IRON MAIDEN - The X Factor

40%

Nadešel čas vstoupit do nechvalně proslulé etapy historie IRON MAIDEN, kdy fungování legendární britské heavymetalové kapely v polovině devadesátých let prošlo dosud nejtěžší zkouškou. Pravdou je, že tehdy doba heavy metalu celkově příliš nepřála, byť třeba žánrové stálice jako BLIND GUARDIAN, GAMMA RAY či HELLOWEEN vydávaly mimořádně zdařilé desky. Naproti tomu v paprscích pohasínající záře se pohybující IRON MAIDEN čekal úkol nelehký a v rámci stavu věcí u této kapely vlastně i nezdolatelný. Nešlo jen o „odfláknutý“ výběr nového vokalisty, ke kterému kapela podobného významu neměla prakticky sebemenší důvod, protože čekatelů na svou velkou šanci mohla mít na každém prstu tucet (a jakých), nýbrž bylo odhaleno celkové vyhoření kapely pohybující se tou dobou již patnáct let na vrcholcích zájmu. S novým zpěvákem Blazem Baylem měla Železná panna navázat na velmi úspěšnou etapu, kdy stál u mikrofonu famózní Bruce Dickinson, který se, po ukončení celosvětového turné k poslední řadovce „Fear Of The Dark“, rozhodl odejít na sólovou dráhu.

Přiznám se hned zkraje, že pro mne album „The X Factor“ znamená největší zklamání a rozčarování za celou dobu, kterou ve svém životě věnuji sledování hudebního dění (tedy větší než všechny pozdější kuriozity, ať už se jmenovaly „St.Anger“, „Demolition“ či jinak), což bylo způsobeno i mým oddaným vztahem k legendě, očekáváním jejich stále vysokého standardu, i nostalgickým obdivem všemu, co svou osobností reprezentoval právě Bruce Dickinson. Nikdy žádné jiné album, ani staršího či mladšího data, ani měkčího nebo tvrdšího ražení, ve mně nevzbudilo tolik dosud nepoznaných a nečekaných ambivalentních pocitů, nikdy nic jiného v rámci tvorby opravdu velkých rockových a metalových kapel ve mně nezpůsobilo podobnou ztrátu „nadšenecké nevinnosti“ a víry v onen nepopsatelný vnitřní řád fungování těchto obdivovaných institucí. Tak nevlídnou událostí pro mne album v roce 1995 bylo. A přitom očekávání nové kapitoly byla plná nadějí. Nebo že by spíš právě proto? „The X Factor“ určitě není nejhorší deskou od opravdu velké kapely v historii heavy metalu, je však první svého druhu, která tak zásadním způsobem nenaplnila očekávání.

Je pravda, že tou dobou Steve Harris neprožíval zrovna veselé časy, neboť jeho osobní život provázely tragédie v podobě náhlé smrti otce a posléze i poměrně krušného rozvodového řízení. To vše mohlo baskytaristu a šéfa IRON MAIDEN ovlivnit a učinit kolem jeho mysli šerý narativ, ze kterého posléze deska „The X Factor“ vycházela. Je jasné, že podobné negativní události, navíc velmi osobního rázu, člověku na energii nepřidají a rozhodně ani na potenciálu něco kloudného tvořit a vymýšlet. Je mně stále záhadou, jaký důvod měla kapela k tomu přijmout na uvolněný post vokalisty právě Blaze Bayleho, zpěváka, který nikdy neoplýval bůhvíjak obdivuhodnými pěveckými schopnostmi a neudivoval ani svou barvou hlasu, natož pak rozsahem. Ve svých silnějších chvílích totiž Blaze působil jako pouhá, takřka parodická napodobenina Bruce, v těch slabších jako hospodský hulákal s tuplákem piva v ruce, kterak zasažen návalem patosu pěje na celý lokál. Slavná kapela měla být na počátku roku 1994 zkrátka ostražitější a výběr pečlivě zvážit, vždyť už poměrně úspěšný debut Blazeovy předchozí kapely WOLFSBANE („Live Fast, Die Fast“ - album vydaný roku 1989 u Rubinovi stáje Def American) svědčil, že to, co je v rámci zpěvu potřeba vetknout nové tvorbě IRON MAIDEN, je prakticky a definitivně nad jeho schopnosti.

Nad produkcí tentokrát dlel sám Steve Harris v tandemu se zkušeným Nigelem Greenem. Album vznikalo znovu v uzavřeném prostředí jeho studia, v ústraní od veřejnosti a mediálních tlaků. Zvědavost na nového frontmana tak byla ještě posílena, neboť do dne vydání nahrávky nebyla s nováčkem u mikrofonu živě odprezentována ani jedna věc. Z tábora legendy tak k fanouškům proudily jen kusé zprávy, že se novinka pravděpodobně stane tím údajně nejtemnějším a nejdémoničtějším materiálem IRON MAIDEN v historii. Skladby se tentokrát táhly nevlídným terénem, obsahovaly dlouhé, mnohdy akustické rozjezdy a málokterá z nich se kdy vůbec rozjela do vyššího tempa. Sound byl temný, depresivní a nápady na ploše takřka osmdesáti minut na posluchače také příliš nevyskakovaly. Hodně skladeb přesahovalo pětiminutovou hranici a prostřednictvím své těžkopádnosti v ničem neupomínaly na tvorbu nedávné minulosti. Z dnešního pohledu deska opravdu mnohem méně vadí těm, kteří až jejím prostřednictvím přistoupili k hudbě IRON MAIDEN, což vidím jako jedno z pozitiv této nahrávky. Ti, co diskografii slavné heavymetalové kapely zkoumají až zpětně, musí opravdu celou věc slyšet z naprosto odlišné perspektivy než ten, kdo vyrůstal na okázalých a barvitých produkcích Martina Birche v průběhu osmdesátých let.

Protože šlo o desáté studiové album v rámci oficiálního portfolia IRON MAIDEN, bylo rozhodnuto, že se název a celková stylizace díla bude točit okolo písmena „X“. Obal od Hugha Symeho patří dodnes k nejzdařilejším coverům kapely. Zvláště pak titulní přední fotografie, kde  se nachází do detailu propracovaná plastika lobotomizovaného maskota Eddieho připíchnutého k mučícímu stroji, stojí za povšimnutí. Zadní stranu obalu tvoří fotografie jiného Eddieho, zachyceného ze vzdálenější perspektivy, zde se maskot nachází usazen pro změnu na elektrickém křesle. Tyto motivy jen umocnily zlovolnou a nevlídnou atmosféru okolo desátého studiového díla IRON MAIDEN. Z dnešního pohledu vnímám temnou náladu jako zcela zřejmý a legitimní umělecký záměr, nicméně stále zůstávám mezi odpůrci tohoto materiálu. Poměrně kladně dnes na albu hodnotím jeho zvukovou stránku, která je poplatná době vydání, kdy byly v kurzu hrubější a přirozené produkce. Upoutá suchý a těžký zvuk bicích, zde umístěný na můj vkus poměrně více do popředí, ale i nekašírovaná, avšak kvalitní stylizace trochu upozaděného kytarového dua, kterému se zde více daří aranže, sóla a doplňky, než riffy a nosné motivy skladeb.

Na desku vydanou v říjnu 1995 bylo ve výsledku přichystáno čtrnáct skladeb, z toho pouze jedenáct se dostalo na výsledný nosič. Zbylé tři položky, jmenovitě „Judgement Day“, „I Live My Way“ a „Justice Of My Peace“, byly rozděleny porůznu na B strany singlů. Do pozic stěžejních skladeb celku byly dosazeny hned úvodní tři písně, což u mne vyvolává paradoxní vzpomínku, protože v průběhu svého úplně prvního poslechu tohoto alba jsem se kdysi velmi ošíval a prakticky stále marně čekal na okamžik, kdy se materiál konečně rozjede. Nedočkal jsem se. Právě úvodní tři songy „Sign Of The Cross“, „Lord Of The Flies“ a „Man On The Edge“ totiž patří k tomu nejnápadnějšímu a nejživotaschopnějšímu, co deska „The X Factor“ nakonec nabídne. Zde tedy nastává moment, od kterého bychom si mohli dílo rozebrat trochu detailněji.

Ponurý, nábožensky laděný chór v úvodu „Sign Of the Cross“ jakoby charakterizoval tmu, chlad a nevlídnost středověku. Ten vjem je naprosto správný, protože v pomalém tempu se rozjíždějící skladba byla inspirována historickým románem Umberta Eca „Jméno růže“. Musím však přiznat, že jsem postupem let této epické suitě docela přišel na chuť, neboť v oněch deseti minutách nabídla několik kouzelných ornamentálních vyhrávek a měla potřebné dramatické nastavení, které ji dodávalo na kouzle. V době kdy album vyšlo, jsem ji však zavrhl. Byl jsem totiž v prvém plánu nepříjemně zaskočen nevýrazným a neohrabaně působícím hlasovým projevem Blaze Bayleyho a song na mne vlastně působil bez života, jakože se stále rozjíždí k něčemu zásadnějšímu. Tento pocit mám vlastně i z ostatních skladeb na „The X Factor“. Ty na mne působí, jakoby se stále na něco připravovaly. Nicméně musím uznat, že „Sign Of the Cross“ svou kvalitu má, což posléze doložil i v roce 2000 navrátivší se Bruce Dickinson, neboť tento majestátní otvírák v průběhu několika pozdějších turné IRON MAIDEN i sám vokálně odprezentoval. Ve výsledku jde o nejlepší skladbu na této desce, což jsem s prvním poslechem a při vší té hrůze a nudě, kterou jsem měl stále ještě před sebou, tehdy opravdu netušil.

Přejděme k položce číslo 2. Souběžně s kaskádovými riffy Bayleym frázovitě odzpívaný text v „Lord Of The Flies“ mě vždycky iritoval, znovu jsem však netušil, že píseň nakonec bude patřit k tomu lepšímu a chytlavějšímu, co deska nakonec nabídne. Zde se naplno projevil ten kvalitativní pěvecký rozdíl mezi Blazem a jeho předchůdcem. Kde Bruce působil lehce, obratně a s velkou rezervou uvolněně pějící, dostal posluchač od Blaze jen jakési toporné deklamace nevalné nápaditosti a potenciálu. Ve srovnání se starší tvorbou IRON MAIDEN velmi těžkopádná píseň byla logicky inspirována novelou totožného jména od Williama Goldinga. Pokud se na albu nacházela nějaká rychlejší a vesměs chytlavá vypalovačka, byl jí určitě song „Man On the Edge“ jedoucí na trase start - cíl. Bohužel působí jakoby jej prezentovala v podstatě nějaká, vesměs nedůležitá a řadová heavymetalová kapela, ve svých nejsvětlejších chvílích maximálně dosahující úrovně krajanů SAXON, nikoliv ta největší stylová záležitost. Blaze zde působí spíše jako Biff Byford a přímočaře postavený song je na zvuk IRON MAIDEN až motörheadovsky strohý. Věc byla inspirována pozoruhodným americkým filmem „Volný pád“, který byl v roce 1994 natočen v hlavní roli s Michaelem Douglasem.

Zde znovu zopakuji, že se zajímavě jeví tehdejší postupné zjišťování, že s prvním poslechem jsem tenkrát stále marně čekal na to, kdy se album rozjede k něčemu výživnějšímu. Celá ta situace na mne z dnešního pohledu působí vlastně humorně, protože jsem tehdy netušil, že to nejlepší jsem měl po třetí skladbě v podstatě už za sebou a čekal mne pouze oceán nudy. Nudy hozené do potemnělého oparu s dlouhými akustickými rozjezdy a naprostou absencí nápadů. Ano, to je totiž onou zásadní chybou „The X Factor“, vyhořelost v rovině nápadů. Slabinou bylo samozřejmě už pěvecké pojetí nováčka za mikrofonem, ale daleko hůře se mě jevila ona skladatelská krize, díky které kapela nebyla schopna celých dalších pět let dodat pořádný materiál. Blaze Bayley byl coby zpěvák svými schopnosti limitován a poměrně málo nápadité a vesměs pomalu se sunoucí skladby mu rozhodně v jeho těžkém úkolu neodlehčovaly. Myslím, že si Blaze na své pozdější sólové dráze vedl mnohem lépe. Mé rozčarování z „The X Factor“ naprosto dokonale vystihuje snad nejhorší věc na desce, což je bezesporu „Fortunes Of War“, následována neméně topornou a skrz akustická intra roztahanou „Look For the Truth“, která se ve své druhé půli vzedme k bodrému vyzpívávání a trochu vyššímu tempu. Než se však k této druhé části song přiblíží, je dávno po jeho kouzle. Podobně by se dala charakterizovat i celá řada následujících skladeb, ze kterých se vyjímá snad jen „The Aftermath“.

Pocit setkání s čímsi důstojným může sice navodit rozmáchlá „Blood Of the World´s Hands“, ale ona patetická nálada skladby na mne působí docela prvoplánově a ve výsledku za touhle pózou nic dalšího necítím. Ano, posluchač si sice uvědomuje, že je album stylizované neradostně a temně, pokud mu to čas a nálada dovolí, tak vzpomene na padlé a nepravosti světa napříč věky, ale je tohle ten dostačující důvod desku uznávat? Osobně necítím potřebu po podobně dramatickém prázdnu, silněji vnímám touhu znovu slyšet pravé a o dost živější IRON MAIDEN, prezentované se spoustou jiskrných skladeb, chytlavých kytarových vyhrávek a variabilního zpěvu. Jednou z nejsilnějších písní druhé části albového maratónu je tak pro mne „The Edge Of Darkness“, kde mne kytarové motivy a vokální party vlastně nepřijdou až tak nenápadité jako u většiny ostatních písní. Desku shledávám poměrně jednotvárnou, bez výrazné jiskry, neboť schéma s postupně se rozjíždějícími, těžkopádnými songy pokračuje až do samotného závěru. Následující řadovka „Virtual XI“ z roku 1998 již byla menším zklamáním, už jen z toho prostého důvodu, že jsem od kapely po šoku s „The X Factor“ vlastně ani nic neočekával. Závěrem se zde sluší připomenout, že první koncert IRON MAIDEN s Blazem u mikrofonu se konal bezprostředně po vydání desky, tedy již v říjnu 1995 v útrobách průmyslového paláce na Výstavišti v Praze-Holešovicích (předkapela VITACIT). Přiznám se, byl jsem toho svědkem.

26.06.2021	Diskuse (24)	Stray janpibal@crazydiamond.cz