IRON MAIDEN - The Number Of The Beast

100%

Koncertně nabušený program roku 1981 posloužil Maidenům k uvědomění si jejich nejpalčivější slabiny, neboť náročné období plné přesunů z koncertu na koncert vyžadovalo především profesionální přístup a věci s ním spojené. Lehkovážné osobnostní nastavení Paula Di´Anna, v kombinaci s ne úplně příkladnou životosprávou, vedlo k jeho nevyrovnaným pěveckým výkonům, navyšující se nervozitě a nespolehlivosti. Stevu Harrisovi tak brzy začala docházet trpělivost a na prvním americkém turné se vše jaksi prohloubilo. Brzy mu bylo jasné, že pokud se situace bude bagatelizovat a nezačne se rychle řešit, s tímto zpěvákem dosáhla jím vypiplaná kapela svého maxima. Myšlenka - čím dřív se bude pokračovat bez Paula, tím lépe - získávala stále silnějších obrysů. Paul sice působil na deskách energicky, ale během větší koncertní zátěže už to často nebylo tak slavné. Rod Smallwood i Steve Harris tak již v průběhu roku sledovali jistého Bruce Dickinsona, frontmana od konkurenční kapely SAMSON, kterému v létě nabídku stát se jejich budoucím zpěvákem nadhodili. Bruci Dickinsonovi se produkce IRON MAIDEN líbila a jelikož byl velkým příznivcem hardrockové hudby sedmdesátých let, zejména pak Iana Gillana a DEEP PURPLE, lákala jej velmi i skutečnost, že stále populárnější metalová kapela ve studiu spolupracuje s producentem Martinem Birchem, tvůrcem mnoha zásadních alb scény.

Příchod vyvoleného

IRON MAIDEN naopak lákaly možnosti, které se jim stran tvorby otevřou s příchodem vokalisty s mnohem širším a bytelnějším pěveckým rejstříkem. Bruce Dickinson vlastnil nejen sytější hlas, ale působil velmi jistě i v sebevíce složitých a progresivních partech, na které si kapela do té doby netroufala, ale do budoucna si na ně velmi myslela. Bruce naprosto mistrovsky intonoval a dokázal bez zadýchání přecházet od emociálně vypjatějších pasáží s rychlou kadencí slov, k tlumeným, více prožitým úsekům. Jeho image a fyzická kondice, v kombinaci s naprosto originální barvou hlasu a schopností širokého výrazové spektra, jej předurčovala stát se tím nejlepším heavymetalovým frontmanem na světě a rovněž otevírala před tehdy k vrcholu se rychle deroucí kapelou nový netušený svět skladatelské práce. I dvorní producent Martin Birch musel s příchodem Bruce jásat, neboť, jak se brzy ukázalo, tento zpěvák vrchovatě naplňoval mistrovy studiové vize.

V případě Dickinsona šlo vždy o všestranně talentovaného a inteligentního člověka, který strčil svého předchůdce do kapsy i co se týče komunikace s publikem. Rázem tedy z pódia zmizely insiderské cockney průpovídky a nový frontman, se sobě vlastním nadhledem, dokázal oslovovat širší posluchačská pole. Onen kosmopolitnější přístup Bruce, coby nového spojovacího radaru mezi kapelou a fanoušky, všem prospěl. Co se týkalo pohybové výbavy a energie vysílané během koncertů, rovněž neměl konkurenci. Kapela se na podzim 1981 s výměnou zpěváka příliš dlouho nezdržovala a bezprostředně po návratu z prvního amerického turné učinila diplomatické prohlášení o konci Paula v jejích řadách. Záhy byly ohlášeny říjnová data pěti nově domluvených koncertů v Itálii, kde Dickinson složil svou zkoušku ohněm - ve famózní formě a při reakci publika, která se rovnala doslova extázi. Pro IRON MAIDEN byly první koncerty s Brucem důležité, protože potřebovali fans uklidnit a zároveň si potvrdit, že výměna na důležitém postu frontmana na jejich fungování nemá vlastně žádný negativní vliv. Nováčka tak hodili rovnou do vody, aby se přesvědčili, že si s vypjatou a velmi hektickou situací poradí. I přes nedostatek času si Dickinson vedl znamenitě a prakticky bez zaváhání zapadl. Co víc, v krátké době se stal vzývanou modlou milionů metalových fans po celém světě.

Spěšné přípravy ďábelského alba

Jestliže na prvních koncertech byly zpočátku slyšet nějaké ty mručivé reakce, pak se tak dělo pouze v případě zahajovacích skladeb. I těm nejvíce pochybovačným fanouškům začalo rychle docházet, že se o existenci svých oblíbenců nemusí obávat. Bruce Dickinson do sestavy IRON MAIDEN skvěle pasoval a koncertům dodával na větší dynamice i atmosféře, neboť mezi zpěvem nešetřil ani pohybem a nejrůznějšími gesty, což bylo oproti statickému předchůdci výrazné zlepšení. Show už nebyla jen o Harrisově střílení z baskytary, s nohou tradičně nakročenou na odposlechu, ale s Brucem do sestavy přišel další dravý prvek. Na pódiu se totiž s IRON MAIDEN cítil jako ryba ve vodě. Navíc udivoval svým dramatickým vibrátem, které posouvalo skladby z prvních dvou řadovek do netušených oblastí. Vrcholem se pak stalo první vystoupení po návratu domů do Londýna, které proběhlo v památném sále Rainbow.

Tempo okolo kapely se však dostávalo do stále větších obrátek a Rod Smallwood již na leden 1982 zamluvil studio Battery pro nahrávání třetí řadové desky, jejíž produkci si opětovně vzal na triko Martin Birch. A jelikož kapela na své předchozí nahrávky použila zcela všechny skladby, které do té doby měla v šuplících, byli muzikanti nuceni tvrdě makat na nových nápadech po dobu několika prosincových týdnů. Nakonec bylo rozpracováno devět kompozic, z nichž osm skončilo na třetí řadové desce a jedna zůstala mimo coby B strana pilotního singlu. Čas byl tehdy pravděpodobně tím nekritičtějším prvkem. Když si uvědomíte, že se veškeré studiové práce na „The Number Of The Beast“ udály od počátku ledna do poloviny února 1982, výsledek dopadl fantasticky. Právě v únoru už totiž kapela zahajovala další svou evropskou šňůru několika vystoupeními doma v Británii a sice za podpory první vypuštěné singlovky s Brucem coby vokalistou. Šlo o zneklidňující píseň charakterizovanou kvílivými kytarovými tóny a expresivním vokálem - „Run to the Hills“. Ta se lišila od staré tvorby, působila totiž dokonaleji, hlouběji a ... zlověstněji.

Utíkejte do kopců

Ve studiu se pracovalo velmi soustředěně, takže nikoho ani nenapadlo, jaký úspěch nakonec deska bude mít. Nebyla nahrávána s bůhvíjak velkým cílem. Že půjde o naprosto nadčasové a přelomové album metalové historie věděl dopředu snad jen lišák Martin Birch. Jak mimořádné skladby pod rukama IRON MAIDEN vznikají, mu údajně bylo jasné od prvních chvil, ale snažil se být stále zdrženlivý a náročný na každý detail. Bruce Dickinsona velmi trápil padesátinásobným opakováním zpěvu některých pasáží, na což zpěvák ještě dnes s hrůzou vzpomíná. O tom, že kapela začínala být velmi v kursu i v celosvětovém měřítku, nebylo žádných pochybností. Hlad po nové desce dokumentuje i příhoda, kdy vedení EMI zorganizovalo poslechovou párty pro lidi z branže ještě před tím, než byly vůbec hotové finální mixy všech skladeb. V tento moment došlo k menšímu konfliktu mezi Harrisem a Smallwoodem, kdy se baskytarista na manažera ohradil stran onoho přílišného popohánění věcí a doslova si vynutil, pro sebe i Martina Birche, více času na pořádné dodělání zvukové stránky díla. Rodovi byl poté na několik dní dokonce zakázán vstup do studia.

Deska byla koncem února předznamenána právě chytlavým singlem - „Run to the Hills“, ze kterého se brzy stala nesmrtelná klasika heavy metalu a jedna z nejznámějších skladeb kapely vůbec. Už z této první zveřejněné písně, s freneticky gradovaným Bruceovým zpěvem a výrazným autorstvím Steva Harrise (v textové složce s podporou nového zpěváka), bylo zjevné, jak velký vývoj kapela v nové sestavě učinila. Song působil mnohem dynamičtěji a jeho cválavý koňácký ráz ještě umocnil jeho anti-kolonizátorské a protiválečné nastavení. Kapela hraje skladbu „Run to the Hills“ na každém koncertě ještě v současnosti. Singl byl doprovázen videoklipem sestříhaným ze záběrů ze starých humoristických němých filmů s motivy Divokého západu, kde se v tempu koňského úprku střídají obrázky střílejících kovbojů a indiánů. Obal malé desky rovněž neminulo téma s maskotem Eddiem, tentokrát bojujícím s ďáblem na hřebeni jakési hory. B stranu singlu tvořila skladba od dua Steve Harris/ Dave Murray nazvaná „Total Eclipse“, ta se na velké album nakonec nevešla. Zpětně tuto skutečnost někteří považují za chybu.

Celosvětový sukces heavy metalu

Album „The Number Of The Beast“, vydané dva dny po skvělém koncertě v Hammersmith Odeon - konkrétně 22.března 1982, zdobil Riggsův památný obal s vysmátým maskotem Eddiem ovládajícím pomocí šňůrek ďábla coby loutku, ten však ovládal také loutku v podobě mnohem menšího Eddieho. Propracovaná kresba je známa mnoha nenápadnými, avšak důležitými detaily - výjevy spálené země a v ohni křepčících postav jsou, myslím, každému dobře známé. Jakkoliv je kreslený cover podán s humorem a nadhledem, album se v USA dostalo do zorného pole řady bigotních křesťanských organizací a ochránců tradičních hodnot. IRON MAIDEN tam dokonce byli, i díky názvu svého nového alba, dlouho považováni za satanistickou kapelu, která byla hodně vysoko na seznamu veřejných nepřátel. Dost možná i tyto skutečnosti způsobily, ruku v ruce s rostoucí oblibou metalové kultury i u mainstreamovějšího publika (spuštění stanice MTV tentýž rok), že se zde nahrávka nakonec vyšplhala mezi Top 40 alb v prodejnosti a nakonec byla v krátkém čase pozlacena za půl milionu prodaných kusů. V Evropě „The Number Of The Beast“ slavila ještě větší úspěch. Maideni se zrovna nacházeli ve Švýcarsku, když jim volali z EMI, že se jejich deska dokonce vyhoupla do čela oficiální Britské albové charts. V ten moment se z heavy metalu stalo, snad poprvé v historii, celospolečenské téma. Tato nečekaná novinka způsobila uvnitř koncertní karavany Železné panny šok následovaný bujarou oslavou. 

Číslo bestie jako flagboat strhující nahrávky

Album startuje svižnou skladbou „Invaders“, na které je patrné, že IRON MAIDEN udělali další krok k vytříbení vlastního zvuku. Ten působí zas o něco mohutněji a silněji. Bruceův frenetický hlas dodává skladbě na vyšší míře prožití, zatímco kytarové duely jsou poháněny nově nabytou energií, stejně jako vesla vikingských dlouhých lodí mířících k pobřeží Velké ostrovní země, o kterých Dickinson v této úvodní písni poeticky pěje. Z celkového pohledu na album, však skladba patří mezi dvě nejméně nápadité. Tou druhou je „Gangland“, předposlední položka na straně B. V případě obou jde o rychlejší a přímočaré kusy, které postrádají epičtější nádech. Otvírák  „Invaders“ vzešel z pera tradičního skladatele Steva Harrise, zatímco na „Gangland“ se podílel Adrian Smith ve spolupráci s bicmanem Clivem Burrem. Zpětně se začalo spekulovat, že právě „Gangland“ měla být na albu nahrazena onou devátou položkou, která do oficiálního vydání nebyla zařazena – „Total Eclipse“. Osobně, při pozorném poslechu obou, docházím ke zjištění, že „The Number Of The Beast“ nakonec vyšlo přesně tak, jak vyjít mělo, neboť jsou to právě songy „Invaders“ či „Gangland“, které reprezentují nespoutanou dravost a jakýsi protipól k epičtějšímu a nápaditějšímu provedení ostatních šesti písní, kdežto „Total Eclipse“ má do dravosti poněkud dál, aniž by to vynahrazovala nápadem.

Jako druhá přichází na řadu rozmáchle vystavěná věc „Children Of the Damned“, zahájená tóny kytarové akustiky a procítěným Dickinsonovým zpěvem v pozvolném tempu. Song však v průběhu času narůstá, zrychluje a navyšuje svůj dramatický potenciál. Přestože kapela tuhle položku naživo již hodně dlouho nehraje, osobně se domnívám, že jde o fantastický kousek a prakticky klasiku portfolia IRON MAIDEN. Píseň je i oblíbenou položkou Bruce Dickinsona a mě osobně vlastně docela připomíná rovněž i pozdější zpěvákovu sólovou tvorbu. Fascinuje zde jak výtečná souhra kytarového dua Dave Murray/ Adrian Smith, tak potenciál rytmiky Steve Harris/ Clive Burr. Zkrátka jde o vynikající rozmáchlý kus reprezentující to uvolněnější v rámci metalového jazyka IRON MAIDEN.

Trojka „Prisoner“ byla na počátku předurčena stát se velkým hitem, k čemuž jí měla dopomoci nápadná zpěvnost a melodický refrén. Bůhvíproč se tomu tak nestalo, neboť jsem přesvědčen, že song měl potenciál na velký úspěch. Skladba od dua Smith/Harris (s drobnou asistencí Dickinsona) však vešla ve známost i díky něčemu jinému. Konkrétně díky textové náplni, týkající se tématu svobody jedince, a také díky zvláštnímu intru, kde se nachází sekvence hlasu amerického herce Patricka McGoohana z filmového snímku totožného jména tedy Vězeň (1962), kde se jakýsi vězněný nešťastník v útrobách káznice dožaduje na Velkém bratrovi respektu a lidštějšího zacházení (nechce být nazýván číslem). McGoohanovi údajně volal Rod Smallwood, aby dal k využití této zvukové sekvence z filmu britské heavymetalové kapele svolení a ačkoliv si i manažer v tomto případě nebyl jist kladnou odpovědí, nakonec svolení od podivínského Američana dostal (za jásotu všude kolem telefonujícího Roda sedících členů IRON MAIDEN).

Stranu A uzavírá do té doby jedna z nejprogresivnějších kompozic - „22^nd Acacia Avenue“, která je vlastně pokračováním skladby Davea Murraye „Charlotte The Harlot“ z bezejmenného debutu. Příběh prostitutky Šarloty z East Endu spadá i do této věci, na které zafungovala spolupráce mezi Stevem Harrisem a Adrianem Smithem. Právě Adrian Smith se v době alba „The Number Of The Beast“ ukázal jako velice plodný autor a jeho rockovější cítění kolikrát přispělo k uvolněnějšímu vyznění tehdy vznikajících skladeb IRON MAIDEN. Co se týče „22^nd Acacia Avenue“, jde pravděpodobně o první ukázku progresivních ambic kapely, neboť song proslul mnoha rytmickými zvraty, kytarovými souboji a celkově nápadně komplikovanější strukturou. Kapitolou samou pro sebe byla pak vytažená baskytara Stevea Harrise, která již tehdy znamenitě probublávala tvorbou IRON MAIDEN a stala se brzy dalším z poznávacích znamení jejich zvuku.

Na konec jsem si nechal dvě skladby, které nejen že se staly nesmrtelnou klasikou, bez které se ještě dnes neobejde žádný koncert IRON MAIDEN, ale kapela prostřednictvím těchto písní zahájila své omračující tažení územím větší skladatelské nápaditosti, strukturovanosti a heavymetalové progrese. Těmto dvěma skladbám nechybí jak chytlavost, tak nezpochybnitelný umělecký potenciál.

Pro titulní píseň „The Number Of the Beast“, která na albu zahajuje stranu B, našel Steve Harris inspiraci ve filmu se satanistickou tématikou - Omen II. Song oplývá ohromujícím charismatem, dramatickým potenciálem a výpravností, je znamenitě uveden hlasem Bruce Dickinsona, aby se záhy rozjel do strhující vřavy plné kytarových ozdob a jejich rytmických proměn. Je pravděpodobně dokladem životního bubenického výkonu Cliva Burra. Přestože se ve své době kontroverzní píseň stala, díky oné rouhačské „říkánce“ (jenž tvoří její text), notoricky známou, dle mého neztratila ani trochu na svém kouzle. Pořád jde o velmi působivou, takřka sugestivní záležitost, která nabízí přehršel divokosti a omračujících momentů. Martin Birch zkrátka dokázal potenciál všech využít k tvorbě čehosi přesahujícího hranice doby vzniku i konkrétního žánru. Song se samozřejmě dočkal ohromující odezvy a v květnu 1982 vyšel dokonce i v singlové podobě. Kapela měla tak fanoušky po obou stranách Atlantiku dokonale v hrsti.

Snad ještě lépe však hodnotím závěrečný song alba, kterým je titánská suita „Hallowed By Thy Name“. Tou prostupuje mystická půlnoční atmosféra, umocňovaná čímsi, co v úvodní pozvolné části připomíná odbíjení umíráčku. Středověkou atmosféru rozněcující song, jehož lyrický námět vykresluje děj, který se točí okolo tajemné závěti umírajícího. Ten v posledních chvílích života reflektuje určité zákonitosti vlastní minulosti. Zde IRON MAIDEN nasadili laťku vlastních skladatelských schopností proklatě vysoko, neboť výpravný kus nabízí mimořádné pasáže plné atmosféry, kytarové invence a melodiky, včetně omračující gradace. Skrze tu se song vyvíjí od pomalých výpravných fází do pozdějšího ďábelského reje, umocněného památnou kytarovou vyšívánkou, během jejíhož poslechu si vždy vybavím radostnou tvář kytaristy Davea Murraye, kterak se do oněch tónových ornamentů a vyhrávek na pódiu radostně pokládá a jak si je užívá.

Deska „The Number Of the Beast“ se stala jednou z vůbec nejúspěšnějších hudebních nahrávek roku 1982 a prakticky zahájila tažení IRON MAIDEN k absolutnímu vrcholu metalového světa. Jak už dnes víme, toho kapela dosáhla ve velmi krátkém čase a bezprostředně po tom, co do jejich řad naskočil Bruce Dickinson. Album je stále bezchybnou definicí klasického heavy metalu, hraného však bez provařených klišé a zbytečných póz. V roce vydání alba vzal kapelu dokonce na milost i snobský a mnohdy velmi povrchní britský hudební tisk, kde heavymetalová hudba neměla nikdy příliš záviděníhodnou pozici. V průběhu jara dokonce vyšlo týdeníku New Musical Express celé číslo věnované tématu kapely IRON MAIDEN. Americká část turné v předprogramu JUDAS PRIEST byla okamžitě vyprodána a stala se poslední šňůrou IRON MAIDEN, na které jeli coby suport někomu jinému, v Evropě už tomu tak v roce 1982 nebylo, zde se totiž Maideni vyhoupli nad Metalové bohy. Klasika, která nikdy nezestárne.

30.03.2021	Diskuse (29)	Stray janpibal@crazydiamond.cz