IRON MAIDEN - The Final Frontier

80%

V mnoha ohledech patří „The Final Frontier“ spíše k těm méně tradičním deskám IRON MAIDEN, byť se díky jejímu vzniku kapela na počátku roku 2010 přesunula poprvé po šestadvaceti letech do bahamských Compass Point studií v Nassau, kde svého času vznikala alba „Piece Of Mind“ a „Powerslave“. Hudebníci v těchto prostorách od té doby nebyli a hned po příjezdu shledali, že se zde od první poloviny osmdesátých let vůbec nic nezměnilo a i všechna zařízení byla na totožných místech, jako když studio kdysi dávno opouštěli. I z tohoto důvodu šly práce na nových skladbách všem velmi od ruky. Vzhledem k tomu, že IRON MAIDEN nadále prohlubovali své potřeby po progresivnějším vyznění nových, delších a strukturovanějších skladeb, zdá se být takřka neuvěřitelné, že právě tohle album, jako jedno z nejkomplikovaněji prostoupitelných děl IRON MAIDEN, vzniklo v úplně nejkratším čase.

Sedmasedmdesátiminutová nahrávka byla zaznamenána většinově systémem společného živého hraní. V celé své šíři nové songy rovněž ukazují, jak dalece se kapela proměnila od dravějších osmdesátých let, v nynější komplikovaněji se vyjadřující těleso. Skladby opětovně neudivovaly rychlostí, ale naopak jim byla vlastní postupná gradace na delších časových úsecích a plynulejší naturel s nabalováním postupně košatících partů. Proměna kapely v umělečtěji laděné těleso prakticky začala dělit posluchače, na odpůrce tohoto směru a naopak na ty, kteří od kapely brali uznale všechno. Úspěch materiálu či vyprodanost turné byly dopředu jistotou, takže se o nějakém úbytku posluchačstva vůbec nedalo mluvit. IRON MAIDEN svým perfekcionismem a stále propracovanější skladatelskou prací jakoby šli úmyslně zcela proti stále se zrychlující době. I díky tomu mají mé sympatie, jakkoliv uznávám, že někdy toho instrumentálního dovádění začalo být poněkud moc. Producent Kevin Shirley pokračoval na místě, kde svými předchozími třemi pracemi skončil a zastával, jako již tradičně, roli spíše pomocníka kapely než oponenta.

Tématem této řadovky se staly vesmírné dálky a potencionální objevování neznámého. Něčeho, co funguje mimo naše zkušenosti a nad možnosti lidského chápání. Právě v kontrastu s „nicotností“ lidské existence poskytoval symbol nekonečných temných dálav vesmíru hudebníkům prostor k rozvinutí dalších zajímavých textových námětů. Témata často spadala do oblasti mytologie a různých bájí, a dotýkala se tak mnoha aspektů lidské existence platných ještě dnes. Na obalu byl vyobrazen maskot Eddie coby prapodivný mimozemšťan, u kterého se mohl nejeden fanoušek ptát sám sebe, zdali mu tvor na obrázku, jako vystřiženém z časopisu pro nejmenší, připomíná spíše nebezpečného vetřelce, který v záchvatu zuřivosti zrovna odkráglovat posádku kosmické lodi a nebo zdali mu ona malůvka nepřijde spíš směšná. Autorem díla byl osvědčený Melvyn Grant, který v minulosti vyhotovil již obaly k albům „Fear Of the Dark“ a „Virtual XI“. Tak jako tak, právě cover „The Final Frontier“ působil při srovnání s mnoha klasickými obaly ze starších desek poněkud netradičně.

Když deska v srpnu 2010 vyšla, byla předznamenána pilotním singlem „El Dorado“, power skladbou ve středním tempu umístěnou na desce na druhém místě. Šlo zjevně o nejpřímočařejší a nejrockovější věc v kompletu, přesně takovou, která působila ke zbytku díla v jistém smyslu kontrastně, poháněna těžkým a přímočarým riffem a bytelným nájezdem na refrén, který byl prezentován bez větších komplikací. Když si posléze fanoušek pustil celé album, šokoval jej již první dvojsong „The Satellite 15...The Final Frontier“. Onen satelit znázorněný v první polovině totiž představuje pozvolné, na abstraktních kytarových tónech, zlověstných McBrainových bicích a Dickinsonově ujetém hlase postavené blouznění, symbolizující zřejmé plynutí neznámým prostředím vesmíru, který je plný nečekaných nástrah. Co se této skladbě upřít nedá, je zvláštní uhrančivá atmosféra a hypnotizující ráz. Tento velmi netradičně uchopený úvod desky mne rozhodně nepřekáží a časem jsem jej shledal velmi přínosným, ačkoliv celá řada fanoušků si možná v době vydání myslela něco zcela jiného a měla s podobně rozvláčnělým nástupem desky problémy. Od druhé (a o dost tradičnější) poloviny, nazvané „The Final Frontier“, vše rozsekává práskavý riff a IRON MAIDEN najíždějí na své stadiónové uchopení heavy metalu, jaké od nich znají miliony příznivců. Bruceův hlas stoupá do atmosféry a není nic, co by jej v jeho vypjatosti zastavilo. Maidenům se zde podařilo propojit dvě jinak nesourodé části v komplexní dílo o dvou dějstvích, navíc opatřené skvostnou kytarovou výzdobou a originálními sóly.

Trojka „Mother Of Mercy“ je mistrovské dílo od dua Steve Harris/ Adrian Smith, které v sobě koncentruje nemalou dávku napětí a má potenciál antického dramatu. Píseň se klidně mohla stát jednou z opravdu velkých věcí této nahrávky. Znovu nejde o příliš rychlý song, o to hlubší dojem si z něho posluchač odnáší. Bruce Dickinson zpívá o válečných zvěrstvech se strhující vášní a rytmus je jako obří vlna, co vás chytí a odnese kamsi do pryč. Kytarová práce má v sobě svěžest a struktura skladby představuje dokonalou ukázku vyspělosti. Skladba zkrátka působí odlehčeně a zároveň košatě. Následující „Coming Home“ je sama o sobě velmi silnou skladbou, kterou zdobí pozvolnější poloakustický rozjezd a rozepjatý Dickinsonův hlas udává její ráz, takže song připomíná některé zpěvákovy sólovky.  I díky Bruceově dojemnému textu oslavujícímu anglickou domovinu a sladké návraty na rodnou hroudu lze song považovat za jednu z hodně mála balad, jaké kapela za několik dekád stvořila. Maideni zde akorát podtrhli své pozitivní naklonění k vývoji, ne každý by v minulosti podobnou věc čekal od pionýrů NWOBHM.

Jeden z mála svižnějších kusů „The Alchemist“ dává vzpomenout na zlatý věk heavy metalu a IRON MAIDEN se prostřednictvím něho vrací až k časům alb jako „Piece Of Mind“ nebo „Powerslave“. Kytaristé se znovu blýsknou několika skvostnými momenty a ráz jejich hry v určitém smyslu vychází ze hry Ritchieho Blackmorea a jeho kapely RAINBOW. V této písni kapela působí jakoby pokropená živou vodou, s mladickým elánem. Autoři Jannick Gers, Steve Harris a Bruce Dickinson se zde vyšvihli, protože tahle jízda měla všechno, co od hudby IRON MAIDEN jejich fanoušek vždy žádal – divoké tempo, frenetický vokál, špičková klokotající rytmika i spletence plné kytarových soubojů, navíc do toho všeho je vetknuta ta pravá emoce. „The Alchemist“ zakončuje první, odlehčenější část alba „The Final Frontier“, druhá polovina bude mnohem komplikovanější.

Hypnotizující ráz má čarodějný song „Isle Of Avalon“, jehož téma vychází z dávné mytologie. Bruce Dickinson v rámci opulentní a překvapivé skladby používá do onoho vybrnkávajícího podkladu méně expresivní polohu svého hlasu, než jak jej známe z tvrdších položek, ale právě i v těchto tajemných a tišších rejstřících působí velmi charismaticky. Skladba působí jakoby spěla k nějakému velkému finále a patří k abstraktnějším položkám na desce. Sedmá „Starblind“ je katarzí výsostné progrese. Dravější a zlovolnější kus, který dělá čest nemalým chutím po evoluci a stylové neohraničenosti. Z této skladby tryská nervózní atmosféra na všechny strany, což podtrhuje skoro jazz-metalové parametry výsledného pandemonia tónů. Je s podivem, s jakou lehkostí dokázali IRON MAIDEN kloubit ďábelsky spalující motivy plné skvělých riffů a kytarových figur s psychedeličtějšími momenty.

Je fascinující, s jakou grácií IRON MAIDEN zvládají svůj přechod na druhý břeh k více umělečtěji zaměřeným a progresivním bandům. Talisman, coby kouzelný předmět ochraňující majitele před zlými silami, měl tu moc stát se neobyčejným momentem celého díla - viz v akustickém úvodu se pomalu rozjíždějící skladba „The Talisman“, která absolvuje plynulý příběh plný gradace. V písni při pozorném poslechu najdete mnoho nápadů a podnětných partů, dokonce tolik, že by to u kohokoliv jiného působilo až nepatřičně, jenže procházku mezi styly (právě v této části vlastní historie) zvládali IRON MAIDEN opravdu skvěle, a tak je zdejší mírná podobnost s kanadskými RUSH osvěžující. „The Talisman“ patří k těm opravdu propracovaným a opravdu dlouhým písním a já jej považuji za jeden ze stěžejních kusů jednoho z nejzvláštnějších alb, jaké kapela kdy nahrála. Ta samá pestrost a pozvolná gradace je vlastní i dalšímu prog-metalovému opusu „The Man Who Would Be King“- hlubinného výletu do duše ambiciózního člověka, kterému okolnosti nepřejí. Výstavní dramatizace a Brucem ovládaný strhující refrén činí z písně další ozdobu pozdního portfolia kapely. Na druhou stranu, právě zde jsem shledal, že to s tím progresem kapela začíná trochu přehánět, což potvrdil i závěrečný větrný oceán šílenství, během kterého si nejeden posluchač uvědomil, že svou kapelu prostě ztrácí.

Majestátní jedenáctiminutový závěr obstarala ryze harrisovská „When The Wild Wind Blows“, která svou látku čerpala z grafického románu od Raymonda Brigga. Ten pojednával o post-jaderném útoku. Atmosféra skladby byla ponurá a zlá, čemuž byl přizpůsoben i její text. Song patřil mezi stěžejní ukázky tehdejších progresivních tužeb šéfa kapely a je citován v souvislosti s nejvíce epickými a monumentálními čísly v historii IRON MAIDEN. Každou chvíli v ní vyskakují nové nápady a melodie, takže vše působí jako luxusní hostina pro milovníky kouzel a pestrých kytarových dobrot, jenže ne každý to takto podobně cítil. Pokud jsem si někde na tomto albu uvědomil, že už se ztrácím, bylo to právě zde. Vše bylo sice na podkladě fučení zlovolného radioktivního větru naplněno vášní a skutečnou hudební odvahou, ale obyčejný posluchač se rval s vlastní koncentrací. Tahle skladba jen potvrdila verzi, že právě „The Final Frontier“ je nejvíce novátorská a progresivní deska v historii kapely.

Na rozdíl od následujícího vesměs nadhodnocovaného alba „The Book Of Souls“, mě přijde materiál z roku 2010 trochu ve stínu. O jeho neúspěchu však nemohla být ve své době vůbec řeč, naopak, IRON MAIDEN se ocitli na popředních místech prodejních charts hned v osmadvaceti zemích světa a koncertní karavana trhala návštěvnostní rekordy.

08.09.2021	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz