IRON MAIDEN - The Book Of Souls
IRON MAIDEN zkraje září definitivně přerušují nejdelší pauzu mezi studiovými alby ve své historii. Po pěti letech od předchozí nahrávky „The Final Frontier“ totiž vychází novinka „The Book Of Souls“, která vznikala pod (dnes již vlastně tradičním) producentským dozorem Kevina Shirleyho. Byť si o jeho malé snaze zvukově diferenciovat poslední albové zápisy Železné panny můžete myslet své, legendární kapela se zdá být s jeho vkladem stále spokojena. Vlastně ještě zbývá dodat, že za opoždění realizace desky mohly nejen navýšené koncertní aktivity v letech 2010-13, ale i zdravotní komplikace Bruce Dickinsona, konkrétně zhoubný nádor v počátečním stádiu, jenž byl později odstraněný ze zpěvákova jazyka. Předlouhé, více než hodinu a půl trvající dílo, o kterém jak reklamní spoty, tak samotní hudebníci, hovoří jako o nejbombastičtějším albu své dosavadní kariéry, na mne spíše než cokoliv jiného dělá dojem ne zrovna typického alba od IRON MAIDEN, už kvůli obrovskému prostoru jaký zde dostal právě Bruce Dickinson. Z tohoto důvodu si vyznění alba hodně tyká se směrem jeho někdejší sólové dráhy. Desce nechybí instrumentální brilance, občasně i lehce progresivní ráz ve smyslu postupného rozbalování skladeb, které zde rozhodně nespěchají, a jejich vývoje, ale jinak jde o stabilní práci, která chvílemi vychází z historie IRON MAIDEN (po ose alb jako „Powerslave“, „The X-Factor“, „The Final Frontier“) a chvílemi se spíše kloní k písním, jaké Dickinson skládal oddělen od Železné panny v dobách Picassových míčů.
Co je však pravdy na prolnutí upřednostněných Dickinsonových vizí s pro kapelu typickým rukopisem Stevea Harrise a trochou skladatelského potenciálu spolehlivého Adriana Smitha, vám ukáže nejen samotný poslech, ale rozhodně i váš subjektivní pohled. Nahrávka, rozdělena do dvou CD (případně tří LP), sice může na první dobrou působit jako velkolepá extáze hodná IRON MAIDEN, ale ve výsledku zde stále figuruje, i přes jistou různorodost a objemnost díla, obava z rozmělnění ambiciózního projektu do podoby nepřehledného maratónu bez highlightů, kde jsou naředěny zajímavé fáze s těmi poněkud banálními. Faktem zůstává, že je zde mnoho momentů, kde vládne především Bruceův vokál nad záplavou pomalu se rozjíždějících kytarových partů, ať už akustických či poněkud atmosféričtěji uchopených. Snad nejvíce od časů „The X-Factor“. Převládají spíše pomalejší a střednětempé kompozice delší stopáže, které gradují v mnohaminutových vyhrávkách, prolínajících se sólech a kytarových vyšívánkách, jaké by neměl šanci odháčkovat snad ani guru Jára.
Přes nesporně skvělé řemeslné kvality však na desce postrádám typický švih, drive či bezprostřední líbivost, od první chvíle typickou pro hitové vypalovačky z klasické éry osmdesátých let, ostatně stejně jako tomu bylo třeba u předchůdce. Skladby jako „Aces High“, „The Evil That Men Do“, „Fear Of The Dark“ nebo „The Claivoyant“ zřejmě už současní IRON MAIDEN zavrhli, což vnímám jako největší zápor. Místo toho jako by se Britové snažili zalíbit fanouškům art-rockových klasik, jejichž otisk jaksi čím dál více vpasovávají do svého typického metalového mustru. Není náhodou, že většina skladeb začíná pomalým akustickým rozjezdem a postupně graduje, osobně si myslím, že současné rozvážnější pojetí rovněž není špatné, přeci jen se asi více hodí k věku těchto muzikantů, ale nedivím se těm, kterým se tohle nelíbí. Osobně zastávám ten názor, že deska (stejně jako všechny čtyři předešlé zhotovené po návratu Bruce do sestavy v roce 1999) může mnohým připadat skvělá, ovšem je rovněž pravdou, že ze stejného důvodu bude jinou částí fans považována za nudnou.
A skladby? První „If Eternity Should Fail“ s mysticky pojatým úvodem, jenž by mohl doprovázet Kingovu ságu o pistolníku Rollandovi na jeho pouti Pustinou, platí za jeden z nejlepších momentů, majestátní vzedmutí ke skvělé refrénové části zde pokračuje do stále košatějších fází, až vrcholí v typických klokotavých kytarových kejklích. Následná „Speed Of Light“ je typický singl, přímočará vypalovačka s hitovými ambicemi, ne menšími než svého času song „The Wicker Man“. Je jedinou položkou svého druhu na této desce. I bojovné songy jako „The Great Unknown“ nebo „The Red And The Black“ vlastní skvělé momenty a z ponurých akustických úvodů se rozvinou do prog-rockových sfér prostřednictvím svých bohatých struktur, kde IRON MAIDEN, stejně jako zhruba před třinácti lety BLIND GUARDIAN, začínají mít jaksi velké oči. Nicméně přesto že tyto songy vyžadují delší čas na vstřebání a strávení, jejich kouzlo se stoprocentně ukáže. U první zmíněné se zaskví Dickinson svým pevným projevem, u druhé naopak zaujmou středověce laděné kytarové vyhrávky od sešikovaného tria Jannick Gers, Dave Murray a Adrian Smith, které výtečný song s lehce španělskou atmosférou, jakým „The Red And The Black“ bezesporu je, přenesou nad desetiminutovou hranici. Titulní zápis v závěru prvního disku se nese na podobné vlně a jeho nadpřirozené vyznění podtrhují klávesami nazdobené kytarové party a staro-egyptské odkazy, dobře známé již z třicet let staré minulosti.
Song „Death Or Glory“ zde patří k těm přímočařejším heavymetalovým kouskům. Naopak heroicky vyznívající „Tears Of The Clown“ dává svou bohorovnou zpěvností vzpomenout na Dickinsonovi chutě z jeho sólové dráhy z poloviny devadesátých let. V tomhle je nový materiál na IRON MAIDEN vlastně vcelku přelomový a nebojácný, přijde mi, že Britové nikdy dříve neopouštěli své teritorium tak často a tak sebejistě jako právě dnes, což se nejvíce projeví v další Bruceově skladbě, devatenáctiminutové art-rockové kompozici „Empire Of The Clouds“, dokonale probarvené klavírem. Ráz nejdelší skladby v historii Maidenů určuje ona pionýrská nespoutanost novinky, která je pro tentokrát upřednostněna před sevřenou formou třeskutých IRON MAIDEN osmdesátých let. Osobně jsem sice příznivcem spíše oněch starých Maidenů, ale Dickinsonovi vytoužené hardrockové prostory (díky kterým v roce 1993 řady legendy na šest let opustil) mne nevadí, naopak mám pocit, že kapela prostřednictvím skladatelské vzdušnosti, která se díky nim dostavuje, čerpá novou energii. Dost možná je právě tato dlouhá závěrečná skladba nejdůležitějším okamžikem desky. „The Book Of Souls“ je albem, o kterém jsem přesvědčen, že bude u fanoušků stále dlouhodobě růst, a tak verdikt této recenze berte pouze jako předběžný, protože tolik podnětů zkrátka nešlo zpracovat za tak krátkou dobu.
Určitě velmi zajímavé album, které zřejmě rozdělí fanouškovskou základnu, i když o jeho nadčasovosti a pozdním docenění jsem tak nějak už teď přesvědčen. Úroveň „A Matter Of Life And Death“ a „The Final Frontier“ byla zhruba dorovnána a „Dance Of Death“ překonáno, přesto nejsem schopen dát vyšší známku - hity zkrátka chybí. Karneval, jenž někomu přijde dobrodružný a sebejistý a druhému nepřehledný a vlastně díky tomu i nudný, takže vlastně přemýšlím nad tím, zdali jsou tohle typičtí Maideni a nebo vlastně ani moc ne? Tak si to nějak přeberte.
| 13.09.2015 | Diskuse (16) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
Samson | 30.08.2019 19:07 |
The Book of Souls - při té vší "kvalitě" této desky jsem si všiml v porovnání s Maiden a Judas Priest jedné velmi zajímavé věci. Přijde mi, že cokoliv Maiden vydají, tak i kdyby byl nahrán Bruceův prd, tak to prostě bude, jak se dnes s oblibou říká, onálepkováno jako masterpiece, což při sestupné tendenci od Brave New World, s výjimkou AMOLAD, je velmi odvážné tvrzení. S Iron Maiden se to dle mého mé tak, že prostě je to už značka, která se prostě prodává, i když třeba nemusí být vše 100%. U Judasů mi to přijde, že i když se snaží všemožně vystoupit z té protivné škatule lichých klišovitých metalových kejd, tak se vždy najde někdo, kdo je posílá do důchodu. Mnohem více si vážím odvahy odklonění se od zaběhlých pořádků - viz Nostr(A)damus (milý Plečniku), i když logicky ne každý song je pecka. Iron Maiden uvázl v bahně převážně pokusů o progresivní eposy, kterým ale do progu dost schází, jak řekl sám autor recenze. Ale blahopřeji Maiden, že i toto dokáží ve velmi hojném počtu prodat. To se fakt musí umět. Zvuk desky je takový nijaký (jak my řízci říkáme typicky shirlyovský) a písně dlouhé předlouhé, které se až na výjimky v podobě When the River Runs Deep a The Red and The Black motají v nekonečném kruhu dokola omílaných refrénech. Ve srovnání s díly Saxonu a Judas Priest toto dílo jednoduše nemůže uspět. Hodnocení: 45-50% | |
Hooya | 15.08.2019 23:17 |
Plečník: Velmi dobrý názor. Divil jsem se až nezdravě příznivému přijetí a sem rád, ze čas ukázal desku jako spíše rozpačitou. | |
Stray | 15.08.2019 23:06 |
Plečnik: Dobrý názor, se kterým vlastně bez problémů souhlasím. Také vzpomínám na éru do alba Fear Of the Dark. Dnes bych dal 70%, nicméně ta roztahanost už je za hranou a vlastně mě to v porovnání s výše zmíněnou érou vůbec nenabíjí. | |
Plečnik | 15.08.2019 22:55 |
Co napsat o této fošně. Příznivci plíživého prog-rocku hýkají štěstím a klasičtěji založení jedinci si rvou zoufalstvím vlasy (už zase zbytečně protahované eposy...) .Nejspise odhadnete, které epoše tvorby Železné panny jsem nakloněn. Tím nechci říct, že chlapi nemají právo na vývoj dále. Záleži na to , zda-li se jedna o nejistý experiment (viz.Judas Priest a Nostrodamus) nebo o setrvalý stav, k čemuž se v případě Maidenů přikláním i já. Můj první dojem je ten, že to není vůbec špatné, ale...je zde několik velkých ALE. První ze všeho - produkce. Přijde mi, že v Kevinu Shirlym má Steve nikoliv tolik potřebného oponenta, který muzikanty vybičuje k velkým výkonům,ale spíš ochotného poskoka,jenž udělá to, co mu Steve nakáže. Kéž by se vrátil Birch. Moje další výtka míří na délku jednotlivých písní. Je to až morbidně dlouhé (ano, Empire) a donekonečna omílaný refrén a občas neslyšitelné kytary navzdory tomu, že jsou tři. Texty tradičně silné majdeňácké, ale spolu s občas až napjatým a bolestným hlasem Bruceho to vyznívá bohužel do ztracena. Až na výjimku v podobe When the River runs deep a pár dalších partů z jednotlivých písní jsem albem značně na rozpacích anemohu udelit vyssi hodnoceni jen kvuli jmenu uvedenému na desce, byť mě to velmi mrzí. Jsem jeste vic zklaman než v případě Redeemer of Souls, které bylo ztělesněním geronto-metalu ve vší parádě.na jednu stranu jsem velmi rád, ze jsou kucí stále aktivni, na druhou stranu bych byl vdecny za neco primocarejsiho ve stylu Firepower, ktery je velmi dobrý. Ve svetle posledních zpráv doufám, že nové album Judasům zase po letech nakope zadek. Mé hodnoceni: 65% | |
zdenos | 04.11.2018 12:38 |
Deska Book of souls je trvanlivá a stále se líbí. Délka výhodou, člověk si ty nejlepší jednohubky vyzobává - paradoxně jsou to ukrutně dlouhý jednohubky - If eternity, The red and the black, Empire of clouds ... | |
Valič | 01.10.2015 19:49 |
Tak to už snad není ani obsáhlý příspěvek, to je spíš kratší román. A to jsem si o sobě doteď myslel, že jsem grafoman. :-) | |
Stray | 01.10.2015 18:00 |
Daniel Impseil: Díky za obsáhlý příspěvek, soudě dle textu ses připravoval. Klidně v tom pokračuj, vítám každou podobnou iniciativu, jen příště můžeš třeba o 2/3 kratší, někdy menší text vyjádří víc. Osobně se mě hudba IM líbí asi úplně kvůli něčemu jinému než Tobě, za vrchol nové desky považuji první skladbu, za nejhorší alba IM právě ty Blazeovky a za nejlepší skladbový model ten vzdušnej neortodoxní ze "Seventh Son". Ještě že skládá Bruce i Adrian, s Harrisem bychom se dočali dalších X-Factorů a Dance Of Deathů, a to jsou IM, které nemám rád. :-) | |
| Daniel Impseil | 01.10.2015 16:02 |
Vlastní recenze na novou desku Iron Maiden - The Book Of Souls. Nějak jsem se rozepsal:).Pro mě Iron Maiden je pojem, který mě nenechá v klidu sedět, když si poslechnu jakoukoli desku, kde je na obalu desky ztvárněn Eddie. Skupinu Iron Maiden poslouchám skoro každý den. Možná překvapím mnohé zaryté fanoušky Eddieho, ale nejraději poslouchám desku The X Factor a Virtual XI. Proto jsem byl velice zvědav na celou desku The Book Of Souls, jelikož obal posledního alba vypadá velice temně a s velkou chutí po pomstě všem ukázat, že na to tihle pardálové pořád mají. Chvilku jsem i doufal, že budou mít písničky stejnou šablonu jako na desce The X Factor. Jenže, když jsem slyšel singl Speed of Light, bylo to pro mě veliké zklamání, protože jsem z písničky cítil a slyšel podobnou zvukovou stopu jako na písničce El Dorado z předposlední desky The Final Frontier. V tu chvíli jsem tušil, že to nebude jako rok 1995 a 1998. To byl rok pro Iron Maiden nejhorší, co se týká úspěšnosti a prodejnosti jejich desek, ale ty desky byly něčím výjimečné a pořád jsem v tom cítil ducha NWOBHM. Sice trošku jinak, ale pořád jsem tam slyšel ten zvuk Maidenů i s jiným zpěvákem. Rád sem napíši pokaždé nějaký komentář ke každé písničce z poslední desky The Book Of Souls.Písně: If Eternity Should Fail - Hned na začátku je pomalá, rozjíždějící se atmosféra, aby dodala písni nebývalou atmosféru. Připomnělo mi to ty pomalé začátky na desce The X Factor, ale to bylo jen chvilku, než se rozjely kytarové riffy všech, co držely kytaru nebo baskytaru. Píseň je dlouhá přes 8 minut a Dickinsonův refrén nezní vůbec špatně, bude to určitě dobře fungovat na koncertech, ale píseň se mi zdá příliš zdlouhavá a velice snadno předvídatelná. Tuším, kdy budou kytarové vyhrávky a kdy bude další refrén Bruce Dickinsona. Přes to všechno je to docela dobrý otvírák, který fanoušky Iron Maiden neurazí. Jen škoda, že na konci písně, jak se chraptivě říká: ,, Good day, my name is Necropolis atd. " bych spíše rád slyšel hned na začátku písně. To by mělo podle mě neuvěřitelný náboj a dodalo by to ještě na větší atmosféře.Speed Of Light - O písni jsem se už zmínil výše v komentáři, pokud ještě tento příspěvek někdo čte :). Jen dodám, že jsem si rád zahrál videohru od Iron Maiden ( Speed Of Light ). Hra byla velice zábavná, ale při dlouhém hraní mi pořád hrál refrén Speed Of Light ze hry a musel jsem zvuk nakonec vypnout, protože mi už lezl na nervy. Jinak videoklip k dané písni se mi velice líbí. Je to velice pěkné sledovat video a je o hodně více napínavější, jak video skončí, než poslouchat samotnou hudbu. Někde jsem četl, že singl je srovnatelný, když přišli kolem roku 2000 se singlem The Wicker Man. To si opravdu, ale opravdu nemyslím. V té době to byla taková eufórie pro 90 % fanoušků Maidenů, že odešel zpěvák Blaze Bayley a vrátil se zpěvák, který patří neodmyslitelně k Maidenům. Britská siréna Bruce Dickinson, o kterém hodně fanoušků tvrdilo, že Iron Maiden nemůžou fungovat bez pana Dickinsona a Dickinson nemůže fungovat bez Iron Maiden.The Great Unknown - Jedna z mých oblíbených písní. Ze začátku temný, pomalý začátek a poté klasické vyhrávky plus do toho slyším pěkné cinkání do činelů od McBraina a jeho vyhrazený styl hraní, který má snad jen Nicko. Konec písně je opět pomalé zakončení, které dovypravuje svůj příběh. Zajímavá píseň.The Red and The Black - Opět pomalý a temný začátek jako u The Great Unknown. Po pomalé částí je to neuvěřitelná cesta až do vesmírných končin. Konečně píseň Iron Maiden, která podle mě je jejich krevní skupinou a splnila mé očekávání na 100 %. Píseň je douhá přes 13 minut, ale vůbec to není znát. Uteče to velice rychle. Písnička mě velice baví. Přiznám se vám, že jsem nevěděl, kdo měl největší podíl na téhle písni, ale měl jsem určitý typ, že by to mohl napsat sám Steve Harris a kupodivu jsem měl pravdu. Když jsem píseň poslouchal prvně, vzpomněl jsem si hned na písně typu Brave new world, The Clansman atd. Každá je trošku v něčem jedinečná, ale má stejný rukopis a takový ten Harrisův náladový moment překvapení. Při čtení na oficiálních stránkách Iron Maiden, se ptali fanoušků, jaká je jejich nejoblíbenější píseň z poslední desky. Asi tušíte, která zvítězila.When The River Runs Deep - Skvělá píseň, která je tak akorát dlouhá. Moc se mil líbí přechody kytarových vyhrávek, Dickinsonovo refrén a vynikající je pro mě slyšet střední tempo, které neskutečně šlape. Písnička vůbec neurazí, spíše naopak. Další silná písnička založená na Dickinsonovo refrénu ( popřípadě vyprávění ), propracovanosti, náročnosti a vyhrávkami všech tří kytar. Klasika zůstane klasikou.The Book Of Souls - Jedním slovem Vaaauuu. Nečekané. Nepředvídatelné. Elektrizující. Tak bych popsal píseň, jež jsem přes 10 minut poslouchal. Připadalo mi to jako pět minut. Při poslechu mi to velice připomínalo majestnátot písně Rime Of The Ancient Mariner ( kromě toho prostředního vypravování na Rime je to velice podobné ). Je tam opět cítit rukopis Steva Harrise a společně s Janickem Gersem tvoří na písničce neuvěřitelné kompozice. Postupné navyšování hlasu Dickinsona skvěle zapadá do rytmu a kytaristé ( Murray, Smith a Gers ) jakoby se předháněli, kdo je nejlepší, ale stejně hrají poté všichni dohromady skvěle a parádně vše zapadá. Je zajímavé, že písnička opět začíná a končí pomaleji. Je to čím dál častější aspekt a záruka, že s tímhle Ironi opět vyrukují. Cítím z toho i Mayovský nádech, která k tomu dodává ještě větší atmosféru. Navíc při pohledu na obal desky je jasnou titulní skladbou téhle desky. Zasloužila si jak název písničky, tak i název celé desky. Podle mého názoru měla být singlem Iron Maiden The Book Of Souls, než Speed of Light. Uhodili hřebíček, co hřebíček, ale pořádný hřebík na hlavičku.Konec PRVNÍ ČÁSTI DESKYPokračování DRUHÉ ČÁSTI DESKYPoznámka: Od druhé časti se očekávájí ty slabší kousky, ale to od Eddiho služebníků nemůžete očekávat. I když ...Písně: Death or Glory - Lehce přeložená písnička znamená Smrt nebo Sláva. Podle mě je tahle píseň spíše smrtí, než slávou. Při prvním poslechu jsem si netroufl říci, kdo skladbu složil. Nějakým způsobem jsem pociťoval, že Harris by to nemusel být. Ale když jsem zjistil, že skladbu složil Dickinson a Smith. Bylo vše jasné. Hudba mi nepřijde vůbec nápadítá a nevtáhne vás tolik jako první část desky. Pro mě je Death Or Glory naprosto zbytečná skladba. Možná bude dobrá na koncertech, ale spíše bych ji viděl pro sólový projekt Bruce Dickinsona.Shadows Of The Valley - Další klasika od Iron Maiden. Je to typická hudební šablona, kterou hrají už velice dlouhou dobu ( už od desky Brave New World ). Jako vždy zahřívací začátek. Poté další výbušnost, náladovost, lehkost a euforie při zpěvu Bruce Dickinsona. Opět musím dodat, že se sice od dob Brave New World zvuk změnil, ale to je patrné, když hrají od této desky na tři kytary a je to o něco více dynamičtější a hutnější. Pro mě je skladba Shadows Of The Valley další klasikou, která nijak nevyčnívá.Tears Of a Clown - Když jsem četl, že by skladba měla být z části věnována pro mého oblíbeného komika Robina Williamse ( Bohužel pan Williams spáchal loni sebevraždu kvůli depresím, jímž trpěl a bohužel už není mezi námi. R.I.P ) byl jsem velice zvědavý, jestli bude písnička smutná ( tudíž pomalá a baladická ) nebo středně rychlá s velkým počtem emocí. Druhá možnost zvítězila. Hudba je naprosto impozantní a okouzlující. Refrén mě skutečně dostal a už jsem i trošku natahoval slzičku, když jsem vzpomínal na mého oblíbeného komika, který měl na mé filmové dětství důležitou úlohu ( Rád bych zmínil filmy Flubber, Andrew - člen naší rodiny, Táta v sukni, Jumanji, atd. ). Pro mě je skladba nejemočnější skladbou z celého dvojalba. Ohromně citová záležitost. Obzvláště pro mě.The Man Of Sorrows - Skladba, kterou má na sólové desce Accident of Birth Bruce Dickinson ( Skladba Man Of Sorrows), která je baladická a pohodová s vysokými výškami Bruce je velmi dobrá, ale ne Maidenovská. Poprvé jsem si říkal, když jsem viděl název, jestli ji nepoužijou přímo od samotného Bruce. Jenže to by byla hloupost. Ani nebyl autorem písničky. Nevím proč, ale tahle skladba mi k Meidnům nějak nesedí. Skladba mě vůbec nezaujala a je taková nijaká... Na desce vůbec být nemusela. Spíše jako bonus k různým edicím.Empire Of The Clouds - Někde jsem četl od jednoho uživatele, jak je tato píseň epická, promyšlená, jaký je to vrchol heavy metalové legendy a že kdyby byla deska The Book Of Souls posledním počinem, tak by to bylo úspěšné završení jejich bohaté kariéry. Já si to nemyslím. Pro mě je Empire opravdu příliš dlouhá a chaotická. Poslouchal jsem ji několikrát. Velice se mi libily prvky u Maidenů dříve nevídané jako klavír, housle ( nebo čelo, nejsem si jist ) a další hudební nástroje. Zezačátku klidná a rozvážná a po dlouhých minutách střídavě svižná a pomalá. Celá skladba, kterou napsal Dickinson, je pro mě jako několik sestřihaných filmů z třicátých let, u kterého poznáte, že na plátně vidíte časové přerušení a skok s jiným záběrem a jiným dějem. Je to zajímavá skladba, ale mě se nezdá jako vrchol Iron Maiden.SHRNUTÍ: Celé dvojalbum je obsáhle dlouhé a pro fanouška Eddieho a jeho skupiny to určitě není deska, která by je zklamala. Spíše naopak. Nesmíme zapomenout, že těmhle frajerům je všem přes padesát. Někomu i přes šedesát a jak všichni víme, každý člověk se postupem času vyvíjí, mění své názory a především každý si časem poslechne to, co kdysi odsuzoval a už neposlechne to, co kdysi podporoval. U Iron Maiden je to velice těžké. Každá deska je jedinečná. Naprosto jiná a to je kouzlo Železné Panny. I když nejsem žádným profesionálním redaktorem, kritikem ani recenzentem, tak velice rád ocením desku THE BOOK OF SOULS jako hodnocení ve Sparku. Hodnotím tedy číslem 5. Pokud někdo můj příspěvěk dočetl celý a přežil to :), tak vám velice děkuji, že jste si udělali nějakou tu chvilku a budu velmi potěšen, když mi napíšete nějaký ten komentář. Děkuji.VIVA IRON MAIDEN | |
| rumcajs | 26.09.2015 19:35 |
Tak desku jsem doposlouchal a celou slyšel asi dvakrát. Takže, hodnocení mírně zvednu, ale žádné zázraky se zatím nedějí. Řekl bych, že těch 80 % je adekvátních a pro mě asi i maximum, které mohu dát. Určité momenty opravdu výjimečné, ale v celkové stopáži prostě nevyužité. | |
| Tomas | 25.09.2015 20:07 |
The Book of Souls je velmi dobra, skoda ze v Empire of The Clouds je takovy simplistni klavir. Kdyby to nechali zahrat takoveho Jarretta, Coreu nebo Hancocka, to by byla bomba. Mnoha lidem se nelibi delka skladeb - ale to presne navrat zpet odkud vyrostli. Nektere skladby pripominaji Rainbow, a slysim tam i Deep Purple; obe kapely nemely problem hrat 20minutove skladby. Celkove "u me dobry", 90% s jistotou. | |
