léta budovaného stylu IRON MAIDEN a prakticky toužil po civilním rockovém materiálu, který by, skrze výrazovou nekašírovanost, volně koketoval s tradicionalisticky písničkářským, případně blues-rockovým hudebním zázemím. Materiál, kde by se rovnoměrně střídaly akustické kytarové momenty s bouřlivějšími a vše by získávalo rozhled a neohraničenost srovnatelnou s tvorbou legendárních LED ZEPPELIN poloviny sedmdesátých let. Tak nějak zněla jeho vize.

Bruce tehdy velmi zaskočilo, když byly jeho nápady rychle smeteny ze stolu a nikdo s ním jeho touhy po vývoji podobným směrem nesdílel. Nakonec se skrze tvůrčí proces stal doslova pravý opak. Přednost dostala kombinace heavy metalu se syntetickými zvuky a IRON MAIDEN se ještě ke všemu vzhlédli v nákupu nových, tehdy módních nástrojů, prostřednictvím kterých docílili futuristického vyznění poplatného zvukové módě poloviny osmdesátých let. Kapela sice zvukovou stránku modernizovala, ale ze svého stylu neuhnula ani o píď. Jestli je něčím následná fáze IRON MAIDEN výrazně poznamenána, pak je to ještě zatvrzelejším lpěním na rozvoji svého typického stylu a využitím zvuků kytarových syntezátorů, které dokonale opanovaly jejich příští řadové album. Znovu s napětím očekávané a do futuristických propriet zahalené „Somewhere In Time“ se nakonec zcela obešlo bez jakéhokoliv skladatelského příspěvku Bruce Dickinsona.

Deska nakonec vznikala od konce roku 1985 do jara 1986 na několika rozličných místech a kladla si za cíl nejen setrvat u typických postupů a stylových hodnot IRON MAIDEN, ovšem co se formy provedení týče, také naznačila možnosti posouvat se modernějším směrem. Produkce se opětovně s chutí ujal studiový mistr Martin Birch a během prací docílil dosud nejbombastičtějšího vyznění. Rytmická sekce opětovně fascinovala špičkovou souhrou a své party znovu nahrála v osvědčených Compass Point studiích v Nassau na Bahamách. Naopak všechny kytary, aranže a zpěvy byly posléze zaznamenány v Nizozemsku ve studiích Wisseloord v Hildersumu, kde se tehdy nacházela moderní technologie usnadňující práci se záznamy. Výsledný mix a mastering následně proběhl v New Yorku. Steve Harris měl jasnou představu, jak výsledné album chce pojmout. Nahrávka tak byla nastylizovaná velmi atraktivním a nápadně futuristickým směrem a jejím spojujícím tématem bylo sci-fi cestování a z toho plynoucí dobrodružství. Nahrávka sice nebyla koncepčním albem, ale vzájemně související náměty posluchače zaváděly mimo náš životní prostor a taktéž mimo bežný čas.

Báječně a nanejvýš bombasticky se jevil již cover díla. Derek Riggs si tentokrát ukousl opravdu velké sousto a znamenitě vykreslil Eddieho coby ozbrojeného sci-fi cyborga a umístil jej, s vražedným úkolem neznámého původu, do ulic jakési fantastické megalopole z časů budoucích. Spletitě řešený obrázek se vykazoval mnoha pozoruhodnostmi a do ulic futuristického města byly rovněž zasazeny nápisy a objekty kapele i jejím fanouškům z reálného života dobře známé. Londýnský pub Ruskin´Arms jako někdejší základna kapely, cedule oznamující výsledek zápasu West Hamu s Arsenalem, neonové logo klubu Rainbow, kde kapela odehrála v starých časech své průlomové koncerty, zkrátka šlo o zasazení obvyklých míst do nového světa. K tomuto obrázku dvorního kreslíře kapely údajně inspiroval vynikající, literaturou cyber-punku ovlivněný film Blade Runner s Harrisonem Fordem v hlavní roli a myšlenku na podobný námět posléze ještě posílilo uveřejnění přelomového akčního sci-fi trháku Terminátor od tehdy se zjevivšího amerického režiséra Jamese Camerona. Eddie v roli napůl člověka a napůl stroje, procházející ostražitě a se zbraní v ruce labyrintem ulic neznámého světa, to téma se brzy ukázalo velmi atraktivní i pro fans, zvlášť pak v USA, kde kapela získala za „Somewhere In Time“ svou nejrychleji udělenou platinu.

Už zde byla řeč o Bruceových, tak trochu jiných představách ohledně desky, zpěvák se však velmi profesionálně přizpůsobil a k nazpívání nového alba, s jehož vznikem a stylizací ve skutečnosti nesouzněl, využil všech svých schopností. Deska se tak, i díky němu, stala dalším vynikajícím heavymetalovým milníkem a doprovodila v roce 1986 IRON MAIDEN na jejich pouti do trochu jiné dimenze, tentokrát poznamenané zvukovou dokonalostí a kytarovými syntezátory, které výsledku dodávaly na oblejších hranách a celkově posílily melodický aspekt věci. IRON MAIDEN již dávno přežili časy drsňáckého hnutí NWOBHM a jako nejslavnější kapela žánru potřebovali rovněž svůj zvuk aktualizovat. 

Pravověrný heavy metal byl tak posunut modernějším směrem prostřednictvím studiového perfekcionismu. Pokud si uvědomíme, že ve stejné době i konkurenční JUDAS PRIEST koketovali výrazným způsobem s umělými kytarovými synťáky na jejich řadovce „Turbo“, velmi úspěšní hardrockeři DEF LEPPARD po těžké fázi existence, související s autonehodou a ztrátou ruky bubeníka Ricka Allena, stanuli za krátko na dalším vrcholu kariéry prostřednictvím bombasticky vyhypeovaného alba „Hysteria“ a konečně, že mezi nejúspěšnější díla své doby patřilo památné album „Slippery When Wet“ od stadiónových idolů BON JOVI, pak vězte, že se novinka IRON MAIDEN v zásadě nesnažila jít vědomě proti proudu a kapela pracovala v duchu toho, co se tehdy při studiové práci využívalo. Britům však může být připočteno ke cti, že si zachovali svou typickou fazónu a nesnažili se nikomu podbízet.

K albu samotnému. „Somewhere In Time“ představuje jeden z vrcholů perfekcionalismu nejen v rámci tvorby IRON MAIDEN, ale i celé heavymetalové scény osmdesátých let. Produkce byla vyladěna do sebemenšího detailu a album, překypující strhujícími momenty, zvalo posluchače na fantastickou výpravu mimo náš prostor a čas. Poslech tohoto alba byl pro mne vždy dobrodružstvím a to ve smyslu naprosté ucelenosti materiálu a zároveň i díky přemíře poutavých momentů, střídajících se zde v rychlém sledu takovým způsobem, že si člověk během několika poslechů přivodil až závrať. Ani zdaleka si všeho zajímavého během jednoho ochutnání nevšimnete.

Přes onu nahuštěnost, svižnost a plnost všech osmi skladeb, působila deska velmi uceleně, ať už po stránce vyznění, tak co se týče sci-fi ladění všech textů. Posluchač byl od začátku zván hlasem Dickinsona, coby průvodcem dobrodružstvími, na místa, jaká mohl spatřit snad jen v Hvězdných válkách. Nekonečný kosmos, existence neznámých světů a fantastických říší, zákonitosti co přesahují a fungují mimo naše vnímání reality. Sci-fi námět působil vhodně, aby se materiál mohl stát koncepčním albem. Nestalo se tak. Steve Harris dnes tvrdí, že kapela nikdy neuvažovala o tom, aby se „Somewhere In Time“ stalo koncepčním albem s uceleným příběhem. Motivy jsou tak předsouvány v abstraktních obrazech, které netvoří žádný souvislý příběh.

Počínaje úvodní „Caught Somewhere In Time“, která po majestátním rozjezdu s kytarovými syntezátory nastartovala desku a brzy ve svižném tempu a heroické náladě svištěla vstříc neznámým dobrodružstvím, nahrávka budila velkolepý a notně vygradovaný dojem. Synťáky dobarvený kytarový sound působil moderně a zurčel novotou. Chytlavost a nasazení kapely pak dokázaly posluchače zvaného na mimozemskou výpravu uhranout. Synťáky polstrovaný kytarový zvuk působil přívětivěji než kdy dříve a kytarové party dvojice Dave Murray/ Adrian Smith dokázaly generovat nezanedbatelné množství nápaditých motivů. Byl to právě Adrian Smith, který se zde zaskvěl hned třemi položkami. Dvě z nich byly nominovány do pozice singlů. Jako druhá v pořadí na desce se nacházela právě jeho skladba „Wasted Years“, ve skrytu Adrianovy duše narážející na úmorný životní styl hudebníka na nekonečné koncertní trase. Šlo v rámci přímočarosti a rychlé gradace o chytlavou jízdu od začátku do konce. Nebylo pochyb, že právě tahle skladba od Adriana Smitha byla směrována na americký trh, jenž vždy oslavoval vše nápadné na první poslech.

IRON MAIDEN se však vždy snažili nepopřít svou podstatu metalové kapely, těžiště jejíž tvorby dlouhodobě vězí na albech a na hlubším uměleckém potenciálu, a tak ani „Wasted Years“ v žádném případě nepopírala onen trvanlivý aspekt jejich tvorby. I díky této písni, komerčnějšímu kursu metalové hudby poloviny osmdesátých let a rozhodně také šikovnému promu, to nakonec velmi brzy ve Spojených státech album dotáhlo k platině a dodnes se nachází mezi nejúspěšnějšími od IRON MAIDEN vůbec. Song je charakterizován kaskádovým, vřeštivě pojatým kytarovým staccato partem, který se písní prolíná a ta posléze šplhá k zajímavému refrénu i strhující sólové kytarové katarzi, jenž připomíná kosmický přelet galaxií.

Další bouřlivější skladbou je znovu Smithova „Sea Of Madness“. Ta ve svém jádru představuje nejen další melodický rozměr, ale zároveň může nabídnout i jeden z nejvypjatějších výkonů Bruce Dickinsona a ne zrovna jednoduchou instrumentaci. Vlastně celá kapela zde vydatně přikládá pod kotlem, jakoby si uvědomovala onen pohyb v zárodcích nově vznikajících tvrdších metalových odnoží, jejichž předobrazy tvořily tou dobou kapely METALLICA, SLAYER a třeba MEGADETH, vydávající již mladou generací velmi ceněná alba. Omračující mořská bouře šílenství „Sea Of Madness“ skvěle zapadá do semknutého kosmického konceptu nahrávky, ačkoliv její text stojí od tématů kosmického travellingu poněkud stranou. Postupem let si velikou oblibu u fans získala Harrisova skladba „Heaven Can Wait“, na desce umístěná coby čtvrtá položka A strany. Skladba se rovněž vykazovala svižnějším tempem, náročnými rytmy, perfektní instrumentací, ale také strhující kadencí slov v Brucem dramaticky odzpívaném textu. Fanoušci si skladbu natolik oblíbili, že ještě dnes patří k trvalkám koncertních programů IRON MAIDEN. Populární je zejména ona prostřední a poněkud uvolněnější pasáž s mnohohlasým chorálem, který na koncertech obstarávají právě návštěvníci akcí.

Stranu B zahajuje další fantastická záležitost, zvoucí nás na dalekou výpravu do kosmických světů, jenž se vymykají fantazii smrtelníka - „The Loneliness Of the Long Distance Runner“. Píseň od Steva Harrise je plná patosu, což ještě více umocňuje rozeznělé vibráto Dickinsonova hlasu, podporující zvláštně psychotickým způsobem onu neuvěřitelnou atmosféru desky. Bohužel je tento skvost v rámci celé diskografie IRON MAIDEN trestuhodně opomíjen a nikdy nebyl hrán na koncertech. Asi nejslabší položkou na albu je pro mne jediná pozvolnější věc a druhý singl „Stranger In A Strange Land“. Jedná se rovněž o další vstupenku na americký trh od Adriana Smitha. Osobně jsem dřív nechápal, proč si v rámci své žebříčkové prezentace IRON MAIDEN vybrali právě tuhle (díky pružné Harrisově baskytaře z úvodu) prostorem se ležérně pohupující věc. Dnes už chápu, že si právě americký trh žádal vstup od něčeho méně zběsilého a zároveň zapamatovatelnějšího. Text popisuje nebezpečnou pouť samotářského dobrodruha do neznámé země plné divných bytostí, nevlídnosti a věčného sněhu a ledu.

Následující „Deja-vu“ od dua Steve Harris/ Dave Murray mne přijde o dost zajímavější a sice jako naprosto strhující jízda. Co se týče instrumentace je song doslova dechberoucí, nepoklidný, nakloněn mimozemskému běsnění. Letí jako psychotická střela srovnaná s naturelem neznámých kosmických civilizací. Ojedinělý příspěvek blonďatého kytaristy určitě mohl směle konkurovat ostatním skladbám od zkušenějších autorů a kytarista si v něm, díky svým zběsilým kytarovým vyhrávkám, řádně zablbnul a ještě stačil prostřednictvím Dickinsonova zpěvu všem vysvětlit, co že je to vlastně to deja-vu. Vrchol samozřejmě přichází až s úplně závěrečnou položkou, jednou z vůbec nejlepších skladeb IRON MAIDEN v historii vůbec. Jednalo se o epický kolos „Alexander The Great“ oslavující život slavného vojevůdce Alexandra Makedonského, jeho neohroženost a velikost. Výpravy starověkého vládce na daleký asijský kontinent v průběhu 4.století před Kristem vešly svou nezastavitelností do dějin. IRON MAIDEN zhudebnili tohle téma jako nikdo jiný, neboť song ohromuje svou stavbou a chytlavostí. Ta po dobu oněch osmi minut plyne přirozeně k dobře poslouchatelnému refrénu a není narušována žádnou krkolomnou nepatřičností, či samoúčelnou progresivní vložkou. Zde spatřuji právě největší mistrovství producenta Martina Birche, i jeho náskok před ostatními hudebními dramaturgy (včetně jeho pozdějšího nástupce Kevina Shirleye). Birch totiž dokázal stvořit skvěle poslouchatelné, chytlavé a zároveň ne zrovna jednoduché dílo, aniž by výraz kapely zatavil v cyklech jakési samoúčelné progrese. „Somewhere In Time“ je jedním z nejpádnějších důkazů o jeho skvělém citu pro znamenitý výsledek a vnímám jej jako jedno z nejdokonalejších děl IRON MAIDEN, byť celá řada kritiků tou dobou kapele vyčítala omílání podobných schémat stále do kola a ne až tak charismatický naturel písní ve srovnání s maidenovskou klasikou minulosti (první poloviny osmdesátých let). Já osobně však šesté studiové album „Somewhere In Time“ miluji a desku řadím velmi vysoko, tedy na druhé místo v rámci celé diskografie kapely.

21.04.2021	Diskuse (34)	Stray janpibal@crazydiamond.cz